Blog
A vzhůru do údolí
Když po cestě potkáte strom, který vám svou větví málem vypíchne oko a na té větvi je asi tisíc černočervených třešní, velikostí pinpongového míčku, je to znamení, že si máte aspoň pár těch třešní natrhat a nedbat tak úzkostlivě na to, že strom je součástí sadu, který je poněkud oplocen. Jelikož během cesty se tento plot změní na pouhou šňůru, která navíc vlastně měla i volný vstup, kterým jste přece bez potíží vešli a vyšli a že jste se do toho sadu nedostali určitě jen tak náhodou, ale při hledání stezky a byl to jistě osud a navíc by to stromu aspoň trochu odlehčilo, navíc když tam bylo takových stromů asi deset..
Ale po pár kilometrech ...zase jsem přece udělala dobře, neměla bych třešně do čeho dát, aby se nerozmačkaly, do toho sadu jsem se fakt dostala omylem a jediné co jsem v tu chvíli chtěla, bylo se vymotat z městečka na ztracenou červenou značku. Cestou mi poradil pan zedník a předtím ještě jeden pán, který vítal svou dceru.
Ze značky jsem sešla už ve městě Nový Jičín, zrovna kdy jsem začala pochvalovat bezchybné značení cesty, klasika. Jako když po cestě nepotkám turistu a začnu si pochvalovat, že jsem už dlouho nikoho neviděla, tak se ze zatáčky vyrojí zájezd důchodců nebo školka na výletě.
Ještě předtím jsem však stačila málem sestřelit při házení klackem nevinného člověka do řeky. Klacík byl samozřejmě původně určen, ve vší počestnosti a bezelstnosti mému psisku, kterého jsem tak chtěla před výletem propláchnout v řece. Ale jelikož se v nestřeženém okamžiku, asi setinu vteřiny před vrhem dřevinou, odněkud vyřítil zajíc a já už viděla psa někde na dálnici pod autem, jsem se automaticky vytočila do prapodivné pozice "hoď klackem na most", která mi byla platná tak akorát k tomu, abych si udělal ostudu, protože pán zasáhnut nebyl a ze zajíce se vyklubala kočka :-). Takže za celou mou dobrotu jsem byla odměněna akorát tak podivným pohledem a nevěděla co si vybrat dříve, zda se cítít jako nemehlo co se netrefí ze dvou metrů do řeky nebo uličnice, co se netrefí do pána :-).
Ale pak už nebyl na zlomyslnosti čas a já si vyšla dle rad pár kopců, nahoru a dolů a zase znovu a bylo to trošku dobrodružství, protože, i když jsem na této cestě byla ve čtvrtek 30. 6. 2016 poprvé, směr Štramberk, kde jsem měla namířeno, byl prostě neminutelný.
A viděla jsem konečně trúbu Štramberskou a vydechla si úlevou a zároveň námahou, protože bylo docela teplo, ale mně to stejně nevadilo, mně se šlo dobře. A na konci výletu mi jeden pán nečekaně vysekl poklonu, jak jsem podávala svému psovi vodu v hrnci, že je na mně pěkný pohled, takže více výstupů, hrnců a propocených tílek :-).
A ten hrnec mi přinesla hodná paní hostinská, na požádání. Byla milá a ochotná a to se na výletech hodně cení.
A pak jsme prošli stinným Národním sadem, do kterého jsme se taky museli vydrápat a viděli mrtvé kamenné lidi
A dali jsme si večeři nad lomem u Štramberku a já měla kozí žervé se šunkou a dalámány z naší Hrušky, které byly boží a pes měl to co vždycky a prý taky boží, důkaz, když mu po vyjídání granulí sáček zůstal na hlavě :-).
A pohled poslední u čekacího pivíčka na Štramberské nádražíčko a na schovaného koukajícího pána, kterému jsem se tímto strategickým umístěním za tratí, chtěla vyhnout a jeho případným dalším " obdivným " pohledům. Nepřipadala jsem si totiž zrovna dvakrát hodna takovýchto poklon a tušila jsem v tom nějakou nezbednost :-).
A pak na druhý den v práci, když mi přistály na stůl třešně ze stánku s ovocem, můj plán na sobotu 2. 7. 2016 byl hned jasný. Festival v Háji ve Slezsku stejně bohužel kluci zrušili a já dala tedy raději přednost svému výsostnému úmyslu dojet si prostě pro těch pár třešní, hlavně už z principu a tentokrát to vzít pozpátku, ale už z Kopřivnice, která je stanici před Štramberkem.
Jako krab jsem ovšem nelezla. Lezla jsem jako normálkní člověk a šťastně dolezla na první bod styčný Bílou Horu, kde je rozhledna, ale mi stačily výhledy i bez ní a byla sobota a to znamenalo turisty a tomu jsem se chtěla vyhnout. Navíc bylo opět 32 stupňů, tak jsem měla velikou naději, že takových bláznů odolných proti horku jako já, bude málo. A bylo :-).
Z Bílé Hory jsme si to potom metelili do tušené restaurace k trúbě, kde jsem hodlala napojit svého Rona a sebe potom dočepovat další vodou v nižší hospůdce s pitnou. A pak klikatými uličkami městečka Štramberk proplout mezi těmi nějakými lidmi opět do lesů a kopců, kde nikdo nebyl a já už se psychicky pomalu začala připravovat na svůj lup, na který jsem si oficiálně nesla i chytrou krabičku.
Ze značené cesty jsem tedy sešla na již známou trasu "cestounecestou, která nyní vedla do kopce a já se rozhodla projít si krok po kroku stejnou stezku, jako předevčírem, abych náhodou paradoxně nezabloudila, protože najít strom v moři dalších stromů, luk a kopců, které člověk skoro nezná, je trošku zapeklitost. Dala jsem si za úkol probojovat se do sadu, uzmout plody a rychle prchnout zpět nahoru do bezpečí a zamaskovat za sebou stopy, protože jsem si navíc uvědomila, že je sobota a beztak si hlídači vyjedou do přírody.. A tak se i stalo, plížila jsem se blíž a blíže k místu určení, poznávala jednotlivá stébla trávy a veselila se nad objevením dalších pěšin, na kterých jsem ve čtvrtek bloudila, až jsem dospěla k mezeře mezi páskou, která ohraničovala obvod sadu. Vzápětí jsem také rozpoznala onen osudový strom a užasla, ale jen nachvilku. Větve se totiž již neprohýbaly a plody skoro zmizeli, ale s úlevou jsem si oddechla, že námaha a celá výprava nepřijde vniveč a těch 20 třešní si přece jen natrhám a bylo i načase. Plody se už poměrně kazily. Víko uspokojivě klaplo a já se dělala menší a menší, navíc když jsem z hrůzou zjistila, že nedaleko stojí auto a že tam pooštěkává nějaký poštěk. Ten můj poštěk naštěstí držel basu se mnou a byl černý akorát tak do barvy mého řádění alá černá ruka :-). Prchali jsme, neotáčeli se, až nás zakrylo větvoví a já se škodolibě uchichtávala, když tu najednou..jsem se ztratila :-o.
Ocitla jsem se najednou někde u houští, kde jsen to nepoznávala. Nezaujatý pozorovatel by měl pak jistě zajímavý výhled na podivnou postavičku, která z kopce šla dolů, pak zas nahoru a pak se na rovné cestě šestkrát prošla asi 10 m tam a zpátky. Třikrát jsem se tedy nevěřícně vrátila než jsem uvěřila a než se mi vrátila soudnost a já se opravdu pak nějak vymotala. Vyšlapala jsem si tedy ten správný kopec zpátky do bezpečí, usedla ve svahu v stinné místo pod keř, s výhledem na protější pohoří a pomalu si rozbalovala zaslouženou večeři. Naoko neškodná turistka, co námahou zmožené složila své údy, pro veřejnost dlouhou cestou, pro zasvěcené pak prcháním po loupení ovoce. Veselá postavička naoko vážná, ošálila jistě svou pózou i hlídače, který pár minut po mém uhnízdení projížděl na mopedu svůj revír. Na zpáteční cestě ze sadu mi jen sotva znatelně pokynul a odjel. Má krabička zůstala hříšně skryta v batůžku a mise byla stoprocentně splněna. :-)
Dodatek: Na nádraží do Nového Jičína jsem pak šla ještě dlouho, cesta byla sice libá, leč nečekaně linoucí se, bez možnosti občerstvení, avšak město mi poskytlo duševní vzpruhu v podobě pochodujícího klučiny s tranzistorákem v ruce. Hlučně a do rytmu se rozhléhaly romské melodie a já nenápadně šlapala za cigánětem, skoro až k nádraží, kdy zjistil, že se za ním plouží stín, hudbu slušně vypnul. Ale to už jsem byla u zdroje a jedno orosené potom mou symfonii libozvučně zakončilo :-).
—————
Tůristka a hovno
Tak to vypuklo i v pondělí, Verunčino výletování, znělo to jako plán, jako skvěle vydařená cesta vlakem, jako navazující spoje, jako slunečné nádraží ve Studénce, jako posezení na mírumilovně osamocené lavičce ve stínu nádražní budovy, s výhledem na starý úsek tratě s vlnícími se listy staré lípy, s poctivě vrnícím starým motorákem ve směru Štramberk, který mi dával 20 minut času na příjemné čekání na nástupišti.
A jako osamocená lavice v zadním prostoru naftového vlaku, s okýnekm staženým a větrem foukajícím do vlasů, celou cestu malebnou krajinnou novojičínského kraje. Vše sedělo a zapadalo do mých plánů a příjemně ve mne klíčilo napětí, co mně to čeká za putování, za objevením stezky, mírně se odklánějící od vyznačené trasy, s cílem - Kopřivnice nádraží. Tuto cestu jsem si poprvé prošla někdy v zimním období, byla akorát opačným směrem a dala mi docela zabrat, sněžilo a docela hustě, zaběhl se mi tenkrát pes a vše bylo takové syrové, holé, s výhledy široko daleko. V nížších polohách pak dost silně pršelo, že jsem si dala tenkrát za úkol navštívit tato místa na jaře a jak bude už opravdu krásné počasí a všechno to hezké si naplno užít.
Z červené turistické značky jsme po natrhání Štramberského bezu ( který dle mého přesvědčení chutná v čaji docela jinak než bez z Vinné hory ) sešli a jali se obejít po obvodu nejvyšší Kopřivnickou horu nesoucí název Červený kámen ( 690 m. n. m.). Raději jsem volila tuto, dle mne delší trasu, s tím, že jsem si nechala ujít přímý výstup do kopce, ale tím pádem i vyhlídku na Štramberskou trúbu, jak jsem později zjistila. Vnitřně jsem pak za to prolila hektolitry duševních slz a slibovala si, že si tu vyhlídku musím nějakým způsobem vynahradit, protože kolem mně dokola samé zelené stromy, další stromy a listy a sem tam jsem zahlédla... stromy :-) a pak na okamžik jedinečnost kraje, ale tu trúbu ne a že já se vlastně těšila hlavně na ni...vytěsňovala jsem tyto vtíravé myšlenky, které se mně snažily naštvat a vzít mi potěšení z výletu, aspoň těmito výkuky...
které byly opravdu, ale jen dva :-/. Nečekaně za chvilku jsem se ocitla na rozcestí Janíkova sedla Pod Raškovým kamenem, o kterém jsem věděla, že je asi tak 3,5 km do Kopřivnice. No a to je jako všechno? znělo mi v hlavě posmutněle. Tak buď jsem tak zdatná turistka, nebo jsem přes to nadšení letěla jak pták a pořád čekala na neznámé stezce nějaké úskalí, které nepřišlo a naopak hladce mně dovedlo tam, kde jsem to znala anebo je to prostě nějaká zkratka. A bylo to vlastně všechno dohromady. Raškova vyhlídka je pak asi o 200 m výše po strmé stezce a od ní pak pokračovala další část mé cesty, dalo se říct už závěrečná etapa a já plna energie, to by to tak hrálo ujít tak málo, si chtěla před tímto výstupem dát tedy ještě nějaké chytré kolečko, kterým bych si doplnila kilometry. Rozcestník mi ukazoval i směr zříceniny hradu Šostýn, kde jsem vlastně, vzpomínám si, ještě nebyla, tak se hrnu, vyloženě slintám blahem nad správně zvolenou alternativou prodloužení stezky, ano, z toho místa navíc jistě uvidím na tů trúbu....stoupám, a hle, klesám, není možné, už to určitě bude a klesám, až jsem zjistila, že jsem skončila na rozcestí před silnicí vedoucí k nádraží v Kopřivnici. Skvěla se tam jen lavička a památník, no tvářila jsem se, jakobych tam nebyla, jakoby takový turistický poklesek patřil někomu jinému a rychle to otočila zase zpátky alá hlavně nenápadně :-). ( Později jsem zjistila, že jsem odbočku na zříceninu nějak minula, ale prý je to jen pár kamenů, tak zas někdy příště..) Dělala jsem samozřejmě jakoby nic a tím jsem trochu své turistické ego uchlácholila. Po cestě zpátky do prudšího kopečku jsem minula rozcestí čarodějnic, kterého jsem si při hysterickém tempu "výstupu na Šostýn " nevšimla a bylo jasné, že je to tady prostě začarované :-).
Po zdolání výškové nerovnosti do polohy původní mi zase bylo fajn a jak jsem ještě vylezla prudkým stoupáním k Raškovu kameni, tak už jsem doufala, že neštěstí objevitelského komplexu bude zažehnáno. Vvydupala jsem železné schůdky na vyhlídku, ocitla se na tom stejném místě jak v zimě a viděla velké kulové. Jen kopec přede mnou a listy a stromy.. Objevitelský komplex nyní propukl v celé své velikosti, turistické ego začínalo skučet a při posezení pod kamenem ve stínu, které jsem musela kvůli přímému slunci zvolit, si už kopalo hrobeček, protože to jsem vyloženě čučela jen do stromu. Ale v tu chvíli přišel spásný "Aha! Moment", zkusím ještě jednu cestu ze zimy a šlo se a cesta mně vedla na vrchol, hurá, uvidím do kraje, vylezu to, vydrápu se tam, kam mně ta pěšina zavede, ano asi to neobchází horu, ale přejdu ji a hle, jsem na vrcholu, nic nevidím, jen začínám cítit namožené svaly, ale to nevadí, to je fajn, půjdu dál z kopce, sílu mám a tady, po levici, se něco tkví, to bude jistě pozůstatek něčeho kultovního, ano, vedení vysokého napětí, tak nevadí, jde se teda dolů, ale co to, tady to nejde, tady pěšina končí v neprostupném roští, bezva, já nakonec zas musím zpátky, tak repete k Raškovu kameni, ano, to je přesně ono, co jsem od tohoto výletu chtěla :-). A pak na cílové stezce kolem Bezručovy vyhlídky si aspoň pomstychtivě vyfotila onen preventivní kopec, na který se jistě budu vracet, tourčitě :-)
A pak už jsem neměla kam jinam jít, tak jsem slavnostně zatroubila k ústupu a u poslední vyhlídky, kde jsem se vítězoslavně usadila, fakt něco viděla a bylo mi to tak nějak jedno a rezignovaně jsem z vrchu obdivovala střechy továrny v Kopřivnici a nádraží pod sebou. A když jsem tak už v nic nedoufala a nakonec objevila tu nejlepší nádražní hospůdku s točenou desítkou a zahrádkou a z plastové židle viděla na všechny ty kopce z pohodlného sedu, tak mi to přišlo všechno tak směšné, to lopocení a dospěla jsem k názoru, že jsem si to vlastně docela užila. Ke štěstí mi chyběl ještě telefonát od Davida a prý jaký je výlet, tak že super, výhled ze židle a dobrý pivo stojí za to, příště se můžeš přidat :-).
Zato úterní výprava do Fulneku začala naopak a to hned na Svinovském nádraží, kde všechno sice dýchalo stejným pozitivismem jako včera, ale byla tam cítit i jistá záludnost. Zatím jsem netušila v čem, nástup do vlaku se mi podařil totiž opět skvěle (měla bych se u toho už konečně vyfotit a rozepsat se o tom podrobněji černou křídou do komína )...celá natěšená si udělám pohodlí na sklápěcím sedátku v chodbičce a vzrušením skoro ani nedýchám, jak se těším až se rozjedem, ale my se nerozjíždíme a vlak stojí a je dusno a já bych se málem samým nadšením byla udusila, kdybych se na to nevykašlala a prostě zbaběle nezavolala Davidovi, že nejedem, že stojíme a že mně to štve a to v takových nouzových případech funguje vždycky a náš vlak se pak asi po 5 minutách fakt rozjel. Zdalipak bude v Suchdole čekat přípoj jsem si vůbec nebyla jistá, ale když jsem to vlastně v rozmluvě s Davidem zmínila, tak přece aby nečekal, sice jsem tajemným silám zoufalého telefonisty věřila, ale malinký záložní plánek se už taky nesměle vykluboval.
A jasně že motoráček čekal, pes sice letěl z vlaku čumákem na před a při nástupu do motoráku se zas prý bouchl do hlavy, trochu mi ho bylo líto, ale prázdný vagónek jen pro Verunku mi tu lítost sobecky zahnal a já si to frčela štandopede bez zastávek na znamení až do Fulneku, krajinou kopcovitou. Ale bez zastávek byla cesta strašně rychlá, tak jsem si to štěstí ve vlaku nestihla vlastně ani pořádně vychutnat a už jsem musela vystoupit na konečném nádražíčku v městečku Fulnek, které je malebné a milé.
Pak jsem si po cestě dlouho a pečlivě vybírala posezení s výhledem, neboť jsem po pondělku onemocněla Výhledovou chorobou a to v pokročilém stadiu. Diagnózu mi potvrdilo zjištění, že když jsem po usednutí, vydechnutí a rozložení svého utrmáceného člověka do krajinářské pozice zjistila, že výhled je sice krásný, ale to suché co jsem překročila a považovala za uschlou kůru není uschlá kůra, ale exkrement alias hovno s výhledem. Jímavé posezení..
( Chtěla jsem tu nechat fotku, ale po zhodnocení veškerých vlivů na okolí, jsem ji raději odstranila :-) )
A když tedy hovno, tak to přece znamená štěstí a cesta se vydaří. A bylo to přesně tak, jak jsem vyvěštila. Ne ovšem z hovna, ale z jiných indicií. Prošli jsme ještě dva kilometry po silnici, která se líně vinula pohořím, nebyla vůbec rušná a auto o ni zavadilo jen jednou, až jsme se dostali k pěšině lesní.
A ze předu a s otočkou vzad k tomu
A odbočili do zeleného lesa. Všechna odpočívadla pak už byla bedlivě prozkoumána a s maximálním prožitkem vychutnána. Mířili jsme navíc k oné, delší dobu opomínané, rozhledně Kanihůře, přes cesty, na které jsem v zimě tak hrubě nadávala a které mi tehdá připravily nejednu krušnou chvíli. Tentokrát byly schůdné, v bezvadném stavu a já si je nemohla vynachválit. Došli jsme k výhledu na Bílovec a okolí, v ten den šlo vidět snad až do nebe a pak už jsme jen minuli Hubelesku, zrůdné stavení v lese
a cestou na Bílov jsme se blížili ke Kanihůře, která se tyčí nad Studénkou a na dalších 10 km, které mně dělily od nádraží ve Studénce, mé cílové stanice.
Bylo nádherně a já si vychutnávala jarní výhledy do kraje a i přes deset kilásků, co už jsem měla v nohou, se mi šlo stále doře. Ale věděla jsem, že se za chvilku připlíží drobná krize, ale tu jsem včas zažehnala jednoduše kecnutím do trávy na prvním pěkném místě, které bylo zrovna roztomilé a to i bez výhledu, v zastrčeném údolíčku, v lesíku s potůčkem a otevřela si plechovku s pitím. Psa jsem vyexpedovala do rybníka a pak jej oblažila kusem chleba a oba jsme po chvilce zářili energií široko daleko :-).
Tentokrát jsem Studénkou už nechtěla procházet skrz vesnici trasou únavnou a asi 4 km dlouhou, tak jsem si v mapách vyhledala pěšiny, které městečko obcházejí. To znamenalo na začátku vesnice za kostelem zahnout na polní stezku. Tam někde, bokem od lidí jsem chtěla i povečeřet a pak ujít asi poslední 2 km na vlak.
Sluníčko se již pomalu klonilo k obzoru a nastával čas večerní a já se najednou ocitla před roztomilým altánkem kousek za kostelní zdí s výhledem na topoly a hory v dálce a brala to jako znamení zasednout k večeři.
Po vydatném žitném chlebu s lučinou, šunkou a salátovou okurkou a samozřejmě, psích granulí, jsme pokračovali vesele dál a samozřejmě, úskalí by na sebe nenechalo dlouho čekat, kdybych neměla v záloze své hovno.. :-)
Bláhově jsem se totiž domnívala, že už mi zbývá přejít akorát tak vlakové koleje a jednu louku a budu u cíle, tak jsem se ani přes dotíravé nutkání, nezeptala zjevivší se paní, co obracela seno a byla jsem si tak jistá svou cestou...
že jsem pelášila dál, kolem zahrad a jednoho plotu, kde vykukovali dva pánové a přemýšlivě hleděli do kraje. Byla jsem jata je také minout, ale sami od sebe mně mile pozdravili a mně to v té chvíli prostě nedalo, tak jsem k pozdravu přidala ještě hovorový dotaz, zda kráčím správně k nádraží a pán číslo jedna hned Hohohó, milá slečno, to byste si řádně zašla, pojďte, provedu Vás zahradou a pak už půjdete jen rovně, tak jo, mimochodem ji měl fakt pěknou tu zahrádku, tak jsem mu ji i pochválila a všichni jsme byli spokojeni a mně došlo, že měl vlastně pravdu, že já šla podél Studénky dolů a přitom ona trasa k nádraží se stáčela šikmo doprava. No ano, ale zas vesnicí jsem tak trochu nechtěla, tak mi hovno opět pomohlo ( jedině hovno :-) ) a měla jsme si ho možná zavěsit na krk jako zaječí pacičku. Po cestě mně totiž málem zakous ratlík jedné milé stařenky, ale jen málem a já měla záminku se přimluvit a již poučená, zeptala se kudytudy a ona jé, běžte raději zkratkou, přes polní stezku, jinak s tím pejskem byste musela chudáku městečkem, no vždyť joo, to jsem přece chtěla :-) a za chvilku už jsme byli opravdu na nádraží a takovou pěšinku jsem si představovala leda tak v pohádce, nádhera a zkratka pro další příští stezky třeba zase k té mé Kanihůře :-).
A pak prosluněná zahrádka na nádraží ve Studénce a 22 km v nohách, co víc si člověk na konci dne může přát.
Good bye..
—————
Koncert na Landeku a výprava na Vinnou horu
Konečně jsem se dočkala soboty 28. 5. kdy byl v plánu nejlepší koncert v přírodě. Nejlepší proto, že byl na Landeku, který je ze všech kopců ten nej, proto, že naše alternativní kapela Lesní směs byla jedna z účinkujících, proto, že další účinkující byli většinou naši známí a taky alternativní a vše bylo v duchu již druhého setkání pod názvem Sejdeme se na Landeku aneb zpátky na stromy, takže se vědělo, že to akce bude vydařená, ale nevědělo se, že lepší než ta minule.
Dopoledne jsem vyběhla ještě s psíkem na kratší vycházku, která vlastně zas tak ani kratší nebyla, ale pohybovala jsem se lokálně, tak proto mi to tak přišlo. Akorát v tom horku jsem mohla zvolit lepší variantu, bylo snad až 30 st, dusno, bezvětří a já si to tetelila společně se vzduchem a touhou po prozkoumání jarního Tichého kopce. Je to taková sedlová minihora, cca 253 m vysoká, tyčící se za Lhotkou, vedle Hoštálkovic a nikdo tam nechodí a nejsou tam stezky, je tam jen les a výhled do okolí, kolem dokola na Porubu, Moravskou Ostravu, Bobrovníky... Nahoru se dá dostat za poslední zahrádkou na konci vesnice pomocí tří starých prkenných schodů, které tam mezi strom a svah vklínil nějaký zkoumal a pak už jen tráva a sotva znatelná pěšina, v létě zarostlá a neznatelná a krmelec a jeden keř, který jsem letos jak se zdá ve svém kvetoucím období prošvihla. A já tam vyloženě, naliju si čistého vína, šla jen a jen kvůli němu, jak Verunka z pohádky, trdlo tzv. ťu-lu-LUM. Tak jsem akorát uštvala psa po dlouhé cestě asfaltkou, která k němu vede, zmrskala si nohy ostrou travou, abych pak mohla jen setřít krev a divit se, co se stalo že vypadám jak potrhaná od divoké kočky, a abych si pak jen kecla na kopci, do stínu a vyděšeně koukala po stezce, která mně za chvilku zase čeká, nikoliv ve stínu, alébrž opět na slunci přímém, v poledne nemilosrdném. Ale byla to má volba, kdybych tam nešla, tak bych si to vyčítala a tak jsem se tím utěšila a bylo dobře. A pokračovali jsme zase za chvilku do další vesnice, která nás až teprve dovedla do lesních útrob a k řece. Naštěstí jsme po cestě v Hošťálkovicích ještě potkali hřbitov ( ohóó, jaké štěstí pro obyčejného smrtelníka! věru, kdo nepozná, neuvěří :-) )a ten právě posloužil mému psíkovi čerstvou vodou z hřbitovní studny, ke které jsme se vkradli, jako dva planoucí duchové. Pokud vím, tak zákaz vstupu psů na hřbitov zakázaný je, ale jen živými, mrtvým by jistě nevadilo, kdybych zachránila téměř skomírající černé upečené božátko, málem nebožátko..:-/
A za chvilku už jsme byli v lese a pomalu se blížil návrat, tak jsem si pochvalovala, jak jsem si vlastně krásně zk.....a (zkrátila,jistě) dnešní výlet, ale pořád jsem to kompenzovala vyhlídkou na zelený kopec na večer. A stejně jsem se nechtěla před koncertem moc unavit, ale i tak jsem se docela prošla a doma byla až kolem 16 h, kdy už jsem Davida bantovala, aby začal vařit večři, kterou slíbil udělat, když mu to poslední dobou tak jde. S příchodem domů se však docela rozpšelo a já byla ráda, že na Landek máme odvoz autem, poněvadž autobusem a s přestupem navíc tahat železné bicí a kytaru není moc fajn :-(.
Po večeři, na kterou byly rychlojáhly ze zeleninou, baltickýma rybičkama a sýrem, jsme zahaleni v mořském odéru nasedli do auta Kryštofova táty s mámou, zaplnili všechen volný prostor v autě a o půl 6 vyrazili. David odmítal kvůli pár kapkám deště, co ještě padaly z nebe, otevřít automobilové okénko, takže cestou jsem si připadala jak v páře dušená baltická rybička číslo dvě. No pod Landekem jsem ho z auta rázně vyexpedovala a po zjišťujícím telefonátu, že koncert se přece jen koná " déštivo nedéštivo " nahoře, už doprostřed sednout odmítala. Tak jsme popojeli ještě asi půl kilometru blíže stezce a já si aspoň chvilku užila jízdu s okýnekm dole ( jsem přece maximinimalista každé situace :-)). Pak už jsme museli ale pěšky a vystoupat mírným kopečkem necelé 2 km až k rozhledně. Tam už hořel oheň, i když bylo ještě světlo, postávalo a posedávalo tam asi 15 lidí a vypadalo to tam prostě útulně a vítali jsme se a publikum počtem bylo ideální a netřeba více, i když stejně bylo nakonec více, ale to se pak v dýmu a ve tmě a v hudbě ztratilo a splynulo v jedno :-).
Výhled na Ostravu a to od táboráku ze zeleného moře stromů
a pohled na večerní Ostravu s nezbytným "selfie" s naší melodikářkou :-)
Po našem hraní nás za chvilku stihl prudký vítr, blesk a hrom a to vůbec nevadilo, protože jsme se všichni nacpali do rozhledny a počkali až doprší, zpívali si tam uvnitř všchnomožné, dokonce i na Ach synku došlo a pak pršet přestalo a hrálo se zas a slečna, která na nás tančila, už nepadala do ohně, jen odpočívala a pak se šlo na trolejbus a jelo se trochu komplikovaně domů, aby se doma bylo aspoň tak ve 2 ráno a ještě se popovídalo o akci nad bylinným čajem a zítra se vstalo v 9 ráno, sbalilo proviant a šlo se na celý den, déšť nedéšť, ven.
V neděli se David nechal spát, já si vzala deštník, zrnný chléb, šunku, lučinu a mrkev a šla. Cestou známou, beze spěchu, ptačí rezervací Mionší ( už to prostě bude Mionší, i kdyby se na mně tisíc ptáku rozeřvalo, že oni bydlí, jako prosím pěkně, v Turkově :-) ) kolem řeky Opavice až do Děhylova, mokrá, ale veselá jen s lehkou obavou, že mi při večeři bude zima, že mám trochu mokré tenisky a už i kalhoty, ale pak se ukázalo co? No najednou se to vylouplo z mraků a ozářilo mou nohavici a rukáv a vysušilo botu a já zajásala :-). A šlo se dál, na ten můj kopec Vinný opět, jelikož když je oblíbený, musí se vstřebat a kříž bylo třeba vyfotit a výhled s posezením a další bylinky po předchozí zkušenosti taky třeba a jediný heřmánek, široko daleko, jen tam a i bez vonný jen tam.
Kříž, kde němce zabili, pro odmítnutí dalšího boje
Jediné stvůrné stavení na vrocholu hory, pila, lde se dříví zpracovává
A z druhé strany po otočení do původní polohy sedné výhled na Hlučín ze psí perspektivy
Pak se pokračovalo podél druhé strany řeky kousek do kopce skz Bobrovnicý les až na výhled na Porubské okénko, kde už nás stihla půl šestá večerní
a rozbalilo se stanoviště, proviant nezklamal svého nosiče a večeře páně byla rozlomena již cestou, ale i tak, žitnochlebové trhané jednohubky, lučinou slepené a plátky šunky pokladené, mrkví přikusované, krmí bylo lahodnou, toliko jako božská mana :-).
Aby ne, po takových zásluhách, po oslavě prudké změny počasí a s hřejivými vzpomínkami na včerejší skvělý koncert chutnalo prostě všechno, a to nejen buňkami chuťovými, ale smysly všemi.
A třetí volný den pondělní se jen odpočívalo, volně splývalo s krajem, lokální altánkový výletík, bez nutnosti rozepisu, výlet v utajení, bez deště a se sluníčkem, tak klasicky nezajímavý až krásný, s trekingovýma berličkama se to usmívalo na stromy a řeku a altánky a nebe, jen tak :-)
Den 1.
mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.1982645&y=49.8400822&z=14&rc=9pnu5xWbIsdUpdNf5IckFagwwf8JgZefIZj61hxv3lhh8AfX-53PfE0Xuff133veWT3mR&rs=coor&rs=addr&rs=base&rs=pubt&rs=coor&rs=stre&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=base&ri=&ri=9099998&ri=1714555&ri=15212381&ri=&ri=111204&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=1714555&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=
Den 2.
—————
Vinná hora a Dobroslavická stezka naučná /25.5. a 26.5.2016/
Jak blesk z čistého nebe padá i dunění v samotné hoře na člověka, jako poklopec, jako podzimní listí, bez prsti, jen s heřmánkem a kvetoucím bezem.
Třešnové listy do čaje nepatří, proto se večer vyhodí z okna, jen nezralý plod by mohl trochu pustit ve vroucí vodě, zkusí se, uvidí se, neotrávím se. Tak to je, jarní bylinkářství aneb když si člověk zapomene koupit na večer čaj. Dobré to bylo.
V jarním dni sbírané, při výstupu na Vinnou horu utržené, do mikrotenového sáčku vsunuté, poctivě přenášené, z místa na místo, posezení, les.
Jsem to já, jako klíště, přimknutá k zemi, stopy mně nesou, bytím se cítím silnější nebo slabší, každou chvíli balancuji.
Hranice, dny se dělí, ale přitom jsou jedno, jedno bytí, tady, všude, kde jen chci, jen si vzpomenout a jsem.
Přežít historii, přežít bylinný čaj, probudit se, zas a znovu usínat. Mám z toho strach, jen někdy. Když bych nad tím příliš přemýšlela, kdybych příliš přemýšlela nad každým svým krokem, měla bych taky strach.
A neušla bych těch svých...17 km.
Cestou přes Vinnou horu, kde se prý kdysi propadl hrad, s žárlivou hraběnkou.
Věděla jsem, že mně tam něco táhne, silný magnetismus místa. Vznikl další kopec, pro mne teprve nově, pro jiné starý tisíce let. Pro mne týden.
Už navždy. Chtělo se mu mně objevit, tak mně má.
275 metrů vysoký, opředený tajemstvím, s křížem u paty, kde zastřelili německé vojáky, kteří odmítli bojovat, s mnoha cestičkami a kamenolomem na samém vrcholu.
S heřmánekm a vlčím mákem u cesty na něj, s výhledy do kraje, které určují směr.
Na tento kopec už vždy sama, jinak mi tu nebude dobře, jinak mu tam nebude dobře.
( Pozn. by Hlučín )
—————
Ze Studénky do Zábřehu a odpočívací pondělí
V neděli 8. 5. to chtělo vymyslet něco výjimečného, ale ne moc, jen tak, abych si mohla o tomto dni říct, že byl bez debat celý skvělý. Předpověď slibovala konečně slunečné počasí ( díky velký Bože Slunce, taky jsem se dočkala :-) a navíc, oba dva dny volna před třídenním pracovním maratonem jsem chtěla využít maximálně a nabrat sil do dalších slunečných dní v práci. (grrr) Tak a babo raď!
A že baba poradila a dobře.
Doma jsem navíc zaúkolovala muže, že mi může uvařit něco dobrého na večeři, ať nemusím spěchat a prej že jo, tak super.
A od rána bylo jasno i v mé hlavě a sedlo se ve Svinově na vlak do Studénky, kde jsem byla za deset minut. Tam se dle chuti mělo rozhodnout, zda odbočím směrem na Bílovec kolem rozhledny Kanihůry nebo půjdu po žluté značce po dosud neprojité cestě směrem Albrechtičky, Petřvaldík, Košatka a dál jak se mi bude chtít, nejlépe však kolem Jistebnických rybníků na vlak, aby to bylo beze spěchu nebo pak trochu dál na bus č.46 do Polanky s trochu větším spěchem anebo úplně nejdál, kolem Proskovic, Staré Bělé na tramvaj č.7 do Zábřehu k Vodárně, sice s panem Spěchem ve stavu chvatném, avšak po krásné pěšině kolem říčky Lubiny lesní stezkou s medvědím česnekem, kterou jsem nedávno objevila. Ale to jsem nechala na později, jak se situace vyvrbí.
Měla jsem totiž v plánu nejít úplně po značce, protože ta vedla hodně silnicí, ale sejít na příhodných místech na lesní nebo luční stezky, lehce znázorněné v turistické mapě treking online. I když byla neděle a pěkně, tak jsem v lukách kousek za nádražím potkala jen dva cyklisty a pak už jen samá zeleň a keře a stromy a nádhera z jara. Cítila jsem se vyrovnaně, klidně a tak jsem si i pohodově šla, jen se psem na vodidle kolem pasu to pohodově moc nešlo, ale snažila jsem se, tak jsem si protitahem aspoň trénovala statiku a zpevňovala páteř /tourčitě/ :-).
Za chvíli jsme došli k rozcestníku Albrechtičky/Bílovec a já plná vjemů s konečnou platností zavrhla silničně polní trasu do Bílovce. Znám ji ze zimy a vím, že mi možná díky tomu i trošku zkazila dojem, kdy bylo všechno takové syrové a holé a na jaře to může působit třeba úplně hezky, ale tak času dost, určitě se dostane i na tuto jarní nebo letní variantu.
Kolem rybníka jsem došli k malinké vesničce Albrechtičky, kterou vedla náhorní pěšinka kolem malebných domečků až na silnici běžící loukami a s poutavým výhledem na obrysy hor a kopců. Provoz byl minimální a nálada suprová, začínala jsem nabírat tempo a šlo se mi moc dobře, možná i tou změnou obuvi za jarní botasky. Za chvíli jsem si všimla pěkné pěšiny, která směřovala doleva do lesního pásu, který se táhl pod polem mým směrem a říkala jsem si, že by bylo moc fajn tamtudy jít, ale taky hrozilo, že to bude pěšina slepá, ale riskla jsem to a jakmile jsme vešli do lužního lesa, byla tam akorát pěšinka klikatící se kolem lesního potůčku cca 2 km, znovu až k té mé asfaltce, kousek před Petřvaldíkem. Pak už jsem musela opět jít po značce, když se další pokus sejít pěšinou tentokrát tak nevydařil a stopa zmizela s travou. Ale každopádně Petřvadlík byl taky přívětivý a nijak frekventovaný a jedna odbočka do lučin se přece jen taky našla, a tam jsem sebou kecla pod rozkvetlý strom a koukala do daleka a poslouchala vlaky v dálce a včely zblízka a bylo krásně.
Přistihla jsem se, že vůbec nepřemýšlím dopředu, jako bohužel občas na výletech dělám a nepředstavuju si cesty, kterými dál půjdu, ale nechávám to na přítomnosti, na samotném kroku, který následuje po prvním a že to vychází a daří se a nikde nebloudím. Tak výzva pro mou mysl, soustředit se na přítomnost, na ten okamžik, zkusit důvěřovat cestě..
Ale pak jsem si stejně nedala říct a s blížícími se Jistebnickými rybníky se plánovací myšlenky stejně vetřely a já už kombinovala, kterou z těch tří tras se nakonec dám, ono to vlastně bylo i potřeba. A v té chvíli to už trošku začalo. Luční stezka končila neprůchodně u statku s oplocenou ohradou, ale naštěstí jsem jen přeskočila strouhu, ve které nebyla ani voda a byla zpět na žluté směr Košatka a jak tak snovám plány a přikláním se k variantě rybníků, nějak nemohu najít odbočku, kterou jsem si asi zase opět naslibovala, ale vzápětí mi padne zrak na novou pěšinu, tvářící se jak cyklistiská stezka, vedoucí tedy směrem na Polanku a já se stotožňuji s variantou b a možná, dle dobrého času, i bez toho spěchu. Tou cestou se tedy nadšeně vydávám, avšak si neuvědomím, že je to z druhé strany řeky Lubiny, která protéká Košatkou a po své délce až do Polanky není prostupná. Že by mohl nastat problém nebylo navíc v tu chvíli myslitelné, když silnička byla označena dřevěnou cedulí Přírodní rezervace, byla asfaltová a vjel na ni těsně přede mnou a dost sebejistě pár cyklistů. Šlo se mi zvesela /tralalalajakblázen:-)/ až jsem došla ke konci asfaltové cesty do luk, ale to mé nadšení zatím neohrozilo a dál se dala po sotva viditelné vyjeté stezce v trávě k dřevěné malebné boudičce u potůčku. A tam sem si říkala, jaká to nádhera, jaký to skvost uprostřed luk a rybníků, opuštěná chatička.. " Tralala" mně však rychle přešlo a to když se najednou z nitra verandy ozvalo uctivé " Dobrý den", zatímco já se teprve obdivovala štítovému průčelí této dřevěné zástavby a nestihla si všimnout souložícího páru, který vypadal tedy rozhodně více pobaveně než já a možná to byli právě ti stejní cyklisti, kteří věděli opravdu najisto kam jedou a to že jsem mladíka, který mně pozdravil, oslovila Ježíši, bylo možná rouhání, ale jistě odpustitelné. Nicméně pozdrav jsem posléze opětovala, ale dost zčerstva upalovala zpátky, k vyježděné cestičce v trávě, kde jsem pár okamžiků předem viděla svěže ujíždět jiného cyklistu, možná taky vyděšeného uctivým pozdravením :-).
Tak jsem prozkoumání schůdnosti potůčku, který byl za srubem prostě zavrhla a v ta místa se už nechtěla ani za nic vracet a naivně se přesvědčovala, že se cyklista beztak taky jen spletl a jel teď správným směrem.. Rozčarování však nenechalo na sebe dlouho čekat, kdy jsem došla k stojícímu kolu a akorát se pán vracel od slepého konce ramene řeky, kde byl prý jen na průzkumu břehů po jarních oblevách. Tak aspoň znalec místních lučin, no, jediné štěstí, a tak mně milý pán musel proklestit cestu roštím a ukázat mi to "nejvhodnější" místo k přebrodění, poněvadž břehy byly opravdu skoro všude strmé, zarostlé kopřivama, vysoké, vodou vymleté a sama bych sotva našla schůdnou variantu a asi zůstala raději ve strnulém sedu na břehu řeky a modlila se, aby mně uneslo UFO.
Pán mi tedy popřál hodně štěstí a zvesela si zmizel, možná až moc škodolibě :-)... Bylo teplo, tak proč ne, až do prvního krůčku, kdy slibovaná hloubka pod kolena mi zmáčela půlku stehen,jak noha zapadla do říčního bláta, to jako proč??!! co to sakra je!!! ale i přes vnější nespokojenost, vnitřně mně to stejně začalo tak nějak bavit :-)...a smířená, že vracet se prostě nebudu a raději zapadnu až po prdel, jsem vyděšeně udělala další krok a už to fakt bylo pod kolena a pejsek vedle mně jak vydřička plaval a já trošku nadávala na pána a pak ještě trošku, když jsem se už na opačné straně vydrápala do kopřiv a hned za nimi nebyla očekáváná pěšinka v trávě, ale zorané polé, které by pro mé mokré bosé nohy navíc ještě od říčního bláta, které se nejlépe sundává chůzí travou, znamenalo, že by mně asi možná nepustili ani do tramvaje :-). Tak jsem zvolila sebereflexní variantu chůze kopřivami a to až na tu moji vysněnou louku. Pak už jsem přestala fňukat, nazula boty a cítila se úplně skvěle po té kopřivové terapii a vodní lázni navíc svěže, no prosím. A navíc směr už byl jasný, nakonec půjdu tou nejdelší variantou a se spěchem a zapálená kopřivovou energií to už hladce projdu loukama kolem Odry a u tůní se dám doprava na zastávku Zábřeh Vodárna. Ještě mně však čekal průchod lesním chodníčkem s mědvědím česnekem a jedna fotka už trochu v tempu...
Za silnicí, která spojuje Polanku se Starou Bělou jsem však nádherně dospěchala. Zradila mne ta nejméně nápadná říčka, ta nejvíce zanedbatelná prkotina, která mi dala poznat, že vůbec není tak zanedbatelná a jak má protivné a strmé břehy. Šla jsem najisto, protože teprv nedávno jsem přes ní objevila lávečku, prkýnko, které stačilo na dva kroky k přejití na druhý břeh a které tam umístil asi nějaký dobrák. Jaké zoufalství mně však obestřelo po zjištění, že tento pidimost zas nějaký dobrák, asi abych se nenudila, odstranil. Čas se totiž najednou docela nachýlil a já chtěla být doma do sedmi a bylo pět a nehodlala jsem ustoupit těmto naschválům a prodloužit si tak cestu nejméně o kilometr jsem pokládala za čirý nesmysl.
Sice jsem se pokaždé tento potok bála přeskočit, ale tentokrát mi vnuknutí vyšší zákeřné moci našeptávalo, že tento den je jako stvořený pro mé "poprvé". Jednou jsem jej sice už překonala, ale za notné pomoci Davida, kterému jdou skoky přes nejisté břehy daleko lépe a při doskoku mně okamžitě zachytil a vytáhl nahoru. Ale tento den jsem se pochlapila, navíc jsem nechtěla ztrácet čas třeba dalším zouváním a navíc zocelená předešlými zážitky jsem skoro bez zaváhání skočila, protože jsem si říkala, že kdybych otálela, neskočím. Tak jo, příště si dám místo výletu celý jeden den lekce otálení, protože jak jedna noha tak i druhá celá od černého téru, nebo co to v tom potůčku teklo, celá má bílá teniska zaplula až po nohavici riflí do hodně mělkého břehu nahromaděného směsí bioodpadu z vesnice, kterou říčka protéká, vody a bůhvíčeho ještě. Minulý rok jsem tam viděla jak paní přes plot háže lopatou do vody psí hovna, tak paráda, proč ne, když hovna tak i tér z asfaltu je třeba... Jak já si nadávala, víc než předtím na pána, úplně jsem se tam málem vyfackala, že jsem si raději mohla jen zout boty a lehce to přehupsnout, případně z nohy jen pak smýt binec, čas by mi to ani nezabralo, ale co teď s černou promočenou botou olezkou černým smradem a s nohavicí jakbysmet...dříve však než jsem začala nekontrolovatelně brečet na celé kolo, jsem si uvědomila, že třeba nejsem až taková posera a tak šly boty dolů i s ponožkama, našla jsem si kousek dál v té říčce čistější místo a šlo to, bota sice mokrá, ale bílá, fusky taky jakžtakž a doma prostě půjdou rovnou do koše, kalkoty šly taky očistit a já se zdržela maximálně 20 minut i s tím vztekáním a navíc jsem si mohla loukou projít pěkně bosky a nakonec jsem si stejně ještě kecla pod topoly nedaleko tůní a už s mírem v duši sledovala pomalý nástup večera a byla ráda za to, že jsem a že jsem zapadla do kopřiv, popálila si nohy, umazala se od bláta, že jsem si mohla užít zase v jeden krásný den ten svůj kousek země. Filosofické okénko mně nabádá rozšířit myšlenku, kdybych neskočila, kdybych se neumazala, bylo by to všechno nakonec tak fajn, odnesla bych si z výletu ten pocit...nesnáze člověka nutí je překonat, po překonání jich se cítí lépe, zadostiučinění, posunutí se...ano, má to hodně do sebe, ale neznamená to, že bych na každém výletu snad chtěla spadnout do bláta, to prosím ne, to ať ani nikoho nenapadne :-) :-).
Do tramvaje pak, na půlhodinové cestování domů a pro podporu duševního systému, mi poskytla chlazený radegastový nápoj barbarská večerka u tramvajové zastávky a doma mně v troubě čekalo skvělé pečené vepřové maso, které se někomu fakt povedlo, kdo vařil nevím, protože doma nikdo nebyl :-).
Pak mně volala drahá maminka, že asi pronajali super chatičku u Krpole a ať se jdu na ni podívat. Její překypující nadšení mně naladilo na příjemnou vlnu skepse, ale zároveň jsem si pochvalovala, že mi vlastně aspoň vymyslela plán na pondělní výlet. A jelikož se z původně klidného dne stala jeho průběhem trošku divočina...
...pondělí pak mělo být už opravdu pohodovým dnem, avšak místo lužních lesů a luk měly přijít na řadu spíše lesy smíšené a jehličnaté a kraj mírně zvlněný.
Ráno mi vyšlo krásně a u ranní kávičky a knížky na mně zase koukalo modré nebe..
Z Vozovny jsem se velice důvtipně svezla jednu zastávku tramvají k rektorátu VŠB, protože jsem přece nemohla v tak slunečném ránu projít pěšky kilometr ulicí Opavská a kazit si tak krásný den pohledem na osvícené domy ve slohu Socialistického realismu. Raději jsem si velmi trpělivě počkala 10 minut, než mi konečně přijela ta správná tramvaj, která nekončila na vozovně a svezla mně na křižovatku. Dalších příjemně strávených 5 minut v přehřáté tramvaji, kde výplně oken házely po cestujících sluneční prasátka jsem si zpestřila číháním na semafor, abych pak mohla za sekundu vítězoslavně vystoupit z tramvaje. Po této procedůře jsem se pak cítila osvíceně už i já, jako že jsem jela fakt někam daleko, abych mohla být vlastně tak blízko..:-).
Ale o to více jsem se pak aspoň těšila do lesa. Les Porubský neboli Myslivna je sice tak zatraceně profláklý les, kam chodím už od dětství, většinou to byly povinné procházky, nebo sporťáky se školou, ale i tak se tam dají najít stezičky, které mile překvapí a navíc dopoledne v týdnu tam nepotkáte skoro nikoho. Prošli jsme kolem Strže, pak kousek vesnicí Vřesina k zastávce Nová Plzeň. Nedaleko za silnicí a kolejemi se právě nacházela ona osudová chatička, kterou jsem při prvním pohledu zavrhla a že důvodů bylo několik. Prostě můj sen je mít chajdu, kde bude vysoký plot, hodně stromů, keřů, budu moct nechat psa na zahradě a nebude mi soused koukat na účes a hlavně, nebude u cesty a v zahrádkářské osadě a bez vody :-).
Tak mise splněna a šlo se dál na Krpoli ( Krásné Pole ). Lesní stezkou kousek po značce, která vede nad tramvajovvými kolejemi linky č. 5. a pak už jsem nechala značku značkou a trochu namáhala své mozkové buňky při vybavování si všech lesních pěšin a volila nejlepší variantu. Prošli jsme se tedy lesíkem nedaleko Kotalova mlýna kolem dokola, protože ten za projití stojí a na jeho konci překročili koleje a silnici mezi zastávkou Krpole a U Obory. Po sejití kopečku v lese se před námi rozprostřela louka v údolí s potůčkem, který bublal k posezení...
Pokračovala jsem podél vodního toku a za chvilku objevila přesně takovou tu chatovou osadu, schovanou před světem, kde by se mi líbilo a po obdivování zastrčených zelení obrostlých chatiček jsem šla pak sotva znatelnou pěšinkou do kopce na kousek značky směr Čavisov. Pak jsem si všimla stezky, která stoupala ještě výš do řepkového pole, které se klene nad Vřesinou, s výhledem na Porubu. Neboť jsem si poprvé, co tudy chodím asi 2 roky, všimla pěšiny, která stoupá lesem a obchází tak krásné výhledy a čověk se navíc vyhne nudnému kilometrovému kopci, kerý vede k rozcestníku Mezihoří, kousek od Klimkovických lázní, taky tisíckrát prochozenému. Jen nechápu, že mi dřív nedošlo, že se dá chodit i jinudy, než jen po značce a já se otrocky držela stále dokola stejných pěšin, až mně to prostě začalo štvát a byl čas na změnu, ale asi to mělo přijít až později, navíc není od věci poznat lokalitu bezpečně pomocí značky a pak postupně namotávat další provázky cestiček a neprobádaných tras. Je v tom celém vlastně jakýsi územní systém, takže dost divení se. A teď mi tedy vždycky stačí zašátrat v paměti a už vidím plán výletu před sebou. /Kdyžchci:-)/
Pak už mně opět zlákal les ...
a já měla pocit, že abych si tak nějak obešla i oblast u rozcestníku Vlčí kout, je čas se vydat zpět dolů na kousek značené cesty. Sešla jsem, ale sice moc brzy, takže jsem stejně ten nudný kopec musela vyšlapat skoro z poloviny, ale dobrý pocit z nově objevených míst nechuť naprosto překonal.
Pak jsem probádala ještě jednu stezičku, ale ne už tak pěkným terénem, ale plán cesty splnila, jelikož krásně uzavírala můj vymyšlený okruh, jen jsem se opět nechala unést chůzí a výlet se nějak prodloužil, ale vůbec mi to nevadilo ani nijak neunavilo. Pak už mně jen polní cesta dovedla na zastávku Dolní Lhota, kde mají i sympatickou zahrádku. Na požádání mi za půl minuty pan vrchní natočil malou desítku na žízeň, abych ji za 5 minut měla vypitou a opět si nevychutnala posezení, ale raději stihla tramvaj, protože posezení, která jsem si vychutnala během výletu mi to dostatečně vynahradila a já se těšila už zas domů na to, jak budu připravovat a hlavně pak jíst kuřecí játra s bulgurem :-).
—————
Pršící les a kdy je v lese nejhezčeji
V lese je stejně nejvíc hezky, když prší, tak trošku, ne moc. Musí to být ovšem už jarní les, kdy jsou koruny stromů obsypané zeleným listím a to spadané pak jen tvoří krásný koberec na zemi, který trochu hřeje, když si člověk rozloží igelit k posezení. Při dešti stromy tak jinak šumí a les jakoby člověka obejme a osvojí si ho. Lesní zvuky spíše utichnou a dají přednost zvukům vody a melodie lesa je jako symfonie opusu. Na středeční rozjímání 4. 5. do hlubin lesa mi poskytly útočiště Opavské lesy. Z Třebovického nádraží jsem se vláčkem dopravila do Lhoty u Opavy a sice bez deštníku, ale ve vzduchu už byla cítit krásná deštní vlhkost, jsem ušla jen pár kroků vesnicí, abych mohla co nejdříve vplout do lesa, kde nikdo nebyl, nikdo, jen já a pes a sem tam brablenec a jedno klíště :-). Usedli jsme do mechu, protože tento den byl jednoznačně odpočinkový, neuspěchaný a tak jsem se na to těšila, že jsem nemínila kořit žádné rekordy, ale jen přirozeně proplouvat krajinou.Tento úsek lesa skýtal po cestě i případné úkryty proti dešti jako altán nebo zastřešený krmelec, ale já se rozhodla žádného nevyužít a při dalším posezením u potůčku mezi obrovitými buky, které mně poměrně dlouhou chvíli chránily před prvními kapkami deště, jsem po chvíli roztáhla deštník, nohy skrčila trochu více pod sebe a v tureckém sedu, chráněná svou drobnou červenou stříškou jsem byla za muchumůru. Ani se mi nechtělo loučit, ale cesta pokračovala dál. Přeskočit potok a pak stoupat pěšinou k silnici. Tu jsme jen přešli a byli v lese poblíž Háje Slezského, kde už jsme potkávali bunkry, tzv. tvrze MO - S. Jedna z nich je obzvlášť strašlivá, jakási zbudovaná skála do země, vysoká cca 4 m, z jedné strany ve svahu a dál se ztrácí v kopci, takže i z vrchu vypadá jak palouk. Bohužel jsem měla kvůli deštíku a vlhku zabalený fotomobil někde v útrobách batohu, ale našla jsem alespoň fotku na internetu, tak pro představu:
#/media/File:H%C3%A1j_ve_Slezsku,_Smolkov,_MO-S_39_(2015-04-14;_02).jpg){kind=link}
Asi teprve nedávno se taky po stezce, která vede kolem těchto tvrzí objevily cedule s historií a fotkami vojáků, kdy jsem konečně mohla spatřit tváře těch, kteří zde bojovali, za dobro, za zlo, za ideu, za nesmysly...za život.
Mimochodem tvrze stále využívá armáda ČR.
Chtěla jsem si tyto lesy, které se táhly dál k Čertovu mlýnu a dalo se je obejít po neznačených stezkách, užít nejvíce co to šlo a tak jsem i objevila další průchozí lesní cestu nad areálem s hospůdkou a podiem, kde se pořádají koncerty a pořadatelé mají rádi Davidovu kapelu, tak tam každý rok řádí pro lidičky na Kdyžužtakfestu :-). Avšak teď tam bylo pusto prázdno. S deštníkem se nejde zas tak nejhůře, pokud člověk přivykne a les měl zas jiné barvy, takové plné zemité, jarní, bez odrazu a lesku, které způsobuje slunce.
A lahvový radegast na nádraží v Háji ve Slezsku přispěl k pršivému konci výletu tak, že se do těch míst budu chtít brzy vrátit a ani nevadilo, že nebyl vychlazený :-). Ale tentokrát se vracet nebudu jen kvůli pivu, fakt :-).
A pak je v lese krásně, když svítí slunce, skrz stromy, skrz listy, které se lesknou svou čerstvostí a třepetají se v mírném vánku, když mezi kmeny září kužely paprsků a dopadají na mech nebo bukovinu, celý les září a rozevírá svou náruč, všechno je volné, vzdušné a široké, les člověka nepohltí, neschová, les člověka rozptýlí do všech svých koutů. Všechno svítí a leskne se, tak že někdy oči přecházejí a naplňuje to nějak duši, nevím čím to je, něco jak v kostele...a možná to tak mám jenom já a jsem divná, ale každý jsme nějaký, já se v tomto nějak našla a neztrácím se, spíše mně to vede ještě více do hloubky a podstaty. A proto již chápu, jak to myslel meteorolog pan Ján Zákopčaník, idol našich dívčích srdcí :-) :-) s prupovídkou na konci svých předpovědí " a mějte slunce v duši " :-). Akorát tenkrát nás spíš zaujala jeho sčesaná ulíznutá patka, pokorný výraz, který nás nutil do škodolibého smíchu a překroucení jeho symbolické věty na " mějte sumce v duši :-)". Ale co, sranda to byla veliká, tak proč ne třeba sumce :-).
Nicméně, ve čtvrtek 5. 5. jsem měla v duši uplně všechno, a ten sumec byl ke konci výletu pak už trochu protivný, ale zbavila jsem se ho a bylo krásně na polonové cestě kolem Hlučínského JZD :-) i přes pole řepky olejky se nešlo zle a svlíkání podvlíkaček v lese stálo taky za otočení :-), naštěstí, že se na mně mohl koukat akorát tak datel, ale po poledni se tak rozsvítilo, že mně chůze tím horkem co mi bylo, spíše unavovala než těšila. Po odhození přebytečných svršků a nezbytného přítížení baťůžku jsem se rozhodla v lese spočinout i jinak. A to v pohodlném sedu s ještě poměrně chladným nápojem a začalo splývání. Za chvilku mně dokonce přišel navštívit pan srnec, asi jak jsem tak dokonale splynula, ale Ron to splynutí úplně nezvládl a vážně ho asi rozčílilo, že ta vysoká se odvážila pomalu dojít tak blízko a tak se srneček polekal a že mu to štěkání šlo při úprku snad líp, než psisku, ho možná rozjitřilo až do konce našeho výletu. Kdo ví, jakého sumce si v duši pro změnu nosí zase takový pes..
Momentka z cesty u Markvartovic
Jo a taky jsem změnila opět trasu, ale rozumově jsem se usnesla, že ani tentokrát nepůjdu prozkoumat lesy směr Kozmice, další překážkou byly totiž silnice a já prostě raději toužila po lese, i třeba prozkoumaném, tak jsem tento záměr odložila hluboko do šuplíku na neurčito a mám po trápení. A jak jsem byla celá taková rozhodnutíplná, přece jen jsem si řekla, že když průzkum, tak aspoň maličký a že Černý les skýtá takových zákoutí dost, jenže jsem udělala první chybu tohoto dne, nedůvěřovala jsem opět cestě a z pěkné lesní pěšiny jsem odbočila příliš brzo, abych se ocitla na asfaltce, která vede středem lesa až na Landek. Je to známá cesta a já se ji tentokrát chtěla vyhnout, ale nakonec jsem si ji teda o moc nezkrátila. A pak jsem byla naštvaná, když jsem chtěla podat psovi chudákovi aspoň trochu vody, sluníčko hřálo vážně už dost a po celou cestu nebylo potůčku. Tak jsem se nesmířila s vidinou dešťové tůňky až na Landeku, kterou bychom dosáhli určitě dříve, kdybych nepokoušela štěstí. Nevím, jestli mi z hlavy trčela zrovna zlomená virgule nebo co jsem měla za věštecké schopnosti, ale zahla jsem na ten nejbídnější chodníček, který se samozřejmě asi za 10 minut prodírání ztratil a já zůstala u včelína, kde to bzučelo a bylo tam hnusně a já na tom byla tak, že po dlouhém pozitivu jsem si prostě přiznala, že jsem na sebe naštvaná a nějak se mi ulevilo, odpočinula si a sobecky si dala poslední pivo, co jsem měla ssebou a pak najednou bylo zase krásně a já se uklidnila a šla a šla a došla a pes dostal napít a zase se smál a já se rozhodla, že se prostě už nebudu vztekat, že to za to fakt nestojí a stačí třeba jen zapojit rozum, jenže, ono když je tak krásně a svítí slunce, tak to vede holt občas prostě srdcem :-).
—————
Zřícenina Starý Jičín
Konečně jsem se rozhoupala a v lehce zamlženou květnovou neděli 1. 5. dospěla k uskutečnění dlouho odkládaného průzkumu zříceniny hradu Starý Jičín. Někdy v zimě jsem na výletě z Nového Jičína do Suchdola n.O. kopec s hradem jen obešla a to se slibem návratu a podrobnějším průzkumem. Na zdolání kopce, totiž nebyl vůbec čas a ani síly. Dlouho se mi stavěly do cesty různé překážky, ale tuto neděli už nebylo vyhnutí..dokonce se mi už po tak dlouhém odkládání ani zas tak moc v ty směry nechtělo, jako tenkrát, a pak tu byla neděle a turistický čas pro rodinky s dětmi, kteří určitě budou prahnout po zřícenině víc než kdy jiny, ale věděla jsem, že tam prostě musím, jinak to už nešlo. Cíle a navíc věcí, které dělám tak ráda, se musí plnit a zdolávat a překonávat a posouvat, jinak by už člověk nebyl člověkem, ale otrokem nudy a šedivého systému splynutí s davem, zbabělostí a lenosti a neúplnosti. Ano, to je to slovo, kdybych prostě nejela, tak by to možná bylo jednodušší, ale já bych se cítila tak nějak neúplně. Proto jsem i u okýnka na nádraží slyšela skoro cizí hlas z mé vůle, jak si říká o lístek do Suchodla, přičemž jsem to fakt na poslední chvíli chtěla vzdát a jet jen kousek, na poměrně známou trasu Lhota u Opavy - Háj ve Slezsku, kam se mi sice taky chtělo, ale zvítězila jsem nad svou nerozhodností a jakmile po koupi lístku nebylo cesty zpět a bylo rozhodnuto, tak jsem věděla, že nebudu už tak snadno podléhat bludům a budu se držet konkrétních plánů bez debat :-).
( Ne, zatím schizofrenií netrpím :-) )
Rychlík na Brno nás spolehlivě na čas vysadil 11:18 v Suchdole a já se těšila na osobní prozkoumání svých na mapách vybádaných stezek, které mně měly dovést až k hradu a to mimo turistické značky. Až na cestě zpět, jsem měla v plánu jít po už jednou projité žluté přes nekonečnou vesnici Bernartice n.O., zpět na vlak do Suchdola.
Poslední otočka za nádražím před vstupem do lesní rezervace:
Za chvilinku jsme z turistické značky odočili do prava a obkroužili si tak celý les, abychom se znovu za tímto zarostlým žabím můstkem napojili na kousek žluté a zároveň se napojili vodou z řeky ( čeština je prostě krásně rozmanitá a mi to nedalo se neopakovat, jinak samozřejmě vodu z potoka chlempal jen pes :-) )
Po pár metrech jsme měli zase odbočovat, abychom se vyhli cca 4 km stoupání Bernartickou vesnicí, a to na lesní stezku, která se točila lesy. Nějakým záhadným způsobem jsem věřila, že mně vyplivne na nějaké pěkné polní cestě, která mně pak vyvede k hradu. Tak jsem si to aspoň pomocí plánování vymyslela a po výletě jsem porovnala skutečnost s ideologií nadšeného turisty a usnesla se na tom, že realita bývá občas krutá, ale kdyby mi byla známá, tak bych se s takovým nadšením do výletů asi nevrhala a to by mi chybělo rovněž, navíc trocha nezdaru při riskování je taky mutná, o to je pak větší radost, když se něco povede :-).
Nechci být ke stezkám, ale úplně sketpická, i na této trase se mé objevitelské já nejednou zatetelilo, třeba právě kdy jsem to už nejméně čekala, se najednou objevil schůdný lesní chodníček nebo pěšinka kolem pole a nejednou jsem narazila na zajímavé objetky po cestě, třeba tento celodřevěný posed
nebo toto osamocené stavení obrostlé rozkvetlými stromy a s jednou nefunkční zrezivělou pumpou asi až 300 m od domu, aby měl člověk pořádnou žízeň, než se dojde napít :-) )
Občasné bloudění mně ale taky docela unavovalo, navíc když se zřícenina hradu neustále nechtěla přiblížit a i když jsem už k ní měla našlápnuto dobrých 13 km, tak kopec vypadal pořád stejně daleko, k popukání, fakt, ale to už jsem s myšlenkou, že tam třeba nedojdu, byla rozloučená, takže jsem místy i zuřivě šlapala cestou necestou, polem nepolem...za asfaltkou kousek dál už v polích, kde mne právě tušená stezka opustila a já měla vidinu vyježděné brázdy po traktoru táhnoucí se asi 2 km nahoru, jsem si na chvilku kecla do trávy a čučela na kopec s hradem, magnetizovala jsem ten svůj cílový bod a těšila se, až se tam vydrápu beztak tou nejméně schůdnou cestou, která bude oproti tomuto stokrát horší a nahoře zvolám něco jako Heureka nebo tak :-).
Mezitím mně v úvahách přerušil, jak jinak, než starý nedoslýchavý pán typu sedláckého dědečka na kontrole svého lánu a příjemně jsme si nakonec poklábosili o našich nejoblíbenějších značkách piva :-) a o přílivu měšťáků do jeho malé vesničky :-/, vidím, že tento problém trápí více starousedlíků v naší republice.
Kopec se naštěstí najednou přiblížil téměř na dosah ruky a za chvilku jsem objevila už přesně tu nejprudší stezku nahoru, abych nemusela obcházet chodníčkem " pro děcka " kolem dokokola, tak jsem to riskla, prudší snad než výstup na poslední úsek Lysé, občas jsem se musela šoupnout výš pomocí kořenu nebo větve a hecovala se slibem Davidovi, že mu tu zpropadenou zříceninu nafotím, až jsem s červeným ksichtíkem od námahy ( což se mi už dlouho nestalo ) dosáhla bodu šutrů a lidí :-o. Akorát heuréka nějak neproběhlo, spíše mne doprovázela vážná statečná tvář, která měla znamenat, že takové šplhání dělám běžně a že to mé náhlé, udýchané a velmi důstojné objevení se na chodíčku mězi turisty a před vstupem do hradu jsem měla opravdu v plánu :-). ( Co ve skutečnosti znamenala nevím, ale měla jsem místy pocit, že se někteří poklidní návštěvníci na mne dívali jak na vetřelce :-) ).
Na hradě bohužel byli hlavně rodinky s dětmi, ale dělala jsem, že je nevidím a doufala tak trochu, že ani oni nevidí mně :-) a trošku jsem ty ruiny Davidovi blýskla, i když bylo lehce zataženo. Původně jsem měla hned v plánu zmizet, ale když už tak už, udělala jsem rychloprohlídku, nic moc extra jsem teda neviděla, to celá ta cesta k cíli byla daleko zajímavější, ale zas bez cíle by nebylo cesty a s tím jsem složila na chvíli své unavené kosti u jedné stěny z kamenů a nečekaně z červených cihel, která mně trochu chránila před větrem a otevřela si výstupní slavnostní pivo. A beztak mně tato vidina hnala kupředu ze všeho nejvíce :-) :-).
No a pak už byl čas na návrat, kopec jsem tentokrát sešla poctivě po asfaltce kolem dokola, protože sešup z koce, který jsem vylezla, byl úplná sáňková dráha. Pud sebezáchovy zvítězil a já navíc nijak netoužila po špinavé prdeli, ale celý výlet jsem chtěla strávit důstojně jako turistka s blátem maximálně na botách :-). To sice znamenalo asi 1,5 km navíc, ale to už jsem se povýšila do sběračky kilometrů a brala to skoro jako bonus.
No a pak jsem pořád velice naivně doufala, že nekonečná vesnice Bernartice se mi zdála nekonečná pouze minule a že se umoudřila a nějak se scvrkla, ale nescvrkla a přišla mi díky tomu ještě nekonečnější :-p, ale vydržela jsem a už se viděla v lužním lese, jak sebou plácnu na trávu a vychutnám si poslední posezení před odjezdem vlaku, s tím, že nebudu vůbec ale vůbec spěchat a pojedu až v 18 h a že večeři si doma dám klidně až po 20 h a že kvůli toho se svět nezboří a s problémem nejíst na noc ( nebo budu strašně moc tlustá ) se prostě vyrovnám a pro tento den tlustá prostě nebudu :-).
No, ale jsem asi vážně blázen a pěší notorik, já ten vlak na těch 17 h prostě stihla na minutu přesně a dokonce kvůli tomu, že měl 10 min zpoždění ( celý vesmír se spojil, aby mé úsilí nevyšlo nazmar a já necestovala se 40 kč přirážkou :-) ) si stihla koupit i lístek:-).
Doma jsem si aspoň v klidu uvařila fazolové lusky, které jsem si pak naložila na talíř a čekala až mně pan domácí obslouží, jak mně sliboval při mém trochu zoufalém telefonátu, kdy jsem musela oznámit línějším lidem, že plán splňen a zřícenina sice nafocena, ale kolik km mám vlastně ještě před sebou a že se to nějak protáhlo a že doma, pokud ovšem vůbec dorazím, nedělám vůec nic :-). A za chvilku přede mně přistála úžasná porce kuřátka s pečenou cibulí a česnekem, tím opravdickým :-).
—————
Tak dlouho se chodí kolem horké haldy, až se halda vyleze aneb výprava do ostravských kopců
Pátek 22. 4. začal trošku zmateně. Naštěstí se ze zmatenosti vyklubal podařený výlet, s objevením nových míst a s výborným pocitem uvnitř z totálně naprosto povedeného dne, bez mráčků jak na nebi tak i těch pomyslných na cestě.
Chtěla jsem vlastně opět jet úplně někam jinam :-).
Ve čtvrtek večer jsem už měla dva plány, dvě odlišné trasy, na které jsem toužila jet. Dlouho vzpomínaný Suchdol, Studénka a další varianta z Havířova do Ostravy, přes lesíky Michálkovických kolonií až na haldu Emu.
Více mně to táhlo do Havířova, ale nechala jsem věc viset ve vzduchu s tím, že pojedu tím vlakem, který bude časově blíže mému dopravení se na svinovské nádraží. ( Havířovák jel o něco dříve než Suchdolák )
Budík jsem si tedy nastavila na docela pohodlný vstávací čas, pěkných 7:40 a ještě si večer po práci příjemně ponocovala u filmu Kněžna Libuše v americké verzi. Pravda, trochu mně zarazily anglické dialogy v jedné z nejznámějších pověstí českých a když zaznělo jméno Libuše z úst nějakého amerického Přemysla Oráče, znělo to tak nějak kostrbatě a vůbec se to trošku pralo s mým vlastenectvím :-), ale celkově se mi film nakonec líbil.
Ráno jsem se kupodivu probudila úplně odpočatá a navíc nečekaně do zářicího sluníčka, předpověď totiž nebyla ideální. Pomalu se začínám učit poznávat počasí raději sama a nehroutit se z jejich výhružek zatažena s přibýváním oblačnosti, která je na většině území nejistá :-) a podobných meteorologických domněnek. ( Chci být meteorologem :-) )
Nespěchala jsem, v klidu si byla nakoupit nějaký ten proviant na cestu a pak jsem si vychutnala snídani a kávičku. A světe div se, čas jsem měla takový, že bych čekala i na ten Havířovský vláček. V té chvíli mně začala nahlodávat myšlenka na ne příliiš sympatickou asi ještě 2 km dlouhou cestu z Havířovského nádraží městem k lesním pěšinám, navíc díky časové smyčce pak čekání na Svinově na vlak a ještě navíc půl hodina ve vlaku, tak jsem byla z toho taková rozpačitá, že když jsem na zastávce nasedla do přijíždějící tramvaje č. 8, která mně měla dovézt na nádraží, ale zároveň jela akorát i do centra Ostravy, kde by bylo mé původní cílové místo na zpáteční cestě, tak má volba byla jasná. Z cílového místa si prostě udělám výchozí. Navíc se svezu přímo, bez čekání a za chvilku ze zastávky budu v zeleni u řeky obtékající Slezskoostravský hrad a trasu si dám prostě stejnou, jen začnu od konce :-).
Cesta tramvají se psem, trekingovými holemi a batohem stejnou cestou jako když jedu do práce, uběhla rychle a docela v jiné náladě :-).
Prošli jsme kolem hradu novým chodníčkem vedoucím podél tramvajových kolejí, které probíhají asi 2,5 km středem zelených útesů až na konečnou Hranečníku, kde jsme pak odbočili starou hornickou kolonií vzhůru k haldě Emě.
Původně jsem ji chtěla obejít jen po asfaltce a rovnou se dole u ZOO napojit doprava na zelenou směr Michálkovice - Eldorádo, tedy jít nějaký kus opět po silnici, ale nedalo mi to a věděla jsem, že později bych si určitě vyčítala, kdybych se nedala navazujícím lesním chodníčekem do srdce Emy. Vstoupili jsme do haldovské břízovité krajiny, kde vedla i turistická značka a po výstupu mírně stoupající lesní pěšiny jsme byli pod vrcholem. Se svými cca 315 m.n.m. je třetím nejvyšším bodem Ostravy. Na něj pak vede poměrně prudce stoupající úsek načervenalé písečné stezky, na které se občas vyskytnou doutnající místa vydávající nepříjemný zápach oxidu siřičitého. Halda uvnitř pracuje a je stále živá a místy s teplotou až 1500 °C. Díky teplu zde roste bujná vegetace a žijí roztomilá zvířátka :-).
Ale jelikož jsem pořád měla v plánu původní záměr, vrchol jsem si nechala ujít a dál pokračovala po značce kolem a s tím, že jakmile si haldu projdu aspoň takto, utěší to mé svědomí a vnitřní uspokojení a pak sejdu na úsek silnice. No a za chvilku to přišlo, trošku jsem začala litovat, že jsem přece jen na vrchol nevystoupila, že vlastně celou tu cestu jsem chtěla podniknout kvůli poctivému prozkoumání Emy. Ale pořád jsem se tak nějak utěšovala, že nahoře jsem už kdysi byla a že to tak stačí...ale když jsem se pak objevila u turistického rozcestníku z druhé strany vrcholu, na kterém byl naznačen výstup i druhou variantou, tak už jsem začala být docela nalomená, ale přes to jsem šla dál. Jenomže v té chvíli jsem si plně vybavila cestu po silnici, jezdící auta a prach a podobné silniční nepříjemnosti, které zažívá pěší v provozu a říkala si, že tedy jen nahlédnu jak situace na cestě vypadá...nahlédla jsem a v tu chvíli jsem rovněž zboku za sebou zahlédla další stezičku, neoznačenou, vedoucí opět zpět k haldě, opět v jiné výškové úrovni a to rozhodlo :-). Táhlo mně to tam jak magnet a já se nechala tedy vést. Za chvíli jsem se dostala opět pod vrchol Emy ze strany původní a to už jsem měla vymyšlený náhradní plán, který mou duši zcela naplnil svou genialitou :-). Vylezu si konečně na vrchol, sejdu pak tou druhou stranou a napojím se na značku, která mně dovede k řece, k vodě, kterou už očividně po tom lokálním bláznovství můj psíček potřeboval. Pak si projít park Komenského sady, který se táhne asi 2 km podél Ostravice až pod Landek, k soutoku s Odrou a dál si vylézt do jeho útrob a tam si užít zelenost a ticho a klid a všechno nej, co tenhle kopec má. A trasu Havířov - Michálkovice - Ema si pak prostě dát jindy a v původním znění.
Výstup na Emu prudší stranou byl poněkud snadnější než v mých představách nebo jsem už tak zdatný chodec, že mi jde hladce to co dříve ne, anebo tím, že mám prostě dobrého tahacího psa ( budu k sobě upřímná, vyhrává tahací pes :-) ). Za chvilku jsem už tedy děkovala prozřetelnosti, že jsem se tam vydrápala, protože výhled byl úchvatný, pocit taky a navíc nikdo nikde, což jsem nečekala, jelikož se na Emu pořádají různé exkurze a hromadné výběhy nebo výpravy. ( Proto i tak ráda výletím během pracovního týdne )
Za vrcholkem už byl stinný podrost, zajímavá dřevěná konstrukce pyramidy s ohništěm uprostřed a travička akorát tak k posezení. Rozdělila jsem se o chleba a pivo se psem a pak už jen v klidu seděla a rozjímala. Za chvilku jsem se však lekla uctivého dědečka, který se s pozdravením dobrého dne vyškrábal nahoru z druhé strany. Nějaké zvuky výstupu jsem slyšela, ale pak na ně zapomněla, jelikož se dlouho nic nedělo, svedla jsem to na nějakého živočicha. Zaujalo mne jaké je zde zvučení, pán byl dole a teprve začal stoupat a asi s někým dole mluvil nebo jinak šramotil a já ho slyšela téměř za sebou..
Serpentinami jsme pak sešli dolů a po ujištění se, že jsem opravdu zvolila adekvátní aletrnativu výletu, jsem ještě sešla po pěšině k Zoo, abych se přesvědčila, že silnice je opravdu nevhodná, neznačená a dlouhá a abych si cvičně vystoupala ještě znovu kopeček zpátky :-). Rychlejším tempem jsme pak procházeli Slezskou Ostravou kolem Keltičkovy kovárny - kovář Ketlička dle pověsti objevil v Ostravě náhodným výkopem černé uhlí, Staré radnice a přes Most Miloše Sýkory k řece.
V Komenského sadech bylo zeleno a žluto a bílo a živo, ale je to park dost veliký a členitý, takže jsem si tam osamocenou pěšinu mimo chodníčky našla a tak nějak jsem měla po dlouhé době chuť na hudbu, tudíž do akce přišla MP4 a úžasné rytmy balkánské skupiny Gogol Bordello mně tak nakopli, že až na Landek jsem letěla alá vysmátá kometa, akorát za mnou nic nevlálo, ale spíš já jsem vlála v závěsu psa, kterého mé zrychlení popuzovalo skoro k běhu :-).
Na Landeku jsme si našli příhodné místečko k nutnému odpočinku, posilnění a regeneraci a přitom s výhledem, byť mezi stromy, na hodně vdálenou Emu.
Na fotce v pravo jsou v dálce rozeznat dvě věže, ve zmenšené verzi fotky asi jen jedna a za tím jde vidět halda Ema. ( lepší než zraková zkouška Indiánů :-) )
No a Landek jsem si jako vždy užila, bylo tam krásně zeleno a z živáčků jen dvě starší dámy na procházce. Mimochodem, všichni dnešní pocestní se mně zeptali na směr cesty. Jak dědeček na Emě tak i tyto paní :-). Jsem holt asi už i chodící rozcestník ( a tím bych se chtěla taky živit :-) ).
Pěšinka na Landeku vedoucí k altánku..
No a pak už byl čas jet pomalu domů, cesta autobusem mně sice moc nelákala, ale když jsem se vrátila opět ke své objevené MP4, utekla rychle a se všemi zážitky v sobě dokonce i příjemně.
Doma jsem se pak rozhodla pro kulinárnost největší a to v podobě pečené čočky s červenou řepou, mrkví, žampiony a šproty v rajské omáčce. Nechala zapékat cca hodinku s občasným promícháním, vše na závěr posypala sýrem a proložila medvědím česnek a bylo :-).
—————
Objevení Josefovic a jiné jarní porosty
Středa a čtvrtek 6 a 7. 4. byly zasvěceny pouze mně a mým výletům. Na středu jsem si říkala, že už je čas jídla ssebou a pobýt venku co nejdéle to půjde, ale předpověď počasí nebyla tak příznivá, jako po dva dny po sobě jdoucí, tak jsem si řekla, že s takovým dobrodružstvím je ještě čas a nebylo by rozumné cpát do sebe krajíc čehosi někde promzrlá a profoukaná a hlavně naštvaná.
Už delší dobu jsem chtěla projít jarní Bělský les, les za Starou Bělou a Proskovické okolí směrem na Starou Ves a představa cca 30 ti minutové jízdy tramvají mi protentokrát vůbec nevadila.
"Bělák" jsme prošli bez větší "úhony", lidí nebylo tolik, jako ve slunečné dny a při posezení na jedné zastrčené lavičce, jsem si uvědomila, že už nechci nic vymýšlet a přecházet asfaltky a že chci jít co nejvíce přírodou a lesem, tak jsem průchod vesnicí Starou Bělou zavrhla a vyšla z Bělského lesa na konečné tramvaje č. 2, kde je po pár krocích po silničce odbočka do širých polí. Za chvilku jsem dorazila k Lesíku pod modřínem, který si tak pojmenovali kluci ( David a Strašidlák Kryštof) ze svých let her, dobrodružství a objevování tzv. kultů v okolí příměstských částí Ostravy. Na tom základě si začali i vytvářet příběhy se strašidelnými postavami, psát povídky a vymýšlet dobrodružné hry, jejich svět je zcela pohltil a tenkrát už vlastně vznikaly základy pro založení kapely Lesní směs, která objevením mé osoby opět po delší odmlce ožila :-).
V lesíku jsem chvíli nasávala "strašidláckou" atmosféru a pak se vydala dál, mnou dosud neprobádaným chodníčkem. Ten mně nečekaně vyplivl ve Staré Bělé, ale tak šikovně, že do lesů za ní, jsem se dostala pouze přejitím cesty a do kopce, kolem pár domků. Došla jsem do míst, která mi byla povědomá a vzápětí si vzpomněla, že kdysi, asi před 4 mi lety, jsme zde s Davidem strávili dobrodružnou noc pod stanem, akorát tenkrát mi to všechno přišlo takové větší...to jsem ještě nevýletila a byla krajeneznalá, tak asi proto. Nebo jsem během těch pár let vyrostla :-).
Stezka se napojovala na cyklostezku uprostřed pole mezi lesy, vedoucí do Krmelína. Já na rozcestí odbočila doprava a přes můstek přátelství zvaný Václav ( tentokráte oficiální název :-) ) šla lesem na Proskovice a stočila doprava k lesíku Na Kůlech, dál přes Bažantnici kolem ( opravdu jen kolem :-) ) hospůdky U Matěje podél potůčku směrem k řece Odře, kde to bylo jarně skvostné a musela jsem sáhnout hluboko do baťohu pro fotomobil :-).
Přešla jsem louku kolem Netopýrů a kousek dál jsem si udělala poslední stanoviště s výhledem na keř :-)
( Na Netopýrech - úsek stezkou, která lemuje louku, odbočka z cyklistické trasy do luk. Kluci podnikali také pravidelné večerní vyjíždky na starých kolech se strašidláckým osvětlením a místa, která je zaujala si také pojmenovali. Sami sebe nazývali Večerními jezdci :-) )
A najednou se zničehonic vyjasnilo a vyhouplo z mraků sluníčko, které mi pak krásně svítilo celou cestu v tramvaji :-p . Za normálních okolností by mně to asi pěkně namíchlo, ale bylo mi nějak hezky, tak jsem sebou kupodivu nehodila na zem a nezačala vztekle kopat nohama, ale vystrčila jsem na něj ksichtík z okna a chytala bronz aspoň za jízdy :-).
Večer na parapetu jsem se už při pohledu na jeho západ těšila na druhý den, protože všechno nasvědčovalo, že bude krásně...
..ráno mně probudilo sluneční světlo deroucí se do pokoje a to se pak nevstává normálně, to se prostě vylítne z postele, otevřou se všechna okna, v záchvatu radosti se zakopne o nějaké to zvíře a vůbec to nikomu nevadí a všechno se už těší ven..
Vytáhla jsem trekingové hůlčičky, letos poprvé a usoudila dle počasí, že dneska by to šlo :-) a plán díky průzkumnické náladě byl jednoznačný: objevit další stezku, která vedla z ještě známého výchozího náhorního místa v Dobroslavickém lese s výhledem na Velkou Polomi, polem směrem na Háj ve Slezsku, přes Čertův Mlýn. Kdysi jistě oblíbená restaurace u zurčícího potůčku v údolí uprostřed zelených lesů, o které vypovídá i jeji značení v mapách jako zavedený turisticý rozcestník a stará oprýskaná cedule s čertem u cesty, kterou prozatím nikdo nesklidil. Jen zub času zanechal zde své stopy a nyní je to stará opuštěná komunistická rekreační budova.
Už asi druhým rokem jsem tento směr probírala na mapách a občas si pohrávala s myšlenkou vydat se za Čertovým Mlýnem doleva do kopce po neznačené pěšině. Jít na nejistotu a zkusit, zda mně to pustí na Josefovice, docela neznámou vesničku, za kterou byl další les, turisticky neprozkoumaný, který pak za Hrabyní ústí v Zátiší. Ale stejně pak z obav z neprostupnosti jsem to vždycky vzdala a šla známou cestou dál za Čertův Mlýn do Háje na vlak. Když jsem se o to chtěla pokusit další rok, tak mně v tom zas zabránila výstavba silnice I/11 spojujícící Ostravu s Opavou. A tak tato oblast byla prostě pasé na delší čas.
No a tento čtvrtek byl pro to prostě stvořený a v odhodlání mi nemohlo zabránit vůbec nic, náhradní plán, kdyby mně cesta zdradila zněl "vrátit se" a to mně uklidňovalo.
Prošli jsme prosluněný Plesenský les, tentokrát vrchem, přes Plesnou jsme to taky zkrátili po sympatické asfaltové silničce stoupající ke kostelu, kolem rozkvetlých zahrádek a dále kolem lesa k Dobroslavicím, kde hned na samém kraji vesnice byla odbočka mezi kopečky.
Sluníčko po cestě mně lákalo k posezení a já se na toto místo vyloženě těšila. Ještě jsem cestou sundala mikinu a šálu a jen tak zlehka si to šlapala a že to díky holím byla chůze zas na jiné úrovni, netřeba dodávat.
Po rozložení svého podsedáku se najednou z jedné strany objevilo velké temno a já už jen smutně koukala na mizející sluníčko, ještě s marným zábleskem naděje v očích.
Poměrně rychle se ochladilo a já, stále poněkud nejistě, oblékla opět mikinu a musela se zabalit do šály a pořádně si dopnout bundu. Tak a kletba počasí mně prostě bude pronásledovat nevím do kdy, třeba ji nějak překonat, tak do toho, hlavně že neprší...zabrala jsem hůlčičkama a za chvilku jsme už procházeli náhorní polní pěšinu směrem k Čertovu Mlýnu. Pořád jsem se koukala na postupující oblačnost a říkala si, že beztak ještě začne pršet, ale tu myšlenku jsem samozřejmě brala za neuskutečnitelnou...V tu chvíli se však před námi vyloupla podezřelá osamocená postava pána ve slunečních brýlích, oblečená do pršipláště a obutá do holin. Jen jsme chlapíka minuli, spadla jedna kapka, pak deset a pak už to šlo samo. Hůlky putovaly do jedné ruky, do druhé deštník a po chvilkové panice a jednom (ne moc) sprostém slově jsem se tak nějak uklidnila, protože už mně nemohlo vlastně nic překvapit :-).
Chlápka jsem pak jasně identifikovala jako Pána deště, který neměl beztak celý den nic jiného na práci, než mi zkazit počasí :-).
Na chvilku jsem si potřebovala odpočinout, sedla si pod deštník mezi lesní porost a opatrně zkoumala, zda hůlky pro ten den srolovat nebo dát tomu ještě šanci...dala a udělala jsem dobře. Za chvilku drobný déšť ustal a já si vesele pokračovala vytyčenou trasou. Za Čertovým mlýnem byla odbočka, která stoupala lesní pěšinou do prudkého kopce. Asi v polovině výstupu jsem potkala další podezřelou bytost. Ze začátku jsem to tipovala na starší cigánku v riflovině, ale při bližším setkání se z toho vyloupl tvoreček se úzkým zažloutlým obličejíčkem, trochu tmavým, pravda, s ustrašeným výrazem v očích, ale jinak s širokým malomyslným úsměvem ve tváři. Dobrácky a s respektem se zastavil a kynul ať klidně projdeme, tak jsem se v duchu ptala, proč bychom jako nemohli klidně projít, no, lidé jsou zvláštní :-)
Z té přemíry přátelskosti, která z něj čišela jsem na něj musela taky promluvit: " Na procházce?" Odpověď, která mi moc neseděla vzhledem k prožitému dešti a mračící se obloze:" Ano ano, je moc hezky " tak jsem se na něj zazubila a sotva co mi zmizel z dohledu, se mé podezření potvrdilo. Zničeho nic začal foukat vítr, který pomalu nabýval podivné intenzity...Již jsem se nad tímto jevem nezarazila a zkušeně jsem chlápka identifikovala jako Pána Větru.
( Hlavně, že jsem to měla na koho svést :-) )
Stezka mně měla dovést k již dostavěné a plně funkční čtyřproudové silnici a já byla velice zvědavá, jakou formu přechodu do lesů u Josefovic, páni inženýři vymysleli. Za chvilku jsem jen potěšeně přecházela přes důmyslnou lávku klenoucí se nad páteřní komunikací Moravskoslezského kraje.
Cestou roubenou ovocnými stromy jsem po chvilce došla do malinké vesničky Josefovice, za kterou hned vedla sotva znatelná pěšina do lesa. Ani nevím jak, asi vycvičeným instinktem jsem ji za chvilku objevila a úspěšně se probojovala do známých končin lesa Hrabyňského odkud už to pak bylo coby kamenem dohodil do Zátiší. Akorát mi jela tramvaj a jak jsem dosedla, úspěšně se rozpršelo :-).
A doma se pak krásně vařilo a dusilo hovězí s celerem a uklízelo a odpočívalo s výhledem na větve stromů ve větru a dešti z pohodlí a tepla domova a bez potkávání podivných bytostí :-).
A všechno bylo jak mělo být :-).
—————
Putování za sluníčkem aneb plnění si restů
Zdálo se, že v úterý 29. 3. byla zlomena kletba škaredého počasí v mých volných dnech a mně konečně probudilo sluníčko. Proto jsem neváhala si splnit jeden z restů a vyjela z Nezvalova náměstí autobusem č. 54 směr Moravská Ostrava na zastávku Sad B. Němcové, odkud jsem už chtěla jít rovnou pěšky. Vzala jsem to kousek přes Komenského sady, novou stezkou podél Ostravice k lávce na Koblov. Jak jsem správně předpokládala, tak přes týden jsem na cestě nepotkala vášnivé běžce nebo cyklisty a proto jsem neváhala se nachvilku posadit na břehu řeky naproti staré haldy a užít si jarní slunce. Prostředí bylo sice lehce industriální, ale starý železniční most s občas projíždějícími nákladními vlaky a zelenající se halda, atmosféře rozhodně neuškodily.
Fotka staré haldy už za mnou a nová prázdná cyklostezka ( mraky byly způsobeny momentální indispozicí :-) )
