A vzhůru do údolí
Když po cestě potkáte strom, který vám svou větví málem vypíchne oko a na té větvi je asi tisíc černočervených třešní, velikostí pinpongového míčku, je to znamení, že si máte aspoň pár těch třešní natrhat a nedbat tak úzkostlivě na to, že strom je součástí sadu, který je poněkud oplocen. Jelikož během cesty se tento plot změní na pouhou šňůru, která navíc vlastně měla i volný vstup, kterým jste přece bez potíží vešli a vyšli a že jste se do toho sadu nedostali určitě jen tak náhodou, ale při hledání stezky a byl to jistě osud a navíc by to stromu aspoň trochu odlehčilo, navíc když tam bylo takových stromů asi deset..
Ale po pár kilometrech ...zase jsem přece udělala dobře, neměla bych třešně do čeho dát, aby se nerozmačkaly, do toho sadu jsem se fakt dostala omylem a jediné co jsem v tu chvíli chtěla, bylo se vymotat z městečka na ztracenou červenou značku. Cestou mi poradil pan zedník a předtím ještě jeden pán, který vítal svou dceru.
Ze značky jsem sešla už ve městě Nový Jičín, zrovna kdy jsem začala pochvalovat bezchybné značení cesty, klasika. Jako když po cestě nepotkám turistu a začnu si pochvalovat, že jsem už dlouho nikoho neviděla, tak se ze zatáčky vyrojí zájezd důchodců nebo školka na výletě.
Ještě předtím jsem však stačila málem sestřelit při házení klackem nevinného člověka do řeky. Klacík byl samozřejmě původně určen, ve vší počestnosti a bezelstnosti mému psisku, kterého jsem tak chtěla před výletem propláchnout v řece. Ale jelikož se v nestřeženém okamžiku, asi setinu vteřiny před vrhem dřevinou, odněkud vyřítil zajíc a já už viděla psa někde na dálnici pod autem, jsem se automaticky vytočila do prapodivné pozice "hoď klackem na most", která mi byla platná tak akorát k tomu, abych si udělal ostudu, protože pán zasáhnut nebyl a ze zajíce se vyklubala kočka :-). Takže za celou mou dobrotu jsem byla odměněna akorát tak podivným pohledem a nevěděla co si vybrat dříve, zda se cítít jako nemehlo co se netrefí ze dvou metrů do řeky nebo uličnice, co se netrefí do pána :-).
Ale pak už nebyl na zlomyslnosti čas a já si vyšla dle rad pár kopců, nahoru a dolů a zase znovu a bylo to trošku dobrodružství, protože, i když jsem na této cestě byla ve čtvrtek 30. 6. 2016 poprvé, směr Štramberk, kde jsem měla namířeno, byl prostě neminutelný.
A viděla jsem konečně trúbu Štramberskou a vydechla si úlevou a zároveň námahou, protože bylo docela teplo, ale mně to stejně nevadilo, mně se šlo dobře. A na konci výletu mi jeden pán nečekaně vysekl poklonu, jak jsem podávala svému psovi vodu v hrnci, že je na mně pěkný pohled, takže více výstupů, hrnců a propocených tílek :-).
A ten hrnec mi přinesla hodná paní hostinská, na požádání. Byla milá a ochotná a to se na výletech hodně cení.
A pak jsme prošli stinným Národním sadem, do kterého jsme se taky museli vydrápat a viděli mrtvé kamenné lidi
A dali jsme si večeři nad lomem u Štramberku a já měla kozí žervé se šunkou a dalámány z naší Hrušky, které byly boží a pes měl to co vždycky a prý taky boží, důkaz, když mu po vyjídání granulí sáček zůstal na hlavě :-).
A pohled poslední u čekacího pivíčka na Štramberské nádražíčko a na schovaného koukajícího pána, kterému jsem se tímto strategickým umístěním za tratí, chtěla vyhnout a jeho případným dalším " obdivným " pohledům. Nepřipadala jsem si totiž zrovna dvakrát hodna takovýchto poklon a tušila jsem v tom nějakou nezbednost :-).
A pak na druhý den v práci, když mi přistály na stůl třešně ze stánku s ovocem, můj plán na sobotu 2. 7. 2016 byl hned jasný. Festival v Háji ve Slezsku stejně bohužel kluci zrušili a já dala tedy raději přednost svému výsostnému úmyslu dojet si prostě pro těch pár třešní, hlavně už z principu a tentokrát to vzít pozpátku, ale už z Kopřivnice, která je stanici před Štramberkem.
Jako krab jsem ovšem nelezla. Lezla jsem jako normálkní člověk a šťastně dolezla na první bod styčný Bílou Horu, kde je rozhledna, ale mi stačily výhledy i bez ní a byla sobota a to znamenalo turisty a tomu jsem se chtěla vyhnout. Navíc bylo opět 32 stupňů, tak jsem měla velikou naději, že takových bláznů odolných proti horku jako já, bude málo. A bylo :-).
Z Bílé Hory jsme si to potom metelili do tušené restaurace k trúbě, kde jsem hodlala napojit svého Rona a sebe potom dočepovat další vodou v nižší hospůdce s pitnou. A pak klikatými uličkami městečka Štramberk proplout mezi těmi nějakými lidmi opět do lesů a kopců, kde nikdo nebyl a já už se psychicky pomalu začala připravovat na svůj lup, na který jsem si oficiálně nesla i chytrou krabičku.
Ze značené cesty jsem tedy sešla na již známou trasu "cestounecestou, která nyní vedla do kopce a já se rozhodla projít si krok po kroku stejnou stezku, jako předevčírem, abych náhodou paradoxně nezabloudila, protože najít strom v moři dalších stromů, luk a kopců, které člověk skoro nezná, je trošku zapeklitost. Dala jsem si za úkol probojovat se do sadu, uzmout plody a rychle prchnout zpět nahoru do bezpečí a zamaskovat za sebou stopy, protože jsem si navíc uvědomila, že je sobota a beztak si hlídači vyjedou do přírody.. A tak se i stalo, plížila jsem se blíž a blíže k místu určení, poznávala jednotlivá stébla trávy a veselila se nad objevením dalších pěšin, na kterých jsem ve čtvrtek bloudila, až jsem dospěla k mezeře mezi páskou, která ohraničovala obvod sadu. Vzápětí jsem také rozpoznala onen osudový strom a užasla, ale jen nachvilku. Větve se totiž již neprohýbaly a plody skoro zmizeli, ale s úlevou jsem si oddechla, že námaha a celá výprava nepřijde vniveč a těch 20 třešní si přece jen natrhám a bylo i načase. Plody se už poměrně kazily. Víko uspokojivě klaplo a já se dělala menší a menší, navíc když jsem z hrůzou zjistila, že nedaleko stojí auto a že tam pooštěkává nějaký poštěk. Ten můj poštěk naštěstí držel basu se mnou a byl černý akorát tak do barvy mého řádění alá černá ruka :-). Prchali jsme, neotáčeli se, až nás zakrylo větvoví a já se škodolibě uchichtávala, když tu najednou..jsem se ztratila :-o.
Ocitla jsem se najednou někde u houští, kde jsen to nepoznávala. Nezaujatý pozorovatel by měl pak jistě zajímavý výhled na podivnou postavičku, která z kopce šla dolů, pak zas nahoru a pak se na rovné cestě šestkrát prošla asi 10 m tam a zpátky. Třikrát jsem se tedy nevěřícně vrátila než jsem uvěřila a než se mi vrátila soudnost a já se opravdu pak nějak vymotala. Vyšlapala jsem si tedy ten správný kopec zpátky do bezpečí, usedla ve svahu v stinné místo pod keř, s výhledem na protější pohoří a pomalu si rozbalovala zaslouženou večeři. Naoko neškodná turistka, co námahou zmožené složila své údy, pro veřejnost dlouhou cestou, pro zasvěcené pak prcháním po loupení ovoce. Veselá postavička naoko vážná, ošálila jistě svou pózou i hlídače, který pár minut po mém uhnízdení projížděl na mopedu svůj revír. Na zpáteční cestě ze sadu mi jen sotva znatelně pokynul a odjel. Má krabička zůstala hříšně skryta v batůžku a mise byla stoprocentně splněna. :-)
Dodatek: Na nádraží do Nového Jičína jsem pak šla ještě dlouho, cesta byla sice libá, leč nečekaně linoucí se, bez možnosti občerstvení, avšak město mi poskytlo duševní vzpruhu v podobě pochodujícího klučiny s tranzistorákem v ruce. Hlučně a do rytmu se rozhléhaly romské melodie a já nenápadně šlapala za cigánětem, skoro až k nádraží, kdy zjistil, že se za ním plouží stín, hudbu slušně vypnul. Ale to už jsem byla u zdroje a jedno orosené potom mou symfonii libozvučně zakončilo :-).