Blog
Po dlouhé době výprava dál než za humna
V pondělí se na mně usmálo slunce a já byla šťastná, když mně to ráno málem oslepilo a mohla jsem lítat od okna k oknu, abych se přesvědčila, že je to opravdu :-) Dávala jsem si pozor, abych hlavou nerozbila okenní tabule a po snídani, na kterou jsem měla jahodovou zmrzlinu vlastní výroby, se vypravila na tramvaj. Rozhodnutí to bylo velice odvážné, jelikož první takřka už jarní slunečný den trávit i jen 20 -ti minutovou jízdou tramvají, byl jednoznačně hřích. Vyhrála ovšem touha spatřit louky za Výškovicema, pole za Starou Bělou, výhledy kolem Krmelína a lesík za Pískovnou.
Měli jsme štěstí a 17ctka nám jela takřka hned po příklusání na můstek a navíc to tímto spojem bylo kratší. Vystoupili jsme nedočkavě na Mostě Mládeže, tedy o zastávku dříve, než obvykle, ale do lesa to bylo skoro stejně. Prokličkovali jsme sídliště a vnořili se do prd jarního lesa, všchno bylo ještě holé, hnědé a sivé, ale já stejně měla slavnostní pocit, protože jsem už měla přibalené sluneční brýle a těšila se, jak to s novými "Raybenami" natřu celému světu = Bělskému lesu :-). Zjistila jsem, že nenatřu, protože mi padaly a do toho mi hned volá kdosi z práce a jak to zvednu, tak to položí, tak po druhé a kde je něco, co tam není, když říkám, že to tam je, tak není a než to našli a dali vědět, tak mně to pěkně štvalo, nechtěla jsem si nosit práci do lesa. Ale pak jsem to naštěstí vytěsnila z myšlenek a byla ráda, že už to umím a věnovala se důležitějším věcem, jako výhledu na kostelík nad Starou Bělou a blátu na cestě a traktoristovi se smrdutým nákladem, co mi projížděl kolem posezení. Plánovaní další trasy jsem nechala taky prozatím otevřené, abych se rozhodla přímo na rozcestí, na kterou stranu mám chuť odbočit, na kterou stranu mne to více táhne.
A tak jsme táhli, jako jen může tažený člověk táhnout pomocí zdivočelého dvacetikilového psa s touhou ulovit veverku. Chvíli do leva, chvíli doprava, ale stále kupředu a kmitali jsme až jsme už nemohli a já si zalezla kousek za rozcestím u Krmelína od cesty mezi stromy a před sebou měla širé pole, lesy a výhled na svět a za sebou širé luka a širé hory Beskydy a všechno bylo širé a i to první letošní klíště, které mi lezlo po ruce odletělo do širé dálky. A pak se náhle ozval dětský křik nebezpečně se blížíci k mému tajnému odpočívadlu a sotva jsem se stačila ohlédnout již ke mně skotačil malý modrý nic nevědoucí chlapeček v kombinéze, který očividně hrdinsky utekl mamince, jenž po stezce tlačila kočárek a chlapečkovo kolo. Zatouži se ji jistě někde v houští schovat. Jakmile můj pes zaslechl podezřelý šuchot, vzepjal se u svého stromku, kde spokojeně ležel a započal divoce štěkat na nic netušícího chlepečka v přílbičce, která mu v té chvíli byla k ničemu, jelikož si chlapeček bucnul na zadeček a rozbrečel se na celé kolo. Za chvíli se přiřítila maminka a klučík se za ni kolísavě rozběhl a zabořil se ji někde mezi kolena a lýtka. Psa jsem po chvilce utišila a dál seděla v indiánské poloze, otočená tváří směr východ slunce a nekonečné nebe a dělala, že má přítomnost je pouze fyzická, když jsem ještě zaslechla, jak paní kárá synáčka, ať příště nechodí za cizími pány sedícími podél cest :-/. I nadále jsem seděla nehnutě :-).
A pak nadešel bod zlomu, kdy jsem musela dospět k rozhodnutí smrtelně vážnému kudy jít dál a já se rozhodla, že půjdu rovně a trasu vlevo směrem na Starou Ves nechám na jindy...v té chvíli asi duši začalo být smutno po těch místech, která jsem v duchu opustila a než mi další rozhodnutí stačilo dorazit do mozku, už jsem jen viděla, jak mé tělo odbočuje doleva směr na Starou Ves. No dobrá, tak jak příjdu pozdě domů, nebo budu muset spěchat, tak si to zodpoví někdo jiný, já si myju ruce a šla jsem a kochala se tím, co jsem opravdu chtěla vidět a vnímala místa za potokem a v Panenském lese, který jsem tak v té chvíli nazvala a "oficiálně" pojmenovala. Skoro dva roky ten les znám a poprvé jsem jej viděla v létě, v plné zelené kráse, jak jsem se vracela z Košatky po noci v chatičce a nemohla jsem přijít na to, jak mu říkat a věděla jsem, že to je místo, kterému nějak říkat chci. No a tak už říkám a pak jsem najednou vymyslela úžasnou odbočku, která mně měla napojit zpět na cestu tu " rovně" a vedla kolem včelína a kamenného můstku v lese a kolem Proskovického hřbitova, který se rozprostírá sám, na kopci, za ním jen pole, lesy a výhled do daleka a pak zas překročit silnici a dostat se přes Kůly, kolem Bažantnice k Čínskému přístřešku na Výškovické louky, tam utkvět v trávě a koukat na pomalý západ slunce a pak pelášit do trafiky, koupit si pivo na cestu na žízeň, protože večerka, se kterou jsem počítala byla zrušená a po takovém výletě je pivo do tramvaje prostě nutností. Ano, i muži mají své dny .-).
—————
Společný výlet do hor - horská chata Ondráš 20. 1. - 22. 1. 17
David mi odsouhlasil asi v nějakém momentálním omámení smyslů zimní třídenní pobyt na horách. Snad se nechal unést mými malovanými představami jak se ráno probudíme v lůně přírody a z okna budeme koukat na hory ozářené sluncem a nikdo nikde nebude, jen my a horská chata. O výšlapech a námaze s nimi spojené jsem se z bezpečnostních důvodů nezmínila.
Dovolenou jsme si naplánovali na tři dny, já si v práci brala neděli a David pátek. Po pečlivém výběru příhodné horské chaty, kdy jsem sesumírovala všechny své dosavadní zklušenosti a poznatky, vyhrála horská chata Ondráš na vrcholu Goduly a to z více důvodů. Cena, zvíře, volné místo, v podstatě po výstupu už je člověk na hřebeni a obchůdek dole ve vesnici Komorní Lhotka, takřka těsně před 3 km stoupáním. Příjemný a ochotný pan majitel na telefonu při potvrtzení rezervace týden dopředu...tak aby byl i ve skutečnosti a teď už být jen zdraví, abychom nepodlehli nějaké chřipce, když kolem dokola prý řádí. Mé léčitelské okénku hlásalo polykat hodně vitamínu C, tak jsem sypala ze své zásoby poctivě i Davidovi...pod rouškou svého loga: úkolem ženy je, aby byl její muž zdravý a sytý, úkolem muže, aby jeho žena byla šťastná a očekávala jsem, že si mi to za tu poloprázdnou pikslu a pevné nervy nějak vrátí :-).
Zdraví přálo, vše vypadalo nadějně.. ale aby to nebylo tak jednoduché, 5 dní před odjezdem mi chlapci z práce v telefonu oznámili, že mám v pátek školení..no to snad ne, mám volnoo, jedeme přece na hory, říkala jsem to...no tak dobrá, budeš ho mít ve čtvrtek, jak jsi v práci..ha, první krok, umět říct ne a stát si na svém přináší růže, školení budu mít placené a navíc pracovní den bude pestřejší :-)...Vyřešno...následoval telefonát od Davida, že náhle onemocněl jeho kolega a že mu mistrová to volno nakonec nepovolí, pokud jeho kolega za dva dny nedorazí...tak a to vypadalo vážně..čelíčko na stůl a smutek. Kdo by chodil nemocný na jeden den do práce, že..A navíc to David beztak jen uvítá jako vysvobození ..beztak..ale to jsem se škaredě pletla...už jsem si formulovala poslední smutný telefonát panu "Ondrášovi", když tu náhle telefon čislo dva, že Davidovi volno mistrová odsouhlassila, Fakt?? Takže jedém, jupí. No a pak tu byl čtvrtek v práci a já se proškolila spíše čekáním na neustálé oddalování toho školení..ale dočkala jsem se a až někdy po 15 h jsem do 17h trčela se dvěma klukama z ochranky a poslouchala jak správně reagovat na mrtvolu :-). A místo oběda dva banány přímo tam a kafe zalité horkou vodou z vodovodu taky přímo tam, co víc si přát :-) a už byl večer a já se mohla vrátit na svůj infostánek a rozprostřít se k těšení, když tu hle, telefon od objekťáka, že mu musím nutně zítra v pátek přinést výpis trestního rejstříku...tak to ne, a moje NE bylo rezolutní, že dobrý, tak ne...ale pak si to zařiď jak chceš..Tak jsem si chvilku lámala hlavu, jak to teda chci a přišla na to, že nejlépe hned a tak jsem znovu zvedla telefon a volala, ať mne opět na mém infostánku někdo vystřídá, že zaskočím na hlavní poštu a že to stíhám do zavíračky, kde mají do 19h. Tak že jooo, že dobrý nápad :-) Tak trochu v poklusu, v mrazu -7 st, možná i více, jsem pelášila večerním centrem města ostravského, které jsem od svých školních let, kdy má zábava spočívala převážně v návštěvách různých klubů, kin, pizzerií a hospůdek, sotva takto procházela. Při návratu do zaměstnání s čistým trestním rejstříkem :-), jsem už jen sundala čepici a kabát a jala se úřadovat ve svém civilu, na který jsem hodila jen sáčko, aby pak večer byla rychlovka. Brnkla jsem managerovi Jožinovi, že to má v kanclu a byla jsem o spokojenost těžší a o stovku lehčí.
Dvě hodinky jsem ještě trošku pracovala a pak už dle svých harmonických měřítek návratu z práce, jela domů trochu se pobalit a hlavně hodit nohy na stůl a udělat si pohodový večer, poněvadž těch stresů bylo trochu dost. Většinu balení jsem nechávala i na druhý den ráno, protože jsem chytře vymyselela, že horám bude jedno, zda dorazíme ve 12:14 nebo 13:14 a navíc se pan domácí v telefonu tvářil, že by byl i raději, kdybychom dorazili klidně i později...no a plusy jako snídaně v podobě mého zmrzlinového smoothie a dalších pochutin v klidu, žádný spěch v obchodě při nákupu nezbytného piva do vlaku a zásob jídla na neděli, kdy se vrátíme a spánek, delší než 6 h a v neposlední řadě spokojený člověk s vousama, hrály jasně že cestování o hodinu odložit. Odjezd se Svinova byl tedy stanoven na 11:52.
A pak asi desettisíc přestupů, ale ve dvou to nevadilo a cesta utekla rychle, jen v Hnojníku nám málem ujel autobus do Komorní Lhotky, protože se Verun pořádně nepodíval odkud odjíždí. Co jsem cestovala v tyto směry před dvěmi léty, odjížděl vždy od nádražní budovy..tak jsem automaticky zakotvila u cedule a minutu po minutě se mlčky udivovala stále většímu počtu lidí odcházející z nádraží dál na křižovatku a tvořící se hlouček u jakési budky a tak si dál vesele s Davidem stojíme a já už ne mlčky, ale nahlas se divím a mé divení se setká s účinkem a to takovým, že ve vteřině nabíráme rychlost a míříme k přijíždějícímu autobusu. Vousatý člověk pro změnu mlčky zuří, ale kačeří běh na ledu a s krosnou na zádech zvládl, aniž bych se mu smála příliš nahlas. Za pár minut jsme konečně byli na místě výstupu a obchodu u gotického kostelíčku. Že jsme mohli nakoupit v síti Hruška, bylo super, ale to teplo na prodejně a tunový nákup paní před náma, bylo jako za trest. Docela z nás lilo, když jsme se vypotáceli z prodejny, ale hlavní jídlo k snídani a svačinám jsme měli a byl čas se pustit do 3 km výstupu do našeho horského domova :-). Čekala jsem to horší, ale David stejně přestal mrmlal, až když jsem mu vzala tu jeho strašně těžkou krosnu, kterou jsem pak nesla naschvál, jako by to nic nevážilo a po tom, co jsem za chvilku vybrala skvostné místo k prvnímu posezení s výhledem na kopečky a vesnici dole. Tam mi spadla elektronická cigareta do sněhu a mrmlat jsem začala já a že jsem poprvé letos sníh ochutnala, jsem si nechala pro sebe a při postupu dál už Davídek vesele skotačil se svoji krosnou a měl v zápřahu navíc psa :-).
Po cestě nahoru nás ještě přistavil džíp jedoucí dolů se dvěma pány a se slovy: " Dobrej, na chatu Ondráš? " a já odpověděla: " Jasně, to musíte ale zpátky nahoru " :-) Tak se trošku podezřele zatvářili a David do mně šťouch, že se pán neptá na cestu, ale zda budeme u něj dvě noci spát..AHA :-) Joo, jasně, to jsem já, co jsme spolu mluvili, jak jste to poznal :-) No, prej v pátek nahoru moc lidí s krosnama nechodí :-) a že až dojdem, že se ubytujem pomocí paní uklízečky a on pak dorazí z města později.
Táák a za chvilku už jsem poznávala obrysy hotelu, kolem kterého jsem často chodila a říkala si, jaké to musí být fajn tady bydlet a taky jsem se tam jednou schovala pod přístřešek jak jsem jela v dešti na hory..( to jsem ještě měla takové stavy, že mně táhly hory a já tam musela třeba i v dešti :-p), Navíc penzion s cedulí hopody působil vždy tak nějak opuštěně...tak jsem se velmi divila, když jsem při vyhledávání ubytování narazila právě na něj a telefon mi potvrdil, že fungují...A ceny za noc příznivé - 390 Kč za noc a pan Ondráš nám to pak ještě slevnil na 370 Kč, bůh ví v čem měl černé svědomí anebo byl prostě jen tak milý :-), navíc tam mohl pes a vaří... A tak jsem zazvonila na onu nedobytnou pevnost a staré prosklené leč masivní dveře se otevřely rukou hubené ženy středního věku v teplákách, která nás s plachým úsměvem odvedla do poshodí po dřevěném schodišti do osamocené dřevěné chodby a ukazála nám náš pokoj. Ještě jednou se usmála a zmizela za vrzající podlahou do útrob rozmanitého objektu. Tak a celé to bylo našeee :-) Pokoj byl moc pěkný, byla jsem nadšená, povlečené postýlky, s ručníkama a šamponem, televize, sedačky a terasa. Výhled byl sice na opačnou stranu do lesa a nad vchod do restaurace, ale to byl detail. Vždyť jen stačilo vylézt ven o jedno patro níže a otočit se...a vidět hory, město dole v dálce a nebe... jupíí, můj sen.
Ale na pokoji se zatím netopilo a netekla ani teplá voda...a my začali pomalu osychat ze svého propoceného oblečení, když jsme dostali změnami teplot zabrat už ve vlaku, který byl přetopený, pak extrémní teplo u Hrušky a při výstupu. Ale kdybychom se uvnitř více hýbali, tak by to šlo, ale při vyndání pár věcí z báglu a prošmejdění skříněk, se člověk moc nezahřeje a jakmile se David převlík ( já neměla ani moc do čeho a jen jeden rezervní svetr ) a vyvalil se do křesla se salámem a chlebem, jsem málem vrostla do podlahy..chtěla jsem jít rychle prozkoumat okolí než zapadane sluníčko a honéém, bez těžkého báglu.. jak si může dovolit teď svačit, uáá :-). Ale musím ho přece nechat najíst, že..můj vnitřní boj asi byl trochu vidět, tak sem se i vymlouvala na zimu a tak a slib, že jakmile vyjdem ven, tak se vrátí pan Ondráš a zatopí, ale musíme odejít z pokoje, že jinak by to nefungovalo :-) ..tak salám zmizel v dutině člověka a jupííí, jdeme, tak jsem svým nadšením ze zlého člověka s vousama udělala zázrak, protože jak jsme vyšli ven, i David si začal veselit, navíc, když jsme zahlédli slabý proužek dýmu a supicího "pana Ondráše" po našich šlépějích vycházejícího nám v ústrety.
/Veselý horal/
Podali jsme si tedy konečně ruce, slíbili si večeři na 18 h a ujistili se, že má pivo desítku a spokojeni se jali prozkoumávat při pomalém zapadání sluníčka okolí chaty. /jiank bych samozřejmě nemohla usnout, jak jsem si kdysi v dětství ověřila na našich rodinných cestách do krajů neznámých/
Podle mapy jsem tušila někde kousek od chaty jistý bod, asi památník, nebo nějakou vyhlídku..tak jsme pátrali, leč půl značka skončila ve vysokém sněhu a u strmého kopce zarostlého navíc nějakou křovinou, tak jsme se ještě vydali na druhou stranu, prohlédnout si cestu, kterou půjdeme zítra..trochu jsem se začala bát, že David začne ofrňovat z představy, co ho zátra čeká, ale nezačal a cesta byla pěkně prošlapaná a zavedla nás na krásnou nečekanou vyhlídku. Pod námi bylo v lehkém oparu město v dálce a slunce v červánku za černým kopcem a příhodné posezení ve sněhu. Protože bylo teplo, opravdu, bála jsem se mrazů, které panovaly den předtím, cca -14 a pod, ale ne, na horách bylo cca 0 st, aspoň pocitově. Už jsem se těšila, jak se po večeři vydám na to samé místo, už jen sama se psem..za svitu měsíce, hvězd a světel v dálce.
No a pak se blížila 18h a byl hlad, teda já ho měla dost, neboť jsem nepropadla kouzlu "pokojového salámu" v zimné místnosti a vydali jsme se na chatu na slíbenou večeři. Po shodech do restaurace jsme minuly dupajícího pana Ondráše, řítícího se ve chvatu do své obytné části v podkroví chaty. Jen na nás pokřiknul, ať deset minutek počkáme a bylo ticho. Sešli jsme dolů skoro po tmě k zamčeným dveřím restauace, usedli v dřevěné předsíni na staré gauče a čekali..a čekali..a nic..netrpělivě jsem přecházela po ztemnělé chatě a odvažovala se dál a dál zkoumat naše teritorium. Zjistila jsem, že horská chata je docela členitá a má více chodeb a pokojů...leč všechny prázdné :-) Nicméně, žádného kostlivce ve skříni ani ducha za rohem jsem nenašla a asi po 20 ti minutách jsme se dočkali našho domácího a já se napomínala, abych se pana Ondráše nezeptala co ho zdrželo, jelikož jsem měla podezření na střevní záležitost :-). Ale neodpustila jsem si decentní otázku, zdalipak je již vše v pořádku.. :-) A už se mohla vařit večeře, nějaký zdravý steak a k tomu zelenina...
Avšak jídelní tabule s pobledlými křídovými napisy pěti jídel, ze kterých tři nebyly a vůně guláše, mi vzala trochu úsměv na rtech. Co teď...změnit myšlení a nekecat Ondrášovi do jídelníčku a dát si prostě ten segedín s něčím jiným, než klasicky bývá, s knedlem a věřit v zázraky :-). A že pan Ondráš byl gentleman, nabídl mi chléb. A že toho chleba bylo více než ta porce guláše a že Davidův smažený řízek s dětskou porcí brambor mohl zasytit tak polovičního Davida, bylo to baječně dobré. David šalamounsky dosytil druhou půlku sebe ještě česnečkou a samozřejmě jej jistil i ten salám. A když se to zapilo pivem, zasytilo to i nenasytného Veruna.
Po večeři jsem nechala Davida Davidem, vyzvedla si z pokoje psa a šla stezkou, tmou, bílou tmou, na vrcholek, na kterém jsme před soumrakem vítali západ slunce. Nyní tam bylo ticho, jen sníh křupal, ale potichu a v dálce dole byla vidět jen probleskující světla města. A pak už jen lesní stíny a moje vrzací deka v igelitu a usednutí do té tmy a kochání se tím vším. Zvedla jsem se, až mi začala být trochu zima a vracela se za mužem. Nějak mi splynul čas, tak jsem si nebyla jistá, zda ho nenajdu někde s lahví rumu pod stolem :-), ale naštěstí časová smyčka byla jen pro mně a já byla pryč něco málo přes půl hodinu a Davídek si vesele telefonoval před restaurací s kamarádem a očividně se mu to zatím všchno líbilo, protože jsem slyšela poslední věty rozhovoru.Byla jsem ráda, dala si s ním ještě jedno pivo a šlo se na telku "domů". A spinkat, abych si ráno mohla vyběhnout....
Do mlhy..nééé, jakto, říkali přece, že v sobotu má být jasno a očividně nebylo. Tak jsem s trochu nabraným obličejem vyšla s Ronem z chaty, ale bylo příjemně, bezvětří a les se tvářil tak trochu nepřístupně. A byl sníh a bylo bílo a bylo ticho a klid a hlavně, první ráno na horách. Jak se pes vyřádil ve sněhu, hodil bobek do hroudy za cestou a já vyfoukla jahodový dým na mlhavé údolí, vrátili jsme se do chaty na snídani a taky násilně vzbudit Tota. ( Davida, který se od jisté doby přezdívá Tot :-) ) Vydupali jsme po dřevěných schodech a mně po včerejší pidiporci už pořádně kručelo v břiše. Těšila jsem se na svoje čokoládové rýžové chlebíčky s jogurtem a krekry se sýrem a jabkem a okurkou, poněvadž to byla má horská snídaně a hodlala jsem toho sníst hodně, doufaje o zasycení.
Zatřásla jsem bílou housenou, která se pomalým brbláním probouzela a k mému údivu docela rychle, na své poměry tedy, vylezla z postele. Totí houseně jsem začala barvit krásy našeho výletu trochu s obavami, jelikož jsem své malé zklamání ze zataženého počasí neskryla, ovšem na toho tvora to mělo opačný význam, začal se těšit, asi jak se mi ztratí v mlze...pak si dal i on něco svého salámového a šli jsme dolů ještě na kafčo. Naštěstí byla už hospůdka otevřená, jakožto byla sobota a dokonce už byla i nečekaně zpola obsazená velkou povykující rodinkou. Takže chata Ondráš přece jen žije a my nebydlíme v domě duchů.. :-).
Pak už se vinula prošlapaná pěšina před našimi kroky a kráčeli jsme si to směr Ropička. A já si stále trochu brblala, jaká že to je mrzutost, že není jasno, až se před výstupem na Ropičku opravdu ta mlha udělala a to tak, že nešlo vidět na pár kroků. A bylo. Byla jsem smutná, protože jet nahory kvůli tomu, aby David viděl jen větvičky stromů a kopec před sebou. Chtěla jsem, aby měl zážitek a hory si oblíbil, jelikož je moc nevyhledává. Ale tak šli jsme, stoupali, mlčky a trochu sveřepě. Normálně by nás oblažoval krásný výhled na protější pohoří a údolí, teď nic, jen mléčná stěna...a všechny předpovědi mluvili jinak a ono houby. Pak jsme začali potkávat pomálu turistů, kteří se nám před stále zavřenou chatou Ropičkou, ztratili v mlze. Turistická dřevěná chata na Ropičce je krásné stavení, s historickým charakterem, ale v rekonstrukci a to už pár let. A tak jsem zavelela, že je načase utříbit si myšlenky a plány a možná tak trochu počkat, zda se mhla nerozestoupí...a vyšli jsme kousek mimo vyšlapanou cestu, já si bucla do sněhu a David na pařez a popíjeli na posilněnou trochu vyčpělého piva, co nám zbylo v PET lahvi, ble. A byl to David, kdo mně utěšoval, jak je mlha na horách vlastně pěkná..a nějak jsme se shodli, že to na tu Kotař risknem, i přes chabé zásoby. A šli jsme cestou necestou, trochu prošlapanou, takže jsme mohli klást své stopy do stop předešlých, z kopečku chvilku a do kopečku...v duchu jsem se modlila, ať to dobře dopadne, poněvadž čím více cesta klesala, tím se chytrý David více kabonil, protože předvídavě si dokázal vyvodit, že zpátky to bude do kopce a nepřeji nikomu vidět Davidovu tvář, když ví, který kopec bude muset vylézt, navíc když si ho ještě sleze a navíc s velkou nejistotou o otvírací době chaty, která byla jediným motivačním bodem :-). Přidala jsem do kroku, protože jeho tvář mlčky řvala :-). Chtěla jsem vidět první tu hroznou skutečnsot zavřené turistické chaty a již jsem rozeznávala lidi, stojící před ní a bylo jasné, že je zavřeno, ale přesto jsem hnala, abych zkusila zavřené dveře přesto vzít za kliku..a hle, ony povolili a já vešla do místnosti plné hostů a sluníčka. Protože jako zázrakem se protrhala oblaka a začalo zářit slunce..
Tak jsem vybrala místo, mezitím přišel David, jehož obličej sice nezměnil na výraze, ale já věděla, že už je to všechno ok. Dal si česnečku a pivo, já si dala pivo a koupila si na cestu zpátky lemona v plechu a pak už rychle na sluníčko a dopít to pivo venku a pak si ještě za chatou bucnout do sněhu a pozorovat padající běžkaře, kteří hromadně nezvládali krkolomný sjezd k hospodě a za bujarého veselí z těch pádů, se s němi zdravili. Mně to bavit nepřestalo, Davida po chvilce ano :-). No a pak se stoupalo, ale nebylo to tak hrozné a David mi smířlivě navrhl, ať si jdu, že on má své tempo a chce se kochat. Navíc mi to s tahacím psem šlo opravdu trochu rychleji. Počkala jsem ho po pár kilometrech ve sněhu, už opět před Ropičkou a vyhřívala jsem se na sluníčku. Přišel celkem brzy, až jsem byla překvapená a už vysmátí jsme překlenuli Ropičku, abychom se ocitli opět v mlze, začarovaná půle :-(. Nicméně nevadilo, fakt už ne, scházeli jsme k našemu Ondrášovi víceméně už jen po rovince nebo z kopce.
Blížila se i hodina večeře tak nastaly plány, co si tak dobrého dáme a zda nám pan Ondráš opět nabídne dětské porce. Opět nabídl dětksé porce a dokonce mně strašil s borůvkovýma knedlíkama, ale vzápětí se vytasil se svou gurmánskou specialitou pouze pro mne a to s tvz. dietní kuřecí směsí s bramborem a zeleninou. Dietní to bylo asi jenom tou porcí, třemi kolečkamai okurky a mým razantním upozorněním, že nechci na brambory máslo. A tak jsem se bála, že hlady nedospím rána...A David se klasicky nacpal česnečkou a já z nejistých důvodů a z předsevzetí nejíst polívky před hlavním jídlem, tak neučinila. Po večeři byl opět čas vzít psa z pokoje a jít někam ven, ale byla větší zima než včera a já se šla jen projít a Davida donutila opět na mně počkat v hodpůdce, abychom si mohli spolu dát ještě čepované. Pak jsme se zas koukali na telku s velmi špatnou zvukovou kulisou a povídali a David si šel znaven lehnout dříve a já pak taky usla, abych se ráno ve 4 h probudila s kručením v břiše. Ach jo. Ale ještě jsem usla a probudila se do rána zalitého sluncem, tak jsem rychle vyskočila, což je u mně a u rán zalitých sluncem už zvykem a spěchala ven a vůbec mi ten spěch nevadil, protože to vlastně ani nebyl spěch, ale jen velmi rychlé tempo způsobené sluneční energií. Člověk je vlastně taková jedna sluneční elektrárna a když se paprskům otevře a dokáže je přijímat, neuvěřitelně nabíjí. A venku byla zima a bílo a byla neděle a já veděla, že už je náš poslední den tady, ale že máme před sebou ještě dlouhou cestu do Hnojníku na vlak, protože Davida jsem přemluvila, že když se vlastně už půjde z kopce, tak si můžem těch 5 km navíc klidně ujít a čučet na hory, no jupíí :)
A pak už mně čekala konečně snídaně, já si nalámala své zbytky rýžových krekrů do jogurtu a dole ještě kafe se smetankou, kdyby děti mohly pít kafe, tak dětské kafe, ale já to vyřešila dolitím vody a byla jsem spokojená a pak už jsme s báglama na zádech opuštěli naši chajdu a mně bylo smutno, protože to byl krásný víkend a utěšovala jsem se ještě dlouhou cestou před námi a spousty posezeních, která nás ještě čekala.
A dolů se šlo spokojeně, trochu padavě a první posezení posledního dne bylo z nostalgie na stejném místě jako první posezení dne prvního a tentokrát trochu v jiné náladě, takové plné a taky se odněkud zespoda zjevili dva rozveselení pánové a dali Davidovi napít meruňkovice. Mně tedy nabízeli jako první, ale já destiláty nemusím, tak jsem slušně odmítla a dál si potutelně popíjela své maskované načepované pivo z plastové lahve od cocacoly :-). A pak jsme doklouzali z kopečka do Hrušky, abychom si koupili nějakou sváču do vlaku a šli dál po rovince, pak už jen mezi poly a lesíky a já se často otáčela na hory, ze kterých jsme sešli a tak se nám to líbilo, že jsme si nechali ujet vlak a šli ještě prozkoumat jeden pidi lesík za nádražím. A tam si David snědl svoji slaninu do vlaku a já si stam vypila svoje pivo do vlaku a pak už byl tedy čas se zvednout a zamávat a vydat se motovidlem do Frýdku - Místku, kde jsme čekali na vláček do Kunčic a tam se nasedlo na přípoj do Svinova a pak už jsme byli doma a já byla ráda, že jsme doma a spolu, že jsem se nemusela s nikým loučit a že tím, že jsme si to všichni tři užii, přinesli jsme si tak trochu ty hory ssebou.
—————
Výprava na hřbitov
S dědou jsem měla domluvené, že na Dušičky se za ním nepodívám, ale o to více ráda příjdu na hřbitov ke konci listopadu, kdy tam nebude tolik lidí a atmosféra bude více dušičková. Tento den byl vybrán a pečlivě zvolen jako pondělí 21. 11. 2016. Děda mi slíbil a zařídil sluníčko, teda já chtěla hlavně, ať mi neprší a toto bylo jako bonus a uplně mně to hřálo od rána na duši. O to bylo snažší překonat to, že mě po době strachu a obav z onemocnění, opravdu ráno bolelo v krku. Byla jsem ale tak nějak smířena s tím, že jsem se tedy dočkala a už se aspoň nemusím strachovat a zjistila, že nepohyblivá nejsem a že pečlivě naplánovaná výprava s cílem Radvanický hřbitov může směle začít.
Obalila jsem se do teplého oblečení, které jsem samozřejmě v průbehu cesty ppostupně odbalovala, ale to už je u mně klasika a nasedla po česnekové snídani, která měla být počátkem mé léčby, do plného autobusu, který mi mé plány o rychlém vyzdravení trošku zhatil. Tvářila jsem se zdravě a to mi pomohlo, abych vystoupila na kýžené konečné zastávce Sad B. Němcové bez úhony. ( Pozn. autora: Nikdo ze spolucestujících nejevil známky dávení ani zhoršeného dýchání z česnekové vůně :-))
A tak jsem tedy konečně šla. Do Komenského sadů se vyčurat a zasednout k dalšímu triumfu mé léčby a to teplému pivu ( jak já se na tu nemoc musela podvědomě těšit, neskutečné ). V průběhu léčení mně napadl ďábelský triumf číslo 4, zapít tím pivem celaskon a pak už jsem se odevzdala do rukou Božích a dědových. Slunce svítilo, krásně bylo, leč vítr foukal, tak jsem si obalila hlavu čepici a kapucí, psovi podala hrubě odtržený kus z celé půlky chleba a šli jsme na most Miloše Sýkory, pojítko mezi Novou a Starou Radnicí města Ostravy, mezník mezi Moravskou a Slezskou Ostravou a přechod pro mně do sféry ostravského dětsví a vzpomínek na hrubou komunistickou atmosféru podkreslenou spravddlností, čestností a láskou mého děda Miroslava.
Cesta šla ve srovnání s minulým rokem zlehka a to jsem předtím byla uplně fit, tak jsem byla ráda, asi za tahacího psa nebo za lepší obuv, skromně mně napadlo snad i za lepší kondici a dál v potu těla a provětrávaním obličeje dospěla k Emině haldě, kde jsem se rozhodla postupně se opět odbalovat a utvořit si posezení. Pěkně hned vedle stezky, aby na mně mohli čučet kolemjdoucí. Samozřejmě, že to není proto, ale David si tak ze mně neustále tropí žerty, ale důvod je ten, že se mi nechce nikam zalízat do podrostů a hledat složité skryté místo, když to není možné a raději si utvořit místečko pohodlně u pěšiny a doufat, že zrovna nikdo nepůjde...Vždycky někdo jde. :-)
Léčebná metoda teplým pivem směle pokračovala a po posilnění jsme se vydali směr Salmovec, k areálu jam a dolů a hornických bývalých oblastí a starých škaredých průmyslových staveb a zaprášených rodinných domečků a zelených luk v tom všem a holých stromů a k výhledům na komíny jiného špinavého závodu a přešli trať kolem závodu Salma.
Za ním mně oslovil malý lesní prsk, který byl ale těžce neprústupný, tak jsem si odpočinula na jeho okraji a jen si představovala, jak by to mohlo vypadat uvnitř a natahovala krk, ale nic zajímavého jsem nezahlédla.
Pak jsme přešli frekventovanou Trnkoveckou, skrz další lesík na ulici Výzkumnou, která obcházela nějaký výzkumný ústav a nějak jsem nezkoumala jaký, a pomalu se točili zpět směr kostel a hřbitov. Bolest v krku se nezvětšovala a ani nezmenšovala, tak jsem se s ní začala tak nějak smiřovat, energii na chůzi jsem měla stále, tak go :-)
Trošku jsme pobloudili na jedné uličce pana Turgeněva, která nás svedla opačně, ale pak jsem se raději vrátila zpět na jistý směr hlavní Trnkovecké a pak jen ulicí Pod Lipami a už jsem viděla dědův kostel a hřbitov. Jaký to dobrý pocit, že vše, co jsem si dohledala na mapě se převedlo do reálu a uličky samy jakoby naskakovaly.
( Pozn. autora: Samozřejmě, že kostel ani hřbitov nikdy nebyl ve vlastnictví mého Radvanického dědy.)
Slunce svítilo hodně moc, vítr foukal hodně moc, ale dalo se přežít, vzhledem k mnoha mrtvým, které už neosvítí a neofoukne jsem to vlastně brala jako štěstí největší. Psa jsem letos beze strachu a obavy vzala ssebou na návštěvu, protože mně velice nápaditě přišlo podívat se na plot hřbitova, jak to vlastně je s těmi psy a bylo mi jasně dáno najevo, že už nemusí být přivázán u kostela jako loni, ale že na špagátě může se mnou vesele souznit s mrtvými. Ano, můj pes se tvářil velice vesele, poskakoval mezi hroby a tahal k cílové hrobce tak vehementně, že mé počáteční obavy bloudění a tápání mezi kříži, byly plané. Stanuli jsme naproti pomníku, pozdravili, pes se mohl zbláznit radostí z uvítání a pak jsem zažehla dvě svíčky, na každou stranu jednu, ale že foukalo, tak jsem je nevzhledně postavila těsně vedle sebe do zákrytu.
Pes byl žízniv, voda tam kde bývala nebyla, tak jsme poprosili o radu dědu a najednou se zřídlo zjevilo a hned dva kbelíky plné vody a pes střídavě hltavě pil z jednoho i druhého...je to gurmán :-).
Pak jsem si nemohla odpustit po vykonaném a úspěšně splněném úkolu posedět si za kostelem v závětří a kochat se ozářeným výhledem na náhrobky splývající v ostrém kontrastu s továrnou.
Ale slunce se již pomalu klonilo k západu a my měli před sebou ještě kus cesty. Sejít dolů na konečnou tramvají Hranečník a nejlépe mezi rodinnými domky a ne po hlaví silnici. Trochu jsme si pobloudili, ale viděli jsme škaredé Radvanické šedivé domečky, většinou všechno z bývalé hornické kolonie a to nám zvedlo náladu a vynořili jsme se pak akorát u tramvajových kolejí. Novou cyklistickou cestou jsem procházeli kolem Dolu Zárubek, kochali se sem tam projíždějícími tramvajemi v pustině, kolem řeky Ostravice a Slezskoostravského hradu a postupně dospěli za setmění k cíli, kterým byla tramvajová zastávka Výstaviště.
mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.3115201&y=49.8335529&z=13&rc=9p.1QxWeNu5GDNXhFXc0ngZDSr58IgS.g6F2jgQ1DUZ04rT1CFD1Aqhaq39UgSZgo.hKNNQhA1SGg7Me5bfi0fesf50ehdew1H9f8nex3C1fiBfjngk-80gUufSAgRhcb55DQeY2g.S&rs=pubt&rs=base&rs=base&rs=base&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=coor&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=coor&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=base&rs=pubt&ri=15208329&ri=1715850&ri=1718237&ri=1833936&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=111375&ri=111375&ri=111130&ri=&ri=111262&ri=111590&ri=111590&ri=112192&ri=111992&ri=111978&ri=112026&ri=&ri=110869&ri=110869&ri=110932&ri=1853842&ri=15208804&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=
—————
—————
Budišov nad Budišovkou potřetí
Na svoje narozeniny jsem si nadělila výlet a těšila jsem se na něj daleko více ve svých myšlenkách, které skutečnost snad ani předčít nemohla. Poslední dobou mně baví mé představy a sny, to krásné těšení, které naplní momentální bytí..ale pak dokonce hrozilo, a to dvakrát, že mi to letost kvůli práce nevyjde, o to více jsem se pak těšila, možná jsem se také bála, že mi to nevyjde tak moc, abych se pak mohla tolik těšit...a ne, žádná záludnost se nekonala. Dorazila jsem do kempu a užívala si pocit, že teď už se opravdu nemůže nic pokazit, krom počasí nebo hluku.
Dostala jsem chatičku stranou, trochu od hlavní cesty, abych se nemusela bezprostředně setkávat se 70 dětmi, které měli na druhý den dorazit a pak měli zase odrazit a přijet další. Tím mně uvítala paní domácí a ještě tím, že ráno budou sekat trávu, tak mi třeba ta chatička trochu stranou nějak pomůže. No a moc nepomohla, protože pan sekačka mi u snídaně jezdil sekacím strojem přímo pod nosem, ale jinak byl v kempu opravdu klid. O to víc jsem se pak děsila návratů z výletu, ale nakonec taky ouki, mládež sice byla všude, ale kupodivu na mých cestičkách z kuchyňky, v kuchyňce a zpět se nehemžil žádný mládežník.
Ve čtvrtek 1. 9. 2016, druhý den po svém ubytování, jsem měla jasný turistický cíl - objevit modrou, kterou jsem nechala viset ve vzduchu cca dva roky od předposlední návštěvy, ale opět se mi podařilo zbloudit, ale jinou cestou, takže i tak měla výprava svůj význam a spád a nakonec jsem byla, ale ráda, že jsem se dostala na stejnou silničku ve věsničce Podlesí, která mně po 5 ti km zdárně dovedla do Budišova. Viděla jsem zase oblíbené točníky v dáli za horama a chtěla dojít k rozcestníku Zlatá lípa, ale nedošla, neboť cesta se motala čím dál více, dvojila a trojila a pak opět spojovala, tu a tam se vynořila modrá značka, osamocená na stromě, která mně dokázala dovést k bujarému výbuchu veselí, pročež se opět ztratit, zcela bez udání důvodů a svést z cesty úplně. Posléze jsem zjistila, že tam vlastně vůbec neměla ani co dělat, takže díky Bohu a kopcům s vyhlídkami do kraje a nebezpečným dekoračním kravám, jsem tu cestu nechala opět viset ve vzduchu do příště a tak to bylo. A vlastně bylo to tak krásné, zapomněla jsem přece ještě vzpomenout na popříjezdové večerní výstupy do kopců a splývání s okolní krajinou, která asi kdysi musela být velmi bohatá na dřevo, protože široko daleko, kam oko dohlédne, jsou louky a kopce a na nich louky a občas nějaký ten lesní prsk a tak ty stromy asi posloužili svého času k obživě obyvatel v dřevařském průmyslu.
Pozn. /Simyslim :-)/
Má to však své výhody, magická posezení na vrholku kopce, kdy vše již obestře tma a vyniknout tak nádherné hvězdy a člověk by pak jen seděl s hlavou zakloněnou.
pak vzpomenu ranní venčení psiska, kdy je kemp ještě tichý a já jen otevřu zadní branku a jsem v lese, zalitém prvními paprsky, kdy se pes poeticky vysere a než k tomuto dojde, já dojdu k rybníčku, jehož ranní zrcadlení byla by chyba nechat si ujít.
Další den jsem měla opět celý jen pro sebe a to jsem se rozhodla prozkoumat po červené značce okolí za zříceninou Vildštejn a okolí Kružberka, ale po dosažení bývalého hradiště se na obzoru počala blížit apokalypsa, nebe rudlo, černalo a žloutlo, ptáci utichali, hmyz již nebzučel, zlé znamení, jen když jsem hlavu otočila, stále ještě slunce svítilo, ale chabé naděje mi dávalo. Ani deštník jsem neměla, to mně trápilo nejvíce a to, že se červenal směšně lehký v chatce.
Musela jsem tedy experimentovat a poddat se, tak jsem tak bloudila po lese, hledala úkryt, viděla dokonce lesníky kteří předčasně ukončili svou práci a jen čekali na odvoz a to mně už docela přesvědčilo, že něco propukne a bude to velké a tím mi to sebraho odvahu a přiblížil se pan Strach..
Leč nic nepropuklo, všechno se tak nějak zpátky vrátilo do klidu a míru a Verun zůstal nezmoknut. Leč zkrácen o část výletu, kterou si však vynahradil večer, po večeři, kterou si uchystal v kuchyňce, kupodivu opět prázdné. Nacpal si bříško fazolema s tuňákem a vyrazil do podvečerních kopců, osamělý Verun, v osamělých kopcích, poseděl si na vršcích a vstřebával kouzlo krajiny. Dlouho po soumraku, po paměti a se zapojením nočího zraku pak dorazil k ztichlému spícímu kempu, potichu otevřel branku a po sprše si ještě vychutnal posezení na verandě chajdy s horkým meduňkovým čajem.
Další den již byl dnem odjezdu, tak jsem si nostalgicky zabalila vše potřebné, batoh byl stejně těžký jako ze začátku, ach jo, ale nevadí...rozloučila se s kempem a domácími a odešla po 10 h ranní ještě na poslední výlet, abych stihla vlak na 15:30. Prošla jsem Starooldřůveckou silnicí směrem k břidličnému lomu, ale těsně předtím jsem polní cestou odbočila na kopeček směrem na Svatoňovice. Cesta lemovala trať a dál se pak vinula loukama a pak se mi ztratila v lese, ale cestu jsem opět našla a okruhem jsem se vrátila ke kempu a za ním si ještě udělala poslední posezení s výhledem na kopce a městečko. A vůbec jsem se necítila smutně a věděla jsme proč, protože jsem se neloučila na dlouho, s tím, že rozhodně navnadím svého Davida ( což už vlastně navnazen byl ) a přijedem ještě v polovině září, cca za 14 dní. Takže juchůů, Budišově těš se :-).
A pak přišel den 16. 9. a my, všichni tři, vyrazili. Počasí se už mělo pomalu kazit, ale Davidovi to nevadilo, ba právě naopak, tak mně v tom případě jen tak trošku. První den byl pátek, já vyšla z domu o něco dříve, abych si ještě užila počátky podzimu u Odry nedaleko nádraží, protože vlak jel až o půl jedné. Byl den ještě hodně teplý, takže léto.
Pak jsme se šťastně motoráčkem dopravili do cíle a kolem 16 h se už vesele zabydleli, abych Davida mohla vytáhnout co nejdříve přivítat se s kopci a loukami za kempem. Trochu brblal, že jsem mu zakázala první příjezdové pivo v hospodě, ale vidina chlazeného kozla v plechu na kopci ho uchlácholila. Musela jsem ho trochu namotivovat, aby se mnou chtěl vykonávat všechny ty cesty necesty, které si chodím, když jsem sama, takže jsem nešetřila supervlativy a výmysly o lesních skřítcích a zázracích v noci, kdy jsem ho ještě připravovala na noční výpravu po večeři. A jelikož byl úplněk, tak jsem ho na ten kopec dostala i pak a tam jsme seděli jako pod lustrem skoro hodinu. Sami, jen měsíční světlo a ticho. Než si Davídek vytáhl moil, že si zahraje hru. :-D :-D
Druhý den už mělo pršet, ale já se probudila do sluníčka, při ranním venčení mně ještě provázelo až k rybníku, ale po snídani a po tom, co David vykoukl z pelechu, zalezlo a po cestě směrem k břidlicovému lomu začalo pršet. Ještě předtím si David dal na pařezu opožděnou snídani, prý že se raději vyspí a nají se pakvenku, rozumné, avšak s tím že u toho bude tančit vosí tanec, nepočítal. Jsem si pobaveně vychutnávala nápoj a pozorovala jeho vrežedné pokusy, když se kolem vosy oháněl nožem, pobíhal od pařezu na cestu a zpátky a mezitím se snažil nacpat si kus sýra do pusy. Vosa se prostě zamilovala a museli jsme brzo odejít. Jak to dopadlo s jídlem, si už nevybavuji, ale myslím, že ještě jeden úhybný manévr na cestě mu dovolil strčit si i poslední zbytek snídaně do pusy, aniž by spolkl vosu. Kupodivu jsem se vyhnula i stížnostem během cesty na žaludeční vředy a podobné peripetie z rychlého stravování. Třeba mu došlo, že jsem za to dnes opravdu nemohla já :-).
Pak už deštníky a celý den drobný déšť provázel naše šlépěje, vedly nás však cesty kolem dřevěnných přístřeší, kolem matoucích značek, kolem jednoho úseku dokonce i 5 tkrát, kolem brblajících potůčků a klokotajících toků, pod mokrými listy, nahoru a dolů, abychom s přívalem náhlého slunečního svitu dorazili do Budišova, na nákup kvalitních surovin v místních večerkách :-D Stále za svitu se mi podařilo vytvořit krmi a pak se spustil opětovný déšť, což znamenalo další obrovskou vlnu Davidova nadšení a my po večeři vyrazili ven, do mlžných temných lesních palouků. Ovšem, mokrá tráva nás pustila jen kousek, ale i tak jsme si zabrali místo v dřevěném altánu u rybníčku anebo s deštníkem vedle něj, jak jsem pozděni odmítla poslouchat Davidův noční metál. :-)
Den třetí bylo krásně, my nemuseli spěchat, paní domácí nás potěšila, že netřeba vyklízet chatku do 10 h, ale kdy budeme chtít, tak jsem si vychutnala venčení, snídání, věci jsme pěkně nechali na chatce a vydali se do míst, kde jsme první den seděli v noci při měsíci v úplňku a ještě kousek dál a já bych nejraději co nejdál, ale už bych toho chtěla asi moc a navíc, bylo třeba Davida příliš netahat do kopců, už tak jich měl za sebou příliš na jeho " křehkou tělesnou struktůru ", tudíž se za tělesnou struktůru dal skrýt i nutný návrat k vlaku, který se mi nechtěl vůbec připomínat.
Poseděli jsme si na kopcích, jednou tam jednou tuhle a mířili pomalu ke kempu, okruhem kolem vrchni strany rybníku. Ještě jsem stačila zakopnout o krásný hřib kozák, který jsem samozřejmě logicky přece nemohla vláčet v sáčku až do Ostravy, ale byl nelogicky stejně utrhnut a nekompromisně mi podán a vydržel, až do večeře :-).
Pak jsme si poseděli ještě nad rybníčkem a bylo. Papá napřesrok a šup na nádraží a za nádražím ještě poslední rozloučení na louce.... a teď už opravdu fňuk.
—————
Z pondělí do úterý
Prší? Vykoukla jsem z okna, ani ne..ale na hůlky to není, abych je zas nemusela nést v jedné ruce a v druhé třímat deštník, takové výlety totiž velice "miluju" a raději se spokojím s chůzí bez podpory, ale pohodlnou, protože jsem zjistila, že mně chůze musí bavit, když ji věnuji maximum svého času a abych se na ni těšila, tak musí býti logicky pohodlná, hlavně psychicky. O fyzické pohodlnosti pak rozhodohuje průběh cesty, ale v zápalu jití už nezbývá na stesky o nepohodlonosti vůbec čas. A tak se jde a venku nikdo není, jen já a mlhavo a ticho a tak se ponořím do toho ticha...
A svítí a je to zase jiné a zase se jde, a myšlenky mizí a mizí a v hlavě je krásně, přítomně a v srdci taky..sice ne na dlouho, pak opět příjdou, myšlenky, ale nevadí, ony se naučí, kdy mají přijít a kdy ne :-)
—————
Cesta do Jakubčovic nad Odrou
Skvělý tip na výlet, pokud pomineme prvotní zamotání se v uličkách v Suchdole nad Odrou, kdy chtěl chytrý Verun najít luční stezku k přehradě Kletné. Chytrý Verun totiž nechtěl za žádnou cenu jít 2 km vesnicí a tak se stalo, že tou vesnicí šel kilometry 4. Ale kupodivu to na zajímavosti neubralo a první chladivé posezní neposkytl stinný strom v lukách, ale stinný evangelický kostel uprostřed vesnice, avšak s varhanní hudbou. I usedl Verun na schody, trochu zplaven, protože se chytrý Verun v tento teplý letní den oblékl do riflí a dvou mikin a postupně pak ze sebe odnímal svršky, roloval kalhoty a snažil se nechat se profouknout vánkem. Vše se mu, ale dařilo. Kostelní atmosféra ho avšak ujistila, že se pro jistotu bude dále držet už jen značek a nepovolí si žádné průzkumnické úlety, lákadla v podobě lesních stezek, které naznanačovala mapa a které by ho dovedly do houští a protože cesta byla dlouhá a Verun měla jasný cíl. Povečeřet na kopci s výhledem na kamenný lom v Jakubčovicích. Zkrácenou trasu prošel dva nebo tři roky nazpátek a co si zapamatoval, bylo ono posezení s dominantním výhledem. A to jej lákalo velice.
Zdárně překonal Suchdol, který vůbec nebyl zas tak děsivý, jak si Verun myslel a dorazil k malé přehradě Kletná, odkud to bylo pak do Oder přes Pohoř co by těžkým kamenem dohodil, cca 8 km. Ještě jedna otočka za výhledy a jde se do lesů.
A v lese bylo lesně, pěšina po modré stoupala mírně nahoru a zachtělo se posedět v tom lese, tak se posedělo s lesními mravenci, kteří ve vždycky vynoří z půdy zásadně po usednutí a uvelebení, ale Verun už to s nimi nějak umí a po dohodě mu aspoň nelezou do batohu, ale na psa :-).
Poslušně a věrně pak následoval značku, i když jisté tendecne k odbočení byly, ale jakmile jednou značku opět málem ztratil, tak se vyděsil, že po nalezení ji byl bezpodmínky věren až do konce své cesty. Dostali se tedy s poštípaným psem na silnici vedoucí lučinami a kopci, ze které byly další výhledy do kraje širého Moravskoslezského a pak dál přes ves Pohoř, kolem rozhledny. Tu Verun prošel bez nutnosti zastavení. Za humny pak usedli v lučinu do stínu stromů a čekali až bude čas na další etapu cesty, která vedla přes kus lesa strmě dolů do Oder. Tam pak kolem nádraží dlážděnou kočičí cestou do kopce k tzv. Skalním sklepům.
Pozůstatky po dřívějších zábavách a plesích, kulturních akcí, na které se sjížděla smetánka i z Vídně, synové zkrachovalých oderských továrníků. Původně byl tento areál vybudován pro dobývání galenitu neboli blejna olověného a později vznikly sklepy, které využívali oderští sládci pro zrání piva a ty místu vynesly slávu největší, jak jinak. Nyní je místo opuštěné, chátrá a zastupitelstvo Oder přemýšlí..Verun je nechal přemýšlet a po krátkém posezení pokračoval svou cetou.
Ještě nechal projet vymóděné auto městké policie Odry, která zodpovědně zajíždí i do lesů kontrolovat turistické trasy a se svým psem se vydali vzhůru na Dobešovský vrch, kde se točili dva veliké točníky a vypadalo to monstrózně.
( počítat Verun ještě umí, pouze fotografie ukrývá druhé točidlo )
Další úsek úspěšně zvládnut. I Veruna čekalo pak už jen projít vesnicí Dobešov, odkud to bylo do Jakubčovic dalším hodem šutrem asi 8 km. Vesnice je opět poměrně vysoko položená, takže celá cesta se nesla ve smyslu nahoru dolů, ale naprosto v pohodovém sklonu, spíše dolů to bylo horší. Vesničku Verun procupital kolem stodol a políček cobydub a už byl opět v lučinách na okraji lesa, kdy cesta opět začala mírně klesat. Ale on si ještě před vstupem do lesního světa našel pěkné místečko pod třemi lipami vyjímajících se v polích, aby se pokochal po letech i tímto místem. Inu, doba posezení vypršela a následovala již poslední etapa trasy s konečným místem večeře Veruně.
Proplétal se lesními pěšinami, tu tam opět sešel, ale nevědomě se opět našel a náhle, HLE, vynořil se palouk, lom, svah...téměř úprkem se Verun hnal..ale byl zastaven. Kopec byl celý ohrazen ostnatým drátem, jemuž byl spolupachatelem ještě zdvojený drát s elektrickým proudem. Verun zkoumal.
Chtěl přelézt, nemožno, chtěl podlézt, nemožno, obešel si kousek níže, vydrápal se po vachrlatých kamenech k ohrazení, které se jevilo níže položené, nebylo níže položené, vrátil se zpět k původnímu místu, proleze, dostal ránu, neproleze. Neuvěřitelné se stalo skutečným a večeře Veruně s výhledem na protější kopec osvětlený pomalu zapadajícím sluncem, v myšlenkách mockrát vzpomínaný, byla v troskách. Verun věřil do poslední chvíle v podobnou alternativu, ale jak cesta lesem začala klesat a pomalu se začal ozývat hluk silnice, kudy většinou projížděly traktory nebo občas nákladní auto, směřující do lomu, naděje pohasly. Ještě se naposledy vydrápal do nevelkého svážku nad silnicí, kde byl výhled tak aspoň na protější vrcholky stromů, ale hemžilo se to tam mravenci a ti by k večeření už nebyli dobrými společníky. Tak se zase sedrápal na cestičku a zjistil, že asfaltka vedoucí lesem k vesnici je od něj už jen pár kroků. Rozumem usoudil, že večeřet vedle silnice je ještě horší, než večeřet deset kroků od ní. A to na jediné možné variantě slepé pěšiny, vedoucí do podrostu, která byla hustě lemovaná neproniknutelným stromovím a keři. Slabou útěchou byl aspoň potůček, který po usednutí stejně nebyl ani vidět.
Tak zarytě a mlčky povečeřel sveřepý Verun svůj balíček sýra, balíček šunky a zeleninu a zapil to pivem a šel. A za chvíli zle zahořekoval, když se před ním asfaltka rozsetoupila a stráně se odhalili a naskytl se mu idylický výhled do kraje. Zde již věděl, kdy dát na rozum a kdy se spolehnout na instinkt.
A trpce si vzpomněl na večeři na trsu traviny.
A poučná cesta vedla vesele dál do vsi Jakubočovice a poněvadž vláček jel až o půl deváté a bylo osm a poněvadž byl důvod si vylepšit náladu, šlo se do restauarační zahrádky malebně vetknuté na konec vesnice před nádražím a dalo se tam chlazené čepované pivo a pak už následovala jen kříž, kaple,
pomodlit se a jet s Pánem Bohem do Ostravy :-).
( kostelem to začalo, kaplí to pak skončilo )
Verun seděl ve vlaku spokojeně, vypadal spokojeně a dojel domů spokojeně i v pozdních nočních hodinách. Do bytu dorazil až po mužově návratu z odpolední, protože si ještě neodpustil posezení v parku nedaleko svého obydlí, ve kterém v noci zázračně svítí lampy.
—————
Do Jistebníku se nejede aneb jak vyzrát nad vztekem a jak rostou houby
Tralala, mám volný pátek a sobotu, po dvou pracovních dnech a je krásně a mám spoustu času, abych stihla vláček 10:44 ze Svinova do Jistebníku, tralala.
A tak se stalo, že jsem vlak krásně nestihla. Ujel mi přímo před nosem a to jsem si ještě troufla na něj běžet a navíc bez jízdenky.
Já se tak dětinsky těšila, na tu krátkou 7 minutovou cestu vlakem. Na to až pojedeme kolem známých míst, kudy chodíváme lužním lesem na procházky přes Rezavku a dál na Polanecké louky. Psa jsem samozřejmě motivovala ještě doma v kuchyni při výrobě snídaně vykreslováním stezek, kudy všude půjdeme. Uvnitř sebe jsem si tak vytvořila neměnný obrazec, nepohyblivý, nepřízpusobivý jakékoli změně, ačkoliv poslední dobou to mám spíše naopak a nechávám dost věcí otevřených..ale s takovu podpásovkou jsem prostě nepočítala a to se kolikrát trochu strachuji, abych nepřišla pozdě a stejně vždycky čekám aspoň ještě 10 minut a vždycky si říkám, že příště budu klidnější, nebudu vůbec stresovat a příjdu tak akorát. No a v tento krásný den jsem byla plna tolika vnitřního klidu, že ho bylo akorát tak příliš.
Normálně jsem byla rozmrzelá, frfňavá, tvářila jsem se na celý svět jak kakabus a měla slzy na krajíčku. Šla jsem teda pěšky podél blbého mostu, trapným podzemním podchodem kolem příšerné vodní strouhy pod tratí, na druhou stranu k hloupému Magickému lesíku a na truc a za trest pak po cestě přes hnusnou lučinu, kde nejvíce svítilo sluníčko, abych se aspoň zabývala vedrem, než naštvaností ( ano, věděla jsem, že kvůli naprosté hlouposti, ale prostě jsem naštvaná byla a to nešlo očividně jen tak změnit chabými útěchami ). V tu chvíli mi spadnul celý systém a můj svět pozbyl na důležitosti a nastalo období nicoty. Zhaslo. A myšlenkový parazit si liboval, že se může skrze mne vztekat a nadávat a já tomu nechtěla zas tak popouštět uzdu, zkazit si den, přičemž by to bylo to nejjednodušší, nechat se ovládnout zlobou a vztekem. Ale nedopustila jsem to. Chvilku jsem to nechala být, přijala rozhořčení, ale s rozhodnutím, že za chvilku jej zcela vypudím a najdu si jiné alternativy. Věděla jsem, že tomu musím nechat trochu čas a dál nad věcí příliš nedumat, pak se každá záležitost utřepe a vystřídají ji jiné vjemy a původní důvod k vnitřnímu konfliktu pozbyde na své "vážnosti". A tak první krok k rekonstrukci rozpadlých přestav o celém dni byl rozumového charakteru, že si cestu projdu do Jistebníku po svých a pojedu vlakem zpět do Svinova, i když taková útěcha byla slabá, protože obě cesty samozřejmě znám a mi se strašně chtělo tím druhým směrem. Další varianta útěchy, že po sobotě s Davidem a třech dnech práce mně čekají pak tři dny volna, patřící jenom a jenom mě a já si aspoň dokážu, že ještě umím stihnout vlak a provedu pokus číslo dvě, přesně podle plánu. Tak chvilku se zdálo, že by to mohlo zabrat, ale červík ještě nebyl dostatečně vypálen a hlodal, potvora. Jo, to se to hlodá, když je krásně, svítí sluníčko, člověk má tendence nevážit si toho, že je vše fajn a spekuluje. Tak padlo rozhřešení zhůry, zahřmělo a spustil se déšť, a ejhle, chvíle neoprávněného brblání vystřídaly chvíle brblání oprávněného a onen " vážnější" vjem byl na světě a navíc, když mé znalecké oko zjistilo, že mrak ze kterého leje je víceméně jen nad mou hlavou, tak jsem se zasmušila úplně nejvíc jak se jen dalo a s velkým oprávněným zadostiučiněním. Každou chvíli jsem roztahovala a zatahovala deštník, mrak si se mnou vyloženě pohrával a já se začala cítit lépe a lépe. ( Ano, mohla jsem být naštvaná na něco jiného než na sebe :-) )
První rybník za Svinovským nádražím zvaný Nový rybník, který mi zlepšil náladu, ale vnitřní uspokojení zatím zcela neposkytl, nahradil druhý rybník za Polaneckou silnicí a to rybník Nádražní, nad kterým se konečně nebe vyjasnilo a slunce vylezlo a já si přestala něco vyčítat, vztekat se a byla ráda, že je zase hezky, jsem venku a že jsem vlastně překonala pomyslnou hranici mé nechtěné cesty a přešla tak silnici mezi Svinovem a Polankou a taky hranici mezi nesmyslným vztekem a vnitřním klidem a uvědoměním o tom, kdy je co na místě, kde je rovnováha a kde jen pouhá rozmazlenost a povrchnost myšlenek ve stylu "Já chci!" Kde se vůbec berou, takové zakořenění patvary v duši. Odkud příjdou ty hodnoty, podle kterých člověk žije. A kdy je správné dát přednost rozumu a naučit se přijmout logický chod věcí a skloubit jej s emoční stránkou a vnitřní spokojeností a naopak nechat emocím a instinktům volný průchod a nechat vše na vyšší moci a rozum využít jen jako drobného rádce. Třeba na to příjdu příště, na stanici v Jistebníku nebo někde v horách, kde se ztratím a budu opravdu v " pěkné rejži ", kdo ví, ale vím, že to chci vědět, tak to by možná byl první krok :-).
A zde již nadčasová fotka mého cíle, která sice předbíhá tento článek, ale je důkazem, že jsem přežila tři dny v práci a že ještě umím " krásně stihnout vlak " :-)
( A kvůli podivnému režimu těchto stránek, se v náhledu nádražní cedule s nápisem Jistebník nezobrazí, tak se mi musí prostě věřit :-) )
A zase zpátky, protože pátek ještě pokračuje a to večerem, na který byla naplánovaná zkouška s naší kapelou Lesní směsí, kvůli které jsem nakonec zvolila pohodový směr okružní, zpět ke Svinovu, na autobusovou zastávku u Shopping parku. Obešla jsem si Polanecký les, na který jsem se těšila v pustých horách na Slovensku
a vrátila se na zpáteční cestu skrz už nádherný lužní lesík podél Rezavky. Vztekání minulo, jen hloupý pocit, ze své povrchnosti, která mne ještě stále dokáže ovládnout, trochu přetrval..ale i tak, pak jsem se přestala soudit a přijala to nakonec všechno jako nezávislý pozorovatel svých emocí a doma, kdy mi David oznámil, že zkouška odpadá, jsem se tomu akorát od srdce zasmála a byla ráda, že mám volný pohodový večer. Přisunula křeslo k oknu, otevřela jej dokořán, dala nohy na parparapet a vychtunávala si vlahý letní podvečer v klidu a s pohledem na vrcholky stromů a létající hrdličky. Začala jsem se těšit na naše společné zítřejší houbaření, ale tak jinak, tak nějak přítomně a otevřeně..
A houby rostou rády po cestě a hlavně v sobotu a rády se samy nechávají najít a když je hledám, tak je nikdy nenajdu a nasbírali jsme jich celý mikrotenový sáček ( Ano barbaři na houbách, chodí vždy zásadně jen s mikrotenovým pytlíkem ). Večer jsem si je pak udělala jako nenažranec v největším množství jaké jsem byla schopna na Davidovi usmlouvat a vyžadonit a přemluvit a pádnými logickými argumenty zdůvodvnit, proč jich potřebuji více než on a nakonec jsem mu jednu houbičku ještě tajně z jeho talíře uzmula a ve veliké tajnosti a s pohnutím mysli mu ji tam posléze vrátila v podobě kupovaného žampionu a své provinění mu po jídle stejně přiznala a bylo mi odpuštěno. Protože po pohance s houbama a sojovým masem a zeleninou a sýrem se prostě odpouštět musí. ( a obzvlášť mně :-) )
Trasa pátečního výletu je bohužel jen nastíněna, jelikož mé stezky vedly směry neznačenými, avšak území mého pohybu odpovídá
—————
Ztrať se v lese
Když se člověk vypraví v červenci na týden dovolené do Slovenských hor a sobota celá proprší, profouká a teploměr ukazuje cca 10 st C v nížině, avšak v poloze 800 m.n.m. a výše, třeba právě na Čiernom vrchu, který leží v nadmořské výšce 1060 m, je nutné už mít čepici, rukavice, zimní bundu a boty, tak na druhý takový den už se připraví trochu lépe. S tím, že se v neděli vezmou vysoké gumáky po jednom slovenském ujovi, větrovka, která jen tak neprofoukne, veselý pes, který vypadá smutně a ještě kus dobré nálady k tomu a jde se po cestě známé, v poloze maximálně cca 650 m.n.m.
a když se tak dobře jde, vítr neubližuje, déšť nevadí, tak proč se nedat kousek dál, po jedné moc pěkné cestě, kde jsme šli kdysi dávno a z obav se nepustili dál, ale to jsme přece byli ještě mladí, bojácní a kraje neznalí, kdežto teď jsme dopělí, světáčtí a kraje velmi znalí a navíc, přestalo pršet, juchůů. Stromy v mlze vypadají nádherně, všude klid, nikdo nikde, vítr zas taky moc nefouká a nohy mám pořád suché, i když v těch holinách není chůze po horské cestě dvakrát skvělá, ale já jsem holka zdatná, takové věci mi nevadí.
Došli jsme k chatě, kterou jsem si ještě pamatovala z minula, zazubili se na les, odpočinuli pod stříškou, která stejně nebyla potřeba, protože se na chvilinku vyjasnilo a pokračovali krásnou mhou dál, s velikým přesvědčením, že dojdem na jednou známou louku, která je na druhé staně hory a pak už rovnou kolem oveček do Čičman. Ano prosím, velké kulové.
Objevovala se přede mnou stále nová a nová cesta, která vedla, ano, ale kam, jsem byla vnitřně přesvědčená jen já jediná a toto směr štěrkové lesní cesty změnit nedokázalo. Metafyzika není příliš mým silám zatím blízká a hnout horou se mi taky ještě nedaří, tudíž jak to tak bývá, došla jsem na rozcestí, kde jsem se ztratila. Ano a po chvilce doleva nohoru a zpátky na druhou cestu dolů jsem bezpečně věděla, že jsem se ztratila opravdu, že hory, které jsem občas zahlédla opravdu neznám a že tamten strom není onen strom a že vrátit se zpátky by znamenalo dobrých 18 km. Byla jsem sama v mlze, v neděli odpoledne, drobně mžilo a bylo ticho, najednou bylo strašné ticho. Nezněly mé jisté kroky po skřípajícím štěru, který každý dopad mé gumáky jemně rozprášil kolem. Už jen šumělo listí a protější blátivé svahy se ztrácely v oparu. V té chvíli jsem začala možná uvažovat trochu panicky, ale hlavně reálně, že i kdybych zavolala o odvoz, že by řidič nebyl schopen dojet na tuto stezku svým osobním vozem, že ani nevím, kde pořádně jsem natož abych to uměla vysvětlit někomu, kdo v těchto místech autem nikdy nebyl. Tak jsem se rozhodla jít tou druhou cestou a modlila jsem se za zázrak. A on se stal.
Najednou se naproti mně ukázala tři terenní zablácená auta, jak vyjížděla z hory, pomalu, za sebou, abych krásně dokázala první vůz zastavit sepnutýma rukama v prosbu a sdělit dvou chalanům, že som sa ztratila. Asi zapůsobily mé maskáče po mamce a galoše po ujovi a samozřejmě můj mokrý pejsan, že mně chlapci kusok cesty svezli a přitom mně poučili, kudy se vydrápat, abych se dostala na silnici, kterou už znám. Dokonce se spolujezdec kvůli mně přesunul na zadní sedadlo a držel mi krosnu, wow :-).
Po silnici, která vedla do Čičman už to bylo pár kilásků, asi tři a já si v tom nečase vyšlapovala, jak kdybych byla na obláčku a procházela se po lázeňské kolonádě. U křížku pod stromem jsem si ještě musela symbolicky na chvilku sednout, vydechnout opravdovou úlevou a vyfotit ty kopce, které přece ZNÁM
a z povděkem pak také ceduli u vesnice, kterou také ZNÁM a ve které dokonce bydlím ( v té vesnici, ne v ceduli :-) ), protože tato skutečnost se mi v jednu chvíli zdála neuvěřitelná.
A z toho vyplývá, že ke štěstí člověku stačí vlastně jenom křivá cedule:-).
Tak bloudění a důvěře zdar!
—————
Záludná Čantoryje
Kunčice, Vítkovice, Bartovice, Šenov, Havířov, Havířov Suchá, Horní Suchá, Albrechtice, Chotěbuz, Český Těšín ..co si ještě České dráhy nevymyslí než se dostane do cíle..aha...Ropice, Třinec - Koňská, Třinec, Třinec - centrum K.O.N.E.Č.N.Ě.! zvolala a vystoupila z vlaku.
A jelikož měla naplánován výstup na horu Čantoryji, kde byla asi před dvěmi lety pouze jednou a nic si z toho nepamatovala, krom jednoho hraničního kamene na Polské straně, se celou cestu nestačila divit.
Nejvíce se však divila tomu, že výstup na horu, která se dle výškového profilu tyčí 995 metrů nad mořem, je skoro pořád z kopce. Po pár kilometrech začala za tímto tušit nějakou nekalost a ta se také projevila před výstupem k chatě Čantoryji. Doškrábala se někam pod ní
usedla na úpatí stráně a pozorovala tu nádheru a byla rozhodnutá už výše nestoupat, těch 700 m si nechat ujít a nemít pak možnost říkat lidem, které to samozřejmě zajímá, že byla na Čantoryji. No, tak určitě. Jde se, co by to byla za turistku. Zatla zuby a šla a došla a řekla si, že aspoň využije tamnější pohostinství k dočepování pitné vody na další pouť, aby tolik nemusela šetřit už téměř prázdnou lahví. Obsluha ji však sdělila, aby mohla dostat zadarmo pitnou vodu z kohoutku, musí si tam něco koupit. Tak si koupila pitnou vodu. Jak jinak, než s úsměvem, a rozloučila se. Pes se napil hned u vchodu z plné misky, nic si kupovat nemusel.
Cestou dolů do Nýdku
byla ráda, že si tam přece jen vyšla a počítala s tím, že na nádraží do Bystřice už to pak bude po rovince, kouskem zeleně, který zběžně zahlédla na mapě při plánování trasy. Výhledy byly opravdu nádherné, kolem Slezské Beskydy tvořily překrásnou scenérii a souhru krajiny. Běžecké boty Nike svou první zkouškou také prošly
šlo se ji jak by chodia po trampolíně. Žádná vedlejší únava, žádná vyčerpanost, která ve srovnání s chůzí ve starých obyčejných botaskách byla častým jevem. A proto se vyplatí, když má člověk něco rád, do toho trochu investovat, protože pak to co dělá rád, dělá ještě radši a dostane to zase jiný rozměr a to platí nejen u chůze. Neodbývat to, co máme rádi, ale posouvat dál. Na chůzi si člověk může přeměnit spoustu věcí na věci v běžném životě, poznává sám sebe, své možnosti, získává poučení a dokáže si pak například lépe rozvrhnout své schopnosti. Pokud však chce a poučit se nechá a všímá si. Možná si málo lidí všímá maičkostí a detailů a bere svět jako jednu šmouhu, ale všude, v každém okamžiku se něco skrývá, jen se zastavit, nepředbíhat a vnímat. Jde to pomalu, stále se vrací jakási světská zrychlenost, ale když mozek ví, že má dbát na tento nový rozměr přítomnosti, připomíná to pak trvale a mysl si to osvojí a nový vzorec chování se naučí. /Somatakámúdrásova/ :-p
Po troše úvah dospěla do Nýdku a ještě chvilku byla přesvědčena, že cesta na vlak bude rovná a krátká. Rozcestník v malebné vesničce ji samozřejmě přesvědčil o krutém opaku. Do Bystřice ji zbývalo ještě 6 km a to s výstupem přes Prašivou goru. Co jiného, nic, než jít a usmívat se na ten svět a nehroutít se z dalšího kopce, který tušila velmi strmým a tušila dobře. Nejdříve si tedy vyšla kopeček ještě pěkně po silničce a usedla, aby se pokochala výhledem na vrchol, ze kterého právě sešla a který si nenechala ujít, aby o tom mohla vyprávět náhodným pocestným :-).
A pak už přestala nad sebou kroutit hlavou a za chvilku se při pomalém západu slunce plížila ke strmé zarostlé neviditelné pěšině stoupající na vrch gory. Maliním si potrhala kůži na nohou, prošlápla cestu případným turistům a vynořila se na vrcholku nádhereného kopce, který ji ukryl do svého věčného úžasu.
A byl již čas večeře a proto se nebránila rozbalit si své posezení o kousek dál, mezi jedlemi, zelenou travou a prosvítající nebem. Všude bylo lesní ticho, jen cvrlikali ptáci a občas z dálky zazněla motorová pila, ale to už k Beskydům patří, ale jinak byla sama a samotinka.
Nejlépe chutnají pšeničnožitné dalamánky se šunkou a sójovou pomazánkou v lese, to jednoznačně odsouhlasila i psí hlava lehkým kývnutím.
Potom už byl čas sejít dolů do Bystřice a zjistit, že na vlakovou stanici jsou to ještě další tři kilometry, ale to už šla ze setrvačnosti, s jedinou vidinou stihnout vlak v 20:00 h. Druhotná vidina koupit si lístek a sednout si na lavičku a koukat na hory za nádražím ji dodávala sil a třetí vidina koupit si tam studené pivo a vychutnávat si cíl ji vedla za ruku. A pak se tak i přibližně stalo, akorát že v malém nonstop Tescu, kde si raději zašla ještě po cestě, než by nedej bože náhodou byla hospoda u nádraží zavřená, měli pivo vlažné a lístky se dali nakonec stejně koupit akorát až v vlaku. Ale to byly zanedbatelné věci, které ji náladu rozhodně nezkazily a proč by měli, když mohla cestou domů vidět třeba tohle..
