První únorový den se musel oslavit výletem do Štramberka, respektive k průzkumu míst v jeho okolí. Byl naplánován kratší odpočinový výlet, spíše poznávacího charakteru. Počasí taky neslibovalo žádné divy, ale nadšení i tak bylo veliké a nic mému rozhodnutí vyjet, nemohlo zabránit. To jsem si myslela až do zakoupení lístku ve Svinově, kdy najednou na nádraží vznikla mírná panika, objevila se policejní auta a tabule s oznámením o odjezdu vlaků začala blikat až hodinovým zpožděním. Tak jsem nejistě mrkla na svůj spoj a kupodivu se žádné zpoždění nezobrazilo, jen zmizelo klasické nástupiště a chvilku trvalo, než se objevila alternativa, očividně musel vlak sjet pomocí výhybky na jinou kolej. Naskočily pouze tři minuty prodlení a jelo se směr Studénka, úleva veliká. Ve Studénce ukazatele opět vytvořily zmatek, přibývalo dalších a dalších zpoždění a navíc hlášení o tom, že meškání vlaků je z důvodu zásahu policie ČR, mne dostalo do mírných obav, ale opět náš vláček motoráček nezklamal :-).

Tak jsme dojeli do městečka Štramberka a vydali se v lehce pochmurném počasí směr Národní sad a od tama naučnou stezkou kolem jeskyně Šipky na Trúbu. Před jeskyní jsem si vybavila svou poslední návštěvu, ještě někdy z dob základní školy s třídní učitelkou paní Pánikovou, velikým komunistickým vzorem a oblíbenou kantorkou :-). Nakoukla jsem do "ďury" a nechala se samozřejmě ovládnout příjemným strachem ze strašidel a dál už nešla, ale jen se pak kochala na lavičce výhledem na Štramberskou věž - zbytek hradu ze začátku 13. století, kdy původním vlastníkem byl řád duchovního a rytířského řádu Templářů.

Po kochání jsem se vydala dál lesoparkem, kde mně po cestě zaujaly sochy mezi stromy, které působily občas taky docela strašidelně / somstrašpytel :-) / a za chvilku jsem byla v podhradní pustoprázdné vesničce a stoupala si to po strmých schodech k rozhledně. Nahoře nikde nikdo, věž taky zavřená a ke všemu začalo poprchávat, ale s tím se počítalo a můj červený neporazitelný deštník se cítil připraven :-). Přešli jsme Bílou horu, kousek kolem Vaňkova kamene, na který jse kdysi vylezla jako horolezec a byl vlastně mou první zdolanou skálou :-), a dál pomalu zpět k nádražíčku, které mně mile přivítalo již známou retro čekárnou a poctivě doneseným Kozlíkem jsem zpečetila konec výpravy. Výlet proběhl hladce, pohoda klídek, domů jsem se vracela vláčkem už 15:21, abych stihla ještě uvařit večeři,na což jsem se moc těšila. S pousmáním jsem si jen tak pro sebe ještě zkonstatovala, že problém s vlaky bude již jistě vyřešen...

Ha, zádrhel ve Studénce pokrečoval a místo hodinového zpoždění se objevila až 300 minutová, do prčic, takže nakonec zkysnu ve Studénce, deset minut od cíle a budu čekat na blbý vlak jen do Svinova do půlnoci, no málem jsem se rozbrečela :-o . Paní průvodčí, při dotazu na vlak do Svinova, který jsem ani na tabuli odjezdů vůbec nenašla...mne však pohladila pohledem a uklinila, že mi jede za 5 minut...Jupííííí, jakou jsem měla najednou radost a nebála se ani už zeptat na důvod zpoždění...nahlášena bomba v Leoexpresech a RegioJetech..ovšem planý poplach, neskutečné, takové vtipy mi připadají tak ubohé a bezvýznamné, mrzí mně, že můžou někteří lidé mít takový zvrácený smysl pro humor :-( 

Ale dojem z celého dne byl přesto skvělý :-)

Tajemné sochy v lese a strašidelná jeskynní " tlama "

lidem taková prodleva mohla obráti život vzhůru nohama..

Kultovní název, ani jsem netušila, že mně k tomu jedna z mých naplánovaných tras nakonec zavede, sice na druhý pokus, ale i to se počítá :-)

Ve čtvrtek 28. 1. jsme sedli na autobus č. 54 a s přestupem se svezli až pod Landek ( můj srdcový kopec plný permoníků :-) ) a vyrazily směr Černý les a dál na dosud neprozkoumanou naučnou stezku Areál opevnění Darkovičkyy, kterou jsem si na mapě pečlivě nastudovala a vymyslela okruh s cílovým místem Hlučín - autobusové nádraží, odkud mi krásně cca co půl hodiny jezdil přímý spoj do Poruby, cesta necelých 15 min, takže pohodička, pro tentokrát žádný stres. Jen jsem si nebyla trochu jistá pěší vzdáleností a měla slabou obavu, zda jsem nezvolila opět příliš dlouhou trasu, vzhledem k 23 km prchacímu výletu v den předešlý. Přála jsem si ujít něco jen tak kolem 17 km, což se mi nakonec i povedlo, jupí.

U Bažantnice, kde byl i rozcestník, jsem se dočetla, že to mám 10 km k Těžkému opevnění Orel, no, docela dost a pak ještě do Hlučína, bůhví kolik to pak je, ale jednou jsem se už rozhodla a neznámé trasy jsou pro mně vždycky výzva a tak jsem šla. 

Za chvíli začal celkem hustý výskyt bunkrů a v lednovém ponurém lese to vypadalo docela strašidelně, navíc, když jsem za celých předešlých 6 km potkala jen jednoho lesníka ( podezřelého lesníka :-) )...ale prostranství se brzy rozestoupilo a já se ocitla na širém poli s výhledem na Hošťálkovický vysílač, což mně překvapilo, ale ujistilo, že je tak nějak zakletý, protože jde mimochodem vidět snad odevšad a nikdy by člověk správně neurčil, kde vlastně opravdu stojí :-), trochu blíže pak byla obec Markvartovice a v dálce snad už Hlučín, ale to jsem byla trochu nejistá a začaly pochybnosti, jak je to opravdu daleko. Marně jsem pátrala po nějaké veřejné tabuli s mapou, ale naštěstí se situace vyřešila vzápětí sama a ještě lépe. U nedalekého bunkru byl i oplocený vodárenský objekt a zrovna přijeli pánové na kontrolu, tak jsem neváhala a s obavou  v hlase je požádala o přibližný délkový popis trasy do Hlučína a po jejich odpovědi si viditelně oddechla. Čekalo mně už jen asi 8 km, což je nic, včerejšek mi stačil a já už neměla další sílu někam letět, takže jsem si našlápla určeným směrem, sice po silnici, ale mezi lesem a poli a to mně vůbec nevadilo, obešla si ještě jedno opevnění MOS a dala si přestávu s  posezením s výhledem do kraje.... a co se nestalo, vzedmul se vítr, nakupila se oblaka a začalo chcát :-) super změna, proč pořád chodit bez roztaženého deštníku, když ho mám v batohu, že :-) Za chodu jsem si vytáhla svůj nový červený a s jeho velkou pomocí přešla cca 4.5 km po docela frekventované asfaltce. Vítr dosahloval místy fakt velké rychlosti a  já musela deštník držet celou cestu bokem ze strany projíždějícíh aut, abych vůbec přežila :-), takže jsem vypadala z pohledu řidičů jako pochodující červená boule s černýma nožičkama, ale aspoň jsem byla vidět. Ron se k situaci vyjadřovat odmítal a zmokle si tahal dál za nosem. Z hlediska zhoršené orientace a touhy už dorazit co nejdříve někam do sucha, jsem nedošla až k Těžkému Orlovi, ale vzala to po hlavní do Hlučína, a právě jak jsem toho provozu měla už plné zuby, se objevily Darkovičky a já si v dešti  sedla na lavičku u a normálně si oodpočívala a hlavně, vůbec mi to nevadilo, bylo to super, bavilo mně to, prostě jsem byla nějaká zocelená :-). 

Po chvilce jsme se zvedli a rozumně se vydali dále pak vesnicí a uličkama mezi domky, potkali kouzelného dědečka, který mně navedl na opuštěnou značku, která by mně předtím zavedla kousek dál k Orlovi a tou došli spokojeně v ustávajícím dešti až na autobus do Hlučína. Cestou jsme ještě minuli malinké vlakové nádražíčko, o kterém jsem neměla ani tušení.

Věděla jsem už, že příští volný den využiju k tomu, abych se dostala až k Orlovi a taky se tak stalo, po třech dnech ( 2. 2. 16 ) jsme vyrazili, ale opačně, z Hlučína na Landek a bylo to boží, objevila jsem  to, co jsem předtím nestihla a dofotila, co jsem předtím nedofotila :-) a taky jsme viděli za plotem vyrůstat první letošní květenu, únorové šílenství :-p

Středa 27.1. byla označena za den, kdy se musí na hory, jenže mi se táák nechtělo cestovat daleko vlakem a chtěla jsem prostě vyrazit na štrapác co nejdříve, ale přitom ne vyloženě někde v okolí Poruby, ale trochu dále. Volba padla na výchozí místo ze Studénky a pak po žluté směrem do Bílovce a od tama na Zátiší, ale permoník v hlavičce výstražně tloukl, že je to hoodně dlouhá trasa, přes více než dvě vesnice a jedno město a že těch cca 28 km nemusí být pak zrovna příjemných. Nechala jsem to teda na spontánním rozhodnutí během cesty a navíc, variant bylo více, třeba nasednout na vlak už v Bílovci nebo ještě mezní varianta směr Fulnek, ale tam byl šibeniční termín odjezdu vlaku, a to buď 16 :42, což by bylo ideální, ale vzhledem k tomu, že jsme vyrazili ze Studénky docela pozdě ( kolem 11 h ) a k vzdálenosti, nebylo moc reálné stíhat a další jel pak až 18:42 a doma bych byla někdy kolem půl deváté večer, a bez večeře, jako fakt ne :-p

Vždycky jsme ze Studénky rovnou zapadli na luka a celou cestu šli po přírodě, ale žlutá, kterou jsem ještě nikdy nešla, zas tak přírodní nebyla a šlo se cca 4 km přes ves, grrr, ale tak brala jsem to v klidu, o to víc, když jsem na odpočívce v parčíku naproti muzea vláčků zjistila, že mně posral pták a celou cestu jsem frajeřila s hovnem na batohu, ale tak ptačí exkrement je záležitost téměř neškodná, při připomenutí, že existují i horší věci, jsem hovínko s úsměvem utřela a pokračovala dál. Za chvilku už nás cesta zavedla na širé planiny a polní cestu směr Bílov. Šlo se fajn, navíc rozhledna ( 340 m ) byla docela příjemný styčný bod, na který jsem celou cestu upírala svůj zrak a divila se, jak rychle se k němu přibližuju, tam totiž byl další rozcestník, kde už se budu muset pomalu rozhodnout, kterým směrem dál.

Tam jsem zjistila že to mám 4 km do Bílovce, na vlak ještě brzy, ale do Zátiší oak sakra daleko a to už jsem měla za sebou cca 8 km, ale tak jde se do Bílovce, je to "domluvené" :-), kdyžtak budu doma dříve, žádný stres, né :-).

No jenže, Verun míní, pán Bůh nebo kdo mění, takže před rozcestníkem směr Bílovec nebo na opačnou stranu Fulnek, mi někdo naprogramoval něco trochu jinak a já to prostě, i když jsem jako nechtěla, stočila směrem Fulnek, před sebou 11.5 km, pohoda přece,ne..Ano, zdánlivě skvělé rozhodnutí, ale to by mi musela vyjít i terénní záležitost v ústrety, no a ta zrovna nevyšla, takže cca 1,5 km do kopečka po blátivovodnatosněhovorozbordelení stezce byl pěkný hnus a já proti svému zvyku se usmívat a pěkně poklidně si šlapat téměř za jakýchkoliv pomínek, jsem nadávala jak dlaždič a vůbec mně to nemrzelo :-p ( chudák pes si myslel, že nadávám jemu, tak se alespoň snažil a šel téměř ukázkově :-) )

Všechny cesty jednou končí, tady to naštěstí platilo rovněž a my se dostali na asfaltku a už se šlo dobře, jen zjištění, že jsme ztratili spoustu času a pokud budem chtít stihnout vlak na 16:42, nebude žádné kochání, žádné posezení a čučení do kraje, který byl tady fakt nádherný, výhledy na nedaleké Beskydy a pomalý západ slunce...tak jsme nabrali tempo, jednou ztratili značku a sešli z cesty, další nervičky a už trochu na krajíčku, protože posledních 6 km v tempu byl docela hardcore. Raději jsem se ani pak nedívala na hodinky a nechala to na vyšší moci..až najednou se přede mnou vyloupla cedule Fulnek a já se přece jen mrkla na čas ( bylo teprv nečeakných 15:48 h :-) )a a smutek a vztek vystřídalo takové nadšení a ten pocit za to všechno fakt stál, takže z proklínaného nejhoršího výletu na světě byl rázem nejlepší výlet pod sluncem, které jsem si ještě nakonec stihla vychutnat při posezení na kopci nad vlakovou stanicí Fulnek...a to, že jsem pak zase trošku nestíhala a přímo ve městě trošku zase zoufale napínala zrak, jestli se 5 min přd odjezdem neztratím, a na vlak, který už netrpělivě čekal na opozdilce, musela dobíhat, tak to nebylo nic proti všem prožitkům, kterými jsem si za tu cestu předtím prošla. Takže Verunčinu adrenalinu zdar a sílu zase někdy příště :-) :-)

Mimochodem pidi prdi vláčky, které jezdí z Fulneku do Suchdola a zpět, jsou nejlepší a nejlepší je i pan strojvůdce .-)

A jelikož jsem měla celou cestu zase opět skoro vybitý mobil, tak jsem vyfotila jen jednu zoufalou fotku za Studénkou ( planiny směr Bílov) a ty ostatní krásy po cestě zůstaly ukryté už jen v mém oku :-)

Když náhle odpadne zkouška s kapelou a já zjistím, že mám další celý volný den jen pro  výlet, zvedne se mi nálada a začíná pracovat mozek, kam se vydat, jak to zkombinovat, s počasím, dopravou a časem. Ne, že by mně zkoušky s naší kapelou Lesní směs nebavily, ale někdy mám chuť být prostě déle venku a podniknout ještě poslední dobrodružství, než se zase půjde do práce a jelikož se nemusím večer držet striktně termínu zkoušky, pocit volnosti je boží.

Ale já si stejně vždycky nakonec zajdu někam, kde prostě hru s časem musím tak jako tak zvládnout, protože se dostanu do míst, odkud mi jede zpět už jen vlak a to ještě jednou za hodinu nebo pak až za dvě a tak...

A tak tomu bylo i v neděli 24. 1., kdy jsem se z důvodu klidu ( haha :-) ) vydala na výchozí místo pouze MHDéčkem a vůbec mi to nedělalo problém, jako den předešlý. Sedmičkou jsem se odvezla až do Hrabůvky a od tama se vydala přes Bělský les směr Stará Bělá...jo, jako byla neděle, ale bylo zataženo, začalo navíc hustě sněžit, ale v Běláku bylo stejně lidí jak na promenádě. Chtěla jsem se i přesto trošku pokochat lesem, který mám ráda a váže mně k němu nějaké pouto, tak jsem se posadila na zašitou lavičku, nechala na sebe padat sníh a trošku meditovala, pesana jsem připla k nedalekému stromu, ať si vychutná kouzlo atmosféry samozřejmě se mnou, což jistě uvítal navíc s bonusem, že je sproštěn úkolu honit zajíce nebo srny :-) :-)

Za chvilku jsme však byli vyrušeni obrovským novofundlandským hafanem na stopovačce a s mírumilovným manželským párem v pozadí..hafo se hnal za tím mým skrčuldou, který, když je uvázaný vedle paničky, neústupně ji hlídá a hájí omezený přivlastněný prostor..tak děs v očích, jelikož jak by můj Ron začal startovat na chlupáče, tomu by stačilo jedno gesto k umlčení...pán s něhou v očích však napjaté ticho překonal nevinným dotazem, zda mi to nevadí a dovolím jejich "sblížení",uááá :-) :-) po mé striktní, avšak laskavě pronesené stručné odpovědi: "NE" se mírumilovná tvář pána a jeho paní pozměnila do ještě mírumilovnějšího údivu, naštěstí ten se rychle vystřídal s výrazem pochopení, po mém objasnění situace.

NIcméně toto vyrušení byl impulz ke zvedání kotev, setřepání sněhu z těl a vyšlápnutí. Za chvilku jsme byli docela promočení, protože se sníh změnil na drobné mrholení, které postupem cesty sílilo, ale šli jsme v tempu, pes zajišťoval chod a takto jsme docela v teple dorazlili na rozcestí Krmelín, kde jsem se velice odvážně rozhodla pro trasu vedoucí skrze Starou Ves nad Ondřejnicí a po silnici pak směr Jistebník žst na vlak. Frajersky jsem vytáhla deštník a metelili jsme, protože dalších 10 km bylo výzvou a navíc opět časový press - odjezd vlaku visel ve vzduchu, ale na trasu jsme se těšila, šla jsem ji jen jednou a to navíc opačným směrem z Košatky a ještě v parném letním měsíci. Proto jsem se těšila, jaká bude asi v lednu, v dešti a mlze :-) :-) ( byla mokrá a trochu kluzká :-) )

Samozřejmě, že i zasněžený les vedoucí ke Staré vsi byl matoucí, takže jsem se bludnému kolečku nevyhla, ale v rámci tréningu super :-) pomalu ustával i déšť, šlo se mi skvěle ( když je pes připlý na předním popruhu batohu a připadá si jako sněžný tahací pes, pak jde všechno skvěle :-) ) a brzo jsme překonali terénní nerovnosti a dotali se na asfaltku směr Jistebník...ale protože byla přece neděle, tak ani automobilová doprava nezaostávala a vytravale brázdila silniční plochy. Mně už to bylo tak nějak jedno, držela si tempo a těšila se na odpočivadlo u cesty, které jsem si pamatovala z léta. Za chvilku jsme s vyplazeným dopadli na posezení, každý po svém :-) a tetelili se blahem, jací jsme šikovní, navíc po odměně v podobě psí pochoutky převlečené za rohlík a mně v podobě cetovního Kozlíka, poctivě neseného celou trasu na zádech jako patřičnou zátěž :-) Největší odměnou však bylo, že se najednou protrhala oblaka a vykouklo úžasné sluníčko a prosvítilo nám další kilometry, navíc zacházkou, pěšinou kolem  jistebnických rybníků ( protože ta podezřele frekventovaná turistická asfaltka mně už začala fakt štvát :-) ) No a vláček jsme taky stihli v rekordním čase a do bytu jsem vpadla opět plná zážitků, nabitá energií a tendencí to všechno prostě muset říct ( protože to přece musí každého strašlivě zajímat, ne asi :-) )      ( chudák David :-) )

V dálce věžička zámku Staré Vsi n. O. ( momentka osamělé silnice je jen zdání.. )

Nejdříve jsem chtěla tento článek napsat, pak jsem si zas říkala, že ve srovnání s mými výlety není vlastně moc o čem, ale ono je, vždycky je o čem :-)

Byla to naše klasická sobota s mým mužem, kdy máme jednou za 14 dní oba volno. Nic náročného, většinou lokálního a výprava se koná na místa, která jsou nám oboum milá a nikdy neomrzí. 

Vstaneme později, já s nějvětší radostí přikoupím čokoládové koblížky ke snídani, protože to je prostě klasika našich sobotních rán, vezmem natěšeného psa a jde se a tak to bylo i tuto sobotu, navíc po delší době. A jelikož mrzlo, tak volba rumu s čajem v termosce s sebou byla jasná :-)

Jelikož se nám vůbec nechtělo tramvají, zvolili jsme pěší variantu rovnou z domova, svítilo sluníčko, sníh křupal pod nohama a vesele jsme došli přes centrum Poruby do Svinova k řece Odře, minuli náš Magický lesík a pokračovali dál směrem Výškovice na zamrzlé tůně. Je to několik meandrů za sebou, schovaných za loukou, v lesním porostu ukrytých :-). Tam jsem zjistila, že Davidův plán byl projít tůně ne kolem dokola, ale přímo po nich, tak hurá do toho, a jelikož jsem pusu nezavřela už od začátku procházky, protože to se musí využít, když nejdu sama, že :-) tak mi ji ještě více otevřelo podezřelé zakřupání pod nohama :-) zpět na vodní plochu jsme se vrátili, až po posilnění z plechových kouřících hrníčků a to až na samém konci ledu.

Výlet se blížil pomalu ke konci, tak jsme se ještě zašli zahřát po cestě na tramvaj do výletní hospůdky a s mírným dopravním zpožděním a fopa, kvůli nástupu našeho nejspíš velmi děsivě vyhlížejícího pejska bez náhubku, kdy řidič tramvaje velmi nahlas komunikoval s naší dvojicí, jestli máme náhubek, po odpovědi, že ovšem, jen ho musím vytáhnout z batohu, což jsem před okamžitým příjezdem tramvaje, bohužel nestíhala, stejně popošel a zodpovědně stál u své kabiny a čekal, než se vše uvede dle jeho bezpečnostních stanov na pravou míru a po mém hlasitém ujištění ( přece jenom by to přes celou délku tramvaje neviděl :-) ), že je už vše v pořádku a že můžeme jet, se tramvaj s velikou úlevou a pokojnými cestujícími rozjela k domovu :-) 

Tak výzva, kamarád Tarka se přestěhoval z Karviné do Petřvaldu a už je to nějaký pátek co jsem se za ním vydala do Fryštátu  na pivko a po děsivém bloudění po hlavní tepně ulice Ostravská a okolních aglomeracích, dolech a průmyslových areálů dobro došla :-), znovu mně napadlo uspořádat za ním výlet, tentokrát spíše lesními stezkami a vesnicemi na konečnou stranu Petřvadu a spojit ho s poklábosením u pivka v nějaké příjemné hospůdce nedaleko Tarkova obydlí. Byla navrhnuta restaurace Pod Kaštany, já si našla cestu na mapách.cz, pečlivě propojila stezky s treking mapy online a jak všechno sedělo, tak jsem se z toho veselila...nicméně realita byla jiná...

Cesta vlakem do Havířova byla ale parádní, to jsem se ještě usmívala od ucha k uchu, spokojeně jsme si jeli přes Stodolní, Střed a šupem do Hávu, tuto trasu jsem nikdy nejela, vždycky šourákem přes Šenov. Ve vlaku jsem objevila osamocené místo a příjemně si upíjela cestovního Kozlíka. S nádražím jsem se pak moc neloučila, jelikož jasný plán zněl, návrat zpátky do Havířova, celkově cca 15 km, zpáteční jízdenka pro sebe i psa samozřejmě s jistotou nebývalou zakoupena :-)

Ale výletní šotek tomu chtěl jinak a téměř na začátku mé velice pečlivě připravné a promyšlené stezky, jsem z ní sešla a začla svůj plán realizovat na jiním území a pak se začala točit v kruzích a vracet se a klestit se a ptát se a nedůvěřovat a nakonec, ha, vidím hlavní tepnu, doly, průmyslové areály..nééé,zase mně to vedlo směr Karviná...rychle jsem se otočila a úprkem pádila na stezku, kterou mi poradila paní z hospůdky u Ježibaby ( jediná živá duše, kterou jsem po cetě potkaka a byla jsem tomu fakt ráda ) a tak jsem došla nějakým způsobem do Orlové ( uff,to v plánu nebylo :-/ ), zeptala se, dle instrukce, pána v jezdecké škole ( barabizna s podivným plotem a podivným chlapíkem v maskáčích, kterého jsem se dlouho nemohla dovolat) a frajersky odmítla nabídku svezení přímo do hospůdky :-) a vesele si to pádila po hlavní cestě přímo mířící k restauraci. Mé kroky již byly sebejisté, úlevou, že na místo určení, sice s hodinovým zpožděním, dorazím a že se už nebudu muset vracet, protože jsem rozhodla být marnotratná a zpáteční jízdenku prostě nechat propadnout :-)

Setkání proběhlo úspěšně, pivko bylo výborné a cesta autobusem č. 30 na Hranečník byla taky premiéra a rozhodně zajímavá byla i cesta pěšky podél tramvajové traťě na Zárubek, podél Slezskoostravského hradu až na Výstaviště. K další chůzi mně motivoval úžasný západ slunce, které na mně čučelo během jízdy a nenechalo vůbec v klidu :-) no a ve finále vznikla aspoň jediná fotka z tohoto putování za dobrodružstvím, bohužel už jen měsíce nad hradem. ( ve  skutečnosti byl ale dááleko větší a kulatější :-) :-) )

Jeden jediný vymodlený volný den mezi třemi dvanáctkami a pak dalšími dvěmi, se musel pořádně využít se vším všudy, dobré jídlo, pohyb a samozřejmě trochu dorodružství :-) Osvědčený vláček Brňák, který mi zatím vždycky jel načas, mně vyplinvul v Suchdole nad Odrou s tím, že si na zpáteční dojdu do Studénky, cca 17,5 km.

Přešli jsme silničné úsek v Suchdole a za chvilku se už ocitli v přírodě, bez aut, bez hluku, bez lidí, vykouklo sluníčko, ozářilo krajinu a mně bylo táák krásně, pustila jsem i pejska, ať se proběhně, než ho dám opět na vodítko ( v zimě vidí srnku snad na sto kilometrů a když nevidí, tak si ji tam domyslí :-) ) 

No, tak se tak kocháme a hned ze startu nám přeběhly zčistajasna před nosem bílé prdelky a můj milovaný spolucestovatel mně naprosto s čistým svědomím opustil, aniž jsem stačila otevřít pusu. Po necelé hodině stresu a strachu a vymyšlených náhradních psů z útulku se přede mnou objevil a byl velice šťastný, vysmátý a v očích jako fakt super zážitek, to jsem potřeboval, po třech dnech válení se doma :-) Tak měl chlapec utrum ještě větší než kdy měl a zbytek cesty jsem měla tahacího psa, držet jeho tempo bylo ze sprotovního hlediska úplně super, z hlediska časového ještě lepší, jinak bych vláček do Svinova na 16:08 nestíhala a musela bych čekat další hodinu. Akorát jsem pak doma večer už nebyla schopná udělat krok bez bolesti stehenních svalů :-) a co doma, už při výstupu z vlaku byly pro mne schody na mosty utrpením :-)

Ale božím :-)

A pečená černá ředkev s kuřetem byl výkvět mého kulinářského umění a nejlepší večeří na světě ( jak jinak, že :-) )

V úterý jsem se už napevno rozhodla, že vyrazím do okolí kolem Kopřivnice a Štramberka ( místa to dlouho zkoumané prstem po mapě ) a to za jakéhokoli počasí, mrazu, dešti apod. Ráno mi jel vláček v krásnou velmi křesťasnkou hodinu 10:51, tudíž beze spěchu, odpočatá po dvou dnech práce, jsem vyrzila z domu s mým černým kámošem na vodítku.

Na nádraží do Svinova jsme si to z důvodu dostatku času dali z Poruby pěšky a s 3 km navíc se pak na vlak čekalo veseleji :-).

Krásně svítilo sluníčko, vlak jel na čas, ve Studénce přestup na vlak do Kopřivnice, čekání jsem si zpříjemnila v hospůdce na nádraží a pak už jen vstříct neznámým místům. Krajina z vlaku byla nádherná a to, že po příjezdu do Kopřivnice se docela zatáhlo, ani nevadilo. Navázali jsme na značku, která vedla naučnou stezkou přes Bezručovu vyhlídku, kde jsem si nemohla nechat ujít posezení s vyhlídkou na město Kopřivnici. Bylo lehce pošmourno, ale skrze mraky občas vysvitlo sluníčko a v dálce jsem viděla plochy otářené zlatými paprsky.

Prvotní nadšení jsem sdílela a nechala se jím vést dál, do ticha kopců za mnou, docela jsem si divila, že u Kopřivnice jsou už takové kopečky a taky byla nadšená, že nikdo nikde :-). Další směr mě měl zavést na vyhlídku Raškův kámen, ale mezitím jsem si ,trochu vlastní vinou, pobloudila, ale aspoň jsem si našlapala další kilometry navíc :-) a objevila výhled který bych jinak neobjevila :-) 

No a na cestě zpět na ztracenou značku se můj černý přítel rozhodl trochu zvednout tep nějaké srnce, a než si mně znovu našel, tak už jsem byla na dalším bodě výletu a to u vyhlídky pana Rašky naaranžované na šutru :-)

No, samozřejmě šel hned na vodítko a bylo. Pak jsme svorně pokračovali do kopců před náma a že to byla makačka i s tahačem, se nestydím napsat. Navíc když v polovině stoupání se udělalo bílo a začalo chumelit a hodně.

Při sestupu se sníh změnil na déšť, ale naštěstí přestal foukat vítr a zmoklí, ale šťastní jsme dospěli na nádažíčko ve Štramberku a po zakoupení lístku v kultovním okýnku složili své údy v ještě kultovnější čekárně z roku 0, vyhřáté, s tikajícíma obrovskýma hodinama a prosklené, s výhledem na již potemnělé kopce. S požitkem jsme si se psem připili na objev  nové super trasy a v nejlepším rozmaru se rozjeli domů na večeři :-)

( čeká na mně totiž s láskou /doufám:-) / upečené kuřátko :-) )

Poslední volný den před třemi pracovními dny si žádal ještě menší dobrodružství, alespoň vyjet za humna vláčkem a to do Studénky a od tama jít pak přes Jistebník do Polanky nad Odrou na autobus směr Poruba a pohodlně se tak dostat domů k vaření nějaké dobré večeře, která po dlouhém výletě bodne.

Pes muael být po celý výlet na vodítku kvůli zvýšenému výskytu srn a zajíců v této oblasti, tak jsem měla super motivaci opravdu jít rychle, protože můj tahač je k neutahání, bylo krásně, svítilo sluníčko, nikde nikdo a na zastávce v Polance jsem se odměnila klasickým výletovým pivkem, které porostě být musí :-).

Večer jsem podala ještě výkon v kuchyni a zapečené kuřecí nudličky s čočkou, zeleninou a sýrem byl gurmánský zážitek pro celou rodinu :-) :-)

Tak v úterý jedem na další tour :-)

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.