Na Velký pátek 25. 3. jsme měli konečně s Davidem oba volno a i počasí nám docela přálo, tak jsem se rozhodla, že ho zavedu na svá momentálně oblíbená místa směrem na Polanku a zároveň si přivedu posilu, kterou využiji ke sbírání jak jinak než medvědího česneku. David byl nápadem nadšený, jelikož výlet měl i nějaký cíl a význam a bez zbytečných ranních prodlev jsem vyrazili. Marmeládové koblížky splnily svůj účel a David začal remcat, že má hlad až kolem půl druhé. To jsme se už blížili do lužního lesa, tak jsme se usnesli, že si svou páteční nekřesťanskou klobásu dá rovnou na místě a já budu mezitím sbírat. 

David si však svůj česnek začal trhat už rovnou k jídlu a to přímo ze země, až jsem se občas divila, že si přímo u toho neklekl. Já tedy vesele sbírala za oba, protože posila to sice byla, ale jak se ukázalo, tak pouze psychická. Ale opravdu, ono se ve dvojici sbírá lépe, i když ten druhý jenom kouká, ostatně při rozdělávání ohně je to zase vždycky naopak :-).

Po jídle a sběru jsme zjistili, že se docela připozdilo a vyrazili jsme na autobus č. 46 do Polanky, přičemž jsem zjistila, že jsem ještě neměla kdy si vymyslet výlet na druhý den.  Což byla ovšem tragédie, protože večer, když už vypínám mozek a promítám si zážitky z celého dne, se mi plánování moc dobře nevymýšlí. Nechala jsem tomu tedy prozatím volný průběh, ale strašidlo v hlavě se ozývalo, že ráno zůstanu trčet u okna a nikam nepůjdu nebo že se v zoufalství vydám na procházku k Opavici, kde to až chorobně znám a kde se mi vůbec nechtělo :-). 

Ale naštěstí večer na parapetu u kuchyňského okna, kde je mé odpočinkové místo a zázemí při vaření, mně napadla super trasa, kterou jsem si ještě během večera pečlivě sestavila. 

Posezení u okna při čekání na večeři

Měla jsem se svézt od nás z Věžiček autobusem k Duze na osmý obvod a dojít přes pole na útesy nad vlakovými koleji směr Děhylov, Jilešovice a zpátky na Plesnou. Natěšená jsem ještě ráno v hlavě doladila poslední detaily směru, abych už nemusela přemýšlet v průběhu cesty, což taky někdy dělám, ale tentokrát jsem to chtěla mít předem všechno dané. 

Došli jsme s Ronidlem pohodlně asi za 5 minut na zastávku, mrknutím jsem zjistila, že nám za dvě minutky jede autobus č.44  a libovala si, jak to pěkně začíná. Autobus přijel přesně a jelo se. Za minutku na křižovatce, kdy jsme měli jet dál rovně, jsem zjistila, že stojíme a že nás předjíždí autobus č. 44 :-O

No potěš koště, tak v jakém autobuse to tedy jsem? Během chvilky při odbočování vlevo směr na Opavu jsem zjistila, že je to 46tka, která přijíždí z Polanky a pokračuje opačným směrem do další vesnice za Ostravou, Krásného Pole. V té chvíli jsem se začala fakt bavit, koutky se mi roztáhly od ucha k uchu, při představě, jak je to někdy jednoduché, když nechám věci na vyšší moci a nebudu si lámat hlavu nějakým plánováním. No, tak směr výletu byl tedy dán a já přesně v jeden moment věděla, kam přesně chci pokračovat, respektive co nového mám za úkol z minulého výletu prozkoumat a věděla jsem, že se mi dnešní průzkum prostě povede :-).

Krpole ( Krásné Pole ) mně po cestě před začátkem dobrodružství stihlo také docela pobavit, kdy jsem už stoupala po postranní uličce Vrbka do kopečku a míjela členitou úřední budovu moderní rohové architektury. Najednou mně doslova zarazil velký nápis na ploše okenní tabule: " HOVNA!!! ". 

To jsem si říkala, co to jako je :-) :-), že by tato vesnice vynikala takovýmto vytříbeným anarchistickým sarkasmem :-)? Po pár krocích jsem byla opravdu už vysmátá, když mi přečnívající roh úřadu odhalil nápis celý - KNIHOVNA!!!. Ale to už jsem prostě musela zavolat Davidovi a o zážitky se podělit hned :-).

Za chvíli jsem se již ocitla na polní cestě stoupající směrem na kopec s křížem a výhledem do širého kraje. Pěšina pak dále sestupuje na Velkou Polom, kde se také nachází poměrně zachovalá zřícenina hradu z přelomu 12. a 13.  století. Tato původně vodní tvrz, bohužel však chátrá, prý z nedostatku peněz, což je dle mého názoru v dnešní době docela smutné :-(.

Boží muka nad Velkou Polomí a zpětný pohled na Krpoli, odkud jsem vyšla

Zřícenina Velká Polom

Dále za Velkou Polomí existují lesy, které jsou pouze zaznačeny v mapě, ale turistická značka tudy nevede a tak jsem se konečně rozhodla jeden z nich, zvaný Kotrska, v tento den prozkoumat.

Za zříceninou, která je položena v údolí vesnice, jsem šla kousek po silnici a čekala, až se mi naskytne příležitost odbočit do lesa, který se zatím neprostupně vinul podél cesty ohraničen polem a rodinnými domy. Nechtěla jsem moc riskovat vracení se zpět skrz nespočet uliček, které sice naznačovaly cestu do lesa, ale dle mnohých zkušeností, většinou končily plotem. Tudíž jsem dala na jistotu hlavní cesty a zanedlouho se těšila malou odměnou v podobě slečny na koni, která akorát vyjížděla z lesa velmi roztomilou příhodnou pěšinkou. Neváhala jsem však využít příležitosti zeptat se na cestu, protože v aprílovém počasí, které zrovna panovalo, šance potkat vědoucí a cest znalé místní obyvatele, byla mizivá. Slečna mi k nemalé radosti potvrdila, že cestička vede lesem směr na Dolní Lhotu a dál, že nekončí v polích, čehož jsem se obávala, ale že i tak, bude trochu blátivá. To jsem přijala se sebejistým úsměvem ve stylu, slečno, vy nevíte, kolik bláta já už mám prochozeno :-), vesele jsem poděkovala a vykročila do neznáma.

Les mně hned  zpočátku nadchnul, navíc přestalo pršet a vysvitlo zprudka sluníčko, to vábilo k zastávce, posezení uprostřed pustého lesa, který se rozezněl zvuky jara. Po chvilce odpočinku pěkně na čas, začalo opět drobně pršet a přimělo mně se s tímto faktem " počasí na střídačku " prostě smířit.

Řídila jsem se svým heslem " Důvěřuj cestě", které se mi na neznámých trasách, když jsem si někdy nevěděla rady, tolikrát potvrdilo a procházela les směrem, kde jsem tušila Horní Lhotu, kam jsem se chtěla dostat. Tuto vesnici již znám ze svých cest a z ní jsem chtěla lesem dojít do Zátiší a svou cestu završit posezením v lesní hospůdce na konečné zastávce tramvaje č. 5., kterou bych se pak dostala snadno domů.

Jak dokonalé bylo mé naprogramování v hlavě, tak se i dokonale odvíjela cesta. Za chvíli jsme pěšinou sešli k zurčícímu potůčku Opusta, kde spolupes utišil svou žízeň a přes stoupající a klesající lesní kopečky  a menší nejistotu, se ocitli na opět již prosluněné polní cestě, která mně nečekaně mile překvapila ten den již podruhé. A to proto, že se vinula směrem na kopec, za kterým již měla být ta má Lhota.

Došli jsme do vesnice a kterýsi ďáblík mně natočil směrem doprava, kde se v dálce rozprostírala další neznámá vesnice a já jak měla v průzkumnickém zápalu tendence pořád dojít do "nějaké vesnice", i když jsem právě do jedné došla, se dala k mému velkému překvapení tím směrem. Ale naštěstí mně po pár krocích zase kterýsi dobrý šotek vrátil zpátky, přímo do náruče usmívající se slečny, která v liduprázdné vsi zrovna venčila psa. Opět již při smyslech, jsem se slečny zeptala na svou momentální polohu. Ujistila mně v mém předpokladu, že jsem se úspěšně probojovala do Horní Lhoty a že cestičkou, kterou jsem se zprvu vydala doprava, bych došla zpátky a velkou oklikou na Velkou Polom. Jak jsem byla ráda, že to tak nedopadlo a ještě se nesměle zeptala kudy tudy na Zátiší. Slečna byla asi docela znalá, takže mi dala na výběr i lesní cestu a zvesela mně nasměrovala. ( Mimochodem je to docela příjemné, nechat si taky někdy prozměnu poradit od někoho jiného :-) ). 

Sice se opět trochu zatáhlo, ale výhledy, které se přede mnou za chvilku objevily byly úžasné.

Pak už jsem si mohla vybrat sama a to buď sejít Vaňkův kopec, který v zimě slouží jako lyžařská sjezdovka, nebo sejít lesní cestou. Zvolila jsem si kombinaci, nejdříve lesem a pak jsem odbočila na vyhlídku na sjezdovku, kde jsem si chvíli poseděla, pokochala se a dál se dala ještě do lesíka Březí směrem na Kyjovice a okruhem přes poslední lesní "prsk" Zálučí do Zátiší k Tondovi na jednu zaslouženou desítku :-).

Názvy lesíků jsem objevila až posléze v online treking mapě.

Zde je odkaz na mapy.cz, ale lesní trasy bohužel naplánovat nejdou, tak jsem to " protentokrát z křesla" vzala zevrubně po silnicích a náhled je pouze pro představu :-)

mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.0984226&y=49.8487273&z=15&rc=9pcWIxWcalcCVmF0cILcUj3rFiImeX1gtYg-1cY9&rs=pubt&rs=stre&rs=stre&rs=coor&rs=stre&rs=stre&ri=15209096&ri=110381&ri=109548&ri=&ri=147100&ri=147102&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=

V sobotu 19.3. jsem se rozhodla vyrazit autobusem do Polanky nad Odrou a tentokráte si procházku Polanskou nivou užít z tohoto výchozího bodu. Vzhledem k předešlému velmi úspěšnému výletu, který začal od Nové Vsi Vodárny a v Polance byl zakončen, kdy jsme procházeli s Ronítkem v úžasu nad probouzejícím se jarem, nad mladým svěžím medvědím česnekem a rozkvetlýma sněženkama, kterými byli lesy a louky doslova pokryté, jsem si říkala, že je třeba do těch míst zajít znovu a zásobit se ještě mědvědí rostlinkou. Akorát jsem si nechtěla připustit skutečnost, že při slunečné sobotě budu na trase potkávat lidi, a to hodně lidí a to opravdu člověka, který když je na výletě a sám, touží být na výletě sám, docela vyděsí :-/.

Za Polanskou nivou jsem se dala doprava směr na Jistebník, s tím, že dojdu do Studénky, ale průvod dam v důchodovém věku mně od tohoto záměru odradil. Na asfaltové cestě, která dělí Jistebník od území Studénky, jsem si tedy řekla, že nivě dám ještě jednou šanci, vrátím se a pořádně si tam užiju sněženek a zeleně tak, že se budu nyní opravdu lidem vyhýbat. Ale i na zpáteční pozměněné trase jsem doslova potkávala zástupy, ačkoliv jsem se čas od času schovala za nějaký strom a trhala česnek, nebo se ukryla na břehu řeky pod srázem či sedla na kraj obrovské louky k lesu, kudy nevedla pěšina. Přesto si mně tam někdo našel, buď slídíci pes, nebo bloudící lidi. Jeden pár si dokonce ani neváhal, když přišel nadohled, zkusit posedět taky v trávě nedaleko ode mně. A to jako proooč..?? 

Docela zoufalá jsem se tedy rozhodla prchnout do posledního záchranného bodu mé výpravy, kde jsem čekala jisté zadostiučinění v podobě klidu, protože během všedních dní, ale i víkendů, bývá málokdo v chráněné rezervaci Rezavka, ale již před vstupem do lesa mně bylo jasné, že ani zde pokoje nenajdu. Nasadila jsem si pomyslené klapky na oči i uši a kochala se výhledem na zelený lesní koberec a nasávala vůni česneku v "romantickém" souzvuku s povykujícími lidmi, kterým buď utekl pes za srnou, takže široko daleko se rozléhal mohutný hlas otce rodiny, který v pravidelných intervalech vyvolával svého mazlíčka hlasitým:"Pepóóó´!" nebo nově příchozí rodinka, která se na prahu lesa rozutekla a po chvíli se začala svolávat, takže k Pepovi přibylo: "Toníííkůůů!" a to byla poslední kapka, která mně už nechávala ledově chladnou vůči všemu, dokonce i zápasící mladíky na lesní stezičce jsem přešla bez mrknutí oka.

Těšila jsem se tak na území svého bytu, na tichý kuchyňský kout položený vysoko nad těmi hemžícími se tvory, tak jsem zrychlila a došla až na Svinovské mosty, čímž jsem si cestu sice prodloužila, ale dopravu domů naopak zjednodušila. Výhoda byla, že nakonec jsem našla ještě jeden poslední tichý koutek se zapadajícím sluníčkem, v lesíku nedaleko vlakového přejezdu.

No a doma už to bylo jen moje království a na pořadu dne byla večeře v podobě pečené libové vepřové krkovice na medvědím česneku. Maso jsem naklepala, lehce osolila a okmínovala, zabalila do listů česneku a vložila do pekáčku na hrubě nakrájené plátky cibule a pár kusů ropůlené mrkve. Vše jsem podlila vodou, z větší části přiklopila a dala péct cca na hodinu a půl. Maso jsem během pečení ještě párkrát podlila a otočila. Půl hodiny před koncem jsem do pekáčku vložila rozpůlený lilek, který jsem taky trochu osolila, přidala červenou papriku a na povrch lilků a masa položila ještě další listy česneku. Kulinářský výtvor byl pochválen, tak, že jsem přes hlasité "mňááám" neslyšla ani to mlaskání :-).

Druhý den v neděli 20. 3. už počasí neslibovalo tolik sluníčka a opravdu již od rána bylo zataženo. Jelikož sobotní výprava byla jistým způsobem ošizena, neváhala jsem ani chvilku při rozhodování kam se vydat. Směr padl opět na Rezavku s účelem, že si ještě přisbírám medvědí. Vyšla jsem pěšky rovnou z místa bydliště, jelikož jsem chtěla zavadit o lidi co nejméně. Šla jsem přes Hlavní třídu na Jižní Svahy, přes pole do Svinova a za vlakovým přejezdem až k Magickému lesíku ( Další soukromý název, který vznikl před třemi lety na jaře při náhodném objevení. Na základě hojného výskytu medvědích listů, takže vstup do lesa byl tenkrát opravdu magický, jsme ho s Davidem jednohlasně pojmenovali :-) ) Dál jsem pokračovala do CHKO Rezavka, kde jsem  trochu poklidila nepořádek po sobotní invazi lidských návštěvníků, posbírala nějaké petky a obaly a pak si tentokrát už opravdu vychutnala blahodárný klid, poseděla si pouze za zvuků lesa a domů si přinesla další raneček bylinek.

Na večeři jsem po cestě vymyslela trochu zvláštní kombinaci, která ale moc chutnala. Jelikož David poslední dobou nemusí fazole, ale já  je naopak můžu a navíc se chci i postupně zbavovat asi deseti balíčků co se doma kupí, rozhodla jsem se pro kombinaci s rýží, která pokrm ve finále zjemní. Namočené fazole jsem dala ještě vařit spolu s dvěma sáčky propláchnuté rýže v lehce osoledné vodě. Mezitím jsem si do pekáčku nakrájela cibuli, vsypala mraženou zeleninu a natrhala kousky filet. Přidala směs fazolí a rýže, okmínovala, opaprikovala, nasekala medvědí česnek a celé to promíchala s neochuceným smetanovým žervé..no a dala tak na hodinku péct na mírném ohni. Ke konci jsem ještě přidala žampiony, protože ty můžu uplně všude a sice toho byla pořádná kupa, ale kupodivu nic nezbylo :-). A po úspěšném strávení tohoto pokrmu jsem jej oficiálně nazvala Verunčinou paelou :-).

Les v Polanské nivě a odkaz na mapy 

https://mapy.cz/zakladni?x=18.1865039&y=49.7614432&z=17&source=base&id=1977721 

( pokud odkaz nejde rozklinkout, stačí jej zkopírovat do vyhledávače na www.mapy.cz a dát enter )

A takhle nějak to začalo, nakonec mně autobus vyplivl u Děhylova žst. a já si vyšlápla do jednoho velkého bláta, louže a vracení se v kruzích, abych si nakonec ušla namožené stehenní svaly, kyčel a 20 km :-)

Ale i tak, stálo to za to :-).

Ukázka pěšiny, kdy louže střídala louži:

Plná nadšení jsem se už zrána potýkala s překážkami, kterými mi chtěl den asi naznačit, že na tuto cestu se vydávat prostě nemám. Začalo to hledáním klíčů před odchodem z bytu. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych je dala na jiné než obvyklé místo. Leč tento den se stalo. Takže asi 10 - ti minutové zpoždění, nevadí, zrychlím tempo v obchodě..na autobus jsem dorazila včas, měl přijet za 3 minuty, jenže jsem čekala nějakých 15 minut...obvykle se to nestává, ale tento den se stalo. ( :-) ) Přesto jsem vytrvala, i když jsem se mohla klidně od Vysoké Školy Báňské, kde je zastávka autobusu, vydat na poklidnou lesní procházku na Myslivnu a dál, ale já ne, já musím vypátrat cestu z Hlučína do Kozmic a do té zpropadené Závady a Zlodějské lesa, což mně už strašilo delší dobu a díky dešti nebo nemoci to bylo překaženo. 

A tak skoro hned ze začátku po jediném úspěchu dne v podobě bezchybného vystoupení z autobusu, jsem šla blátem a loužemi a na boty se kupily bahenní nánosy a já šla a šla a došla na úzkou, leč frekventovanou asfaltovou cestu na Kozmice. Tam už dle mapy měla po chvilce odbočovat polní stezka na Závadu, a že tam byla a fakt po pár metrech, tak mi dodala energii pokračovat dál. Leč po dalším zapadnutí do bláta a po asi 20 -ti metrovém postupu k bažině, která tuto slavnou stezku zakončila, mně veškeré nadšení přešlo a já nad touto cestou už opravdu zlomila hůl a vzala v potas, že mi ani tento den není dopřáno prozkoumat tamní lesy. Tak jsem to prostě vzdala a rezignovaně se otočila zpátky. Ron byl očividně rád, neboť ho to neustálé kličkování a uskakování loužím taky štvalo a navíc, jsem se docela uvolnila a už nic neřešila a byla ráda taky :-). Jen jsem  si přála, ať už jsem zase rychle zpátky u Hlučínského jezera, kde aspoň nejezdí auta, je tam příroda a ticho a známá půda, i když taky blátivá, ale známá :-).

V hlavě jsem si mezitím vykonstruovala záložní putovní plán, který zněl obejít si tedy jezero celé kolem dokola a projít si místa, kde se to v létě jen hemží opalujícími se a skotačícími lidmi. 

To znamenalo navázat tam, kde jsem sešla na asfaltku, čili zpátky stejnou cestou asi 2 km, potom obejít druhou stranu jezera a sejít k Opavici. Podél řeky jít dál k Loděnici a po polní cestičce pak v pěkném bahníčku zase doprava přes vlakové koleje na Plesnou. Tam už vede docela schůdná cesta a jde se přes širé loukopole s výhledem na celý osmý obvod. Setrvačností jsem pak pokračovala až do Poruby na chvilkový odpočinek k Tátovi. A jelikož jsem skoro nemohla chodit, jak mně bolely svaly, protože ujít 20 km v závěsu za tahacím psem, je docela náročné, rozhodla jsem se, že se k domovu svezu dvě zastávky autobusem, abych se už příliš nenamáhala :-) :-) no, tak jsem se po občerstvení již pomalou rozvážnou chůzí vydala na nedalekou zastávku, ledabyle se otočila a zjistila, že pokud budu chtít stihnout přijíždějící autobus, budu muse těch 500 m sprintovat. Nevím co za bojového ducha se to ve mně objevilo, že jsem nemohla počkat dalších 10 minut, ale najednou jsem se sama od sebe rozběhla a vydala ze sebe poslední zbytky sil  a autobus " krásně " stihla :-).

Sice jsem na sebe byla docela pyšná, ale před vchodem jsem pak postávajícím sousedům musela zdůvodnit svou nezvykle těžkopádnou chůzi a to tím, že jsem všechno svedla na psa :-).

Ale doma, jakmile jsem setřepala všechno bahno, protáhla namožené svaly a stala se opět Verunkou, jsem už zas měla super pocit, že jsem se s tím vším tak pěkně vypořádala, podala docela slušný chodecký výkon a poklepala se přes to všechno po ramínku:-).

A pro ilustraci mého suprčupr pochodu odnikudnikam odkaz na mapy zde :-) :

https://mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.1684732&y=49.8374599&z=15&rc=9piy3xWnvLgYM5SMc2rirM5C2NMi105Veg70fmN3V03vAhk0eDRfS0c1ghj03AN5P0e2b3YwdMbI24MeF.e6EA03pWGt3TJhk0fcg&rs=pubt&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&rs=stre&ri=15211216&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=142184&ri=142184&ri=112208&ri=112157&ri=111811&ri=110959&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=

Neskutečně moc se mi ulevilo, opět můžu vyrážet na dobrodružství a nebýt omezená nějakou chorobou :-).

V pondělí 29. 2. a úterý 1. 3. jsem měla mít volno, počasí slibovali pěkně hnusné, ale já se těšila jak malá, protože už jsem nepociťovala únavu při každém pohybu, při smíchu ze mne nevyrážely trhané skřeky tuberáka a celkově jsem měla zpátky svoji sílu a energii. Věděla jsem, že i přesto se musím ještě šetřit, ale už jen trošku.

V pondělí pršelo od rána, vzala jsem deštník a po úvaze, že se nechci ráno stresovat v MHD jsem vyrazila na Landek pěšky starou známou trasou, rovnou z bytu. Cesta opět vedla přes ptačí rezervaci Turkov, podél řeky Odry k soutoku s Ostravicí, dále přes Petřkovice a na Landek. ( po rozkliknutí a prozkoumání odkazu stačí kliknout na tlačítko "zpět" )

https://mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.2238246&y=49.8476908&z=13&rc=9pkPYxWZXY5IckFagwwf8J9pxDPxWinN5Uegaodrjflz&rs=addr&rs=base&rs=pubt&rs=stre&rs=base&rs=pubt&ri=9099998&ri=1714555&ri=15212381&ri=111614&ri=1719413&ri=15207651&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&rt=&ro=000000

Tam jsem pak obkroužila  svůj oblíbený kopec, poseděla si v rozhledně, ze které šly vidět jen mlžné výpary nad Ostravou, ale mně posloužila výborně proti dešti a vydala se zpátky. Pod muzeem jsem objevila ještě jeden příhodný altánek k posezení a úkrytu. Škoda, že takových přístřešků rovnoměrně posazených na turistických trasách není více, ale díky Bohu i za tyto. ( ve jménu deštivé turistiky :-) )

A v úterý při výhledu z okna jsem dostala trochu strach, ale všecko jinak vypadalo venku tak krásně, všude sníh, sypal se z nebe, silným větrem se sypal z korun stromů a ze všech různých stran a to proměnlivě a teplota rapidně klesla. Ale dobrodružný duch zvítězil nad pokorou před počasím, vzala jsem na sebe nepromokavou odvahu a dobré boty a připravila se na nejhorší...což mi asi pomohlo, protože to venku nebylo vůbec nejhorší, ale prostě pěkný zimní zasněžený den, který jsem si užila v blízkém okolí a to výletem směrem k Hošťálkovické rozhledně, zasaznovu přes Mionší ( můj krycí název pro Turkov ), které tentokrát svým vstupem potěšilo mé oko pohádkovým pohledem Sněžného království. Malá chatička hned ze začátku vypadala zase jako ta Perníková a pak to ticho a mír v lese...

A taky jsem vytáhla jeden volný den na procházku mamku, v rámci dodržování nutričních hodnot svého psa samozřejmě :-) a nestačila se divit. Vyrazily jsme do Zátiší tramvají číslo 5, mamka měla, dle očekávání, tašku přes rameno plnou jídla pro sebe a pro Ronislava a  koukat jsem začala hned při prvním stanovišti v příhodném altánku po cestě, kdy se na stole objevil celozrnný chleba, kozí sýr s medvědím česnekem, mrkev a vejce na tvrdo, v sáčku na kousky asi půl kila gothaje a ještě na dně půl kila jablek :-) ( Termosku s bylinkovým čajem a sklenici sirupu proti kašli nepočítám :-) ). Nejdříve vše nasvědčovalo tomu, že salám je pro psa a ostatní pro mamku, ale časem se situace změnila ( naštěstí úplně neobrátila :-) ), jelikož Ronův apetit je nepřetržitý. Za chvíli po zdlábnutí salámu na dalším stanoviši, asi po 3,5 km, již uprostřed lesů směrem na Štítinu

https://mapy.cz/zakladni?planovani-trasy&x=18.0257756&y=49.8769488&z=13&rc=9pSSuxW3JrdUekZy11txWpXQjGT3BR&rs=base&rs=base&rs=area&rs=base&ri=1989250&ri=1989378&ri=17494&ri=1991739&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&mrp=%7B%22c%22%3A22%2C%22tt%22%3A3%7D&rt=&rt=&rt=&rt=&ro=0000

se rozhodl dát patřičně najevo, že by si dal možná i chleba s kozím sýrem, když jsem já mamce odmítla. Potom následovalo další hlasité domáhání se mrkve, no netušila jsem, že je schopen schroupat dvě, navíc s výrazem naprosté blaženosti a bystrého pohledu výživového specialisty, který nabral inteligenčních obrátek při poslední zastávce, kdy mamka měla v tašce už jen jablka... Hlasité kňučení po podání asi 5 -ti měsíčků jablíčka mamku už po celém dni odrovnalo, tak mu hodila poslední jabko rovnou celé...musím konstatovat, že takhle způsobně pojídat a tlapou si přidržovat kulaté ovoce jsem psa ještě neviděla :-) Sežral ho i z ohryzkem a byl klid.

S mamkou nám po cestě aspoň perfektě vytrávilo, tak jsme se těšily každá domů na večeři, o kterou však byl psí miláček z rozumových důvodů raději pro tento den ošizen :-).

Jsem nemocná a už je to 6 den a jsem z toho docela nešťastná, i když si to nechci pořád připustit. Nemůžu se věnovat tomu, co mám ráda, výlety jsem musela omezit na kratší procházky v okolí domu a je to všechno takové nějaké pomalé. Správně bych měla nemoc vyležet, ale to bych byla ve splínu ještě daleko více. Celý den v posteli, proboha :-o. Na jednu stranu je fajn, že jsem opět zpomalila, nikam se neženu, ale něco mi chybí...Tady níže přidávám jen pár fotek z příměstských toulek alá paní důchodového věku.

Ačkoliv to byly pěkné procházky, ve většině případů počasí odpovídalo mé nemoci. Pošmourno, mlhavo a jen včera, pondělí 22. 2. bylo sluníčko.

Nejdříve mi začaly příznaky chřipky, ve středu ráno jsem se probudila mírně nesvá, tak jsem raději hned šáhla hned po paralenu a i přesto se vydala na delší trasu a nedbala, že možná něco na mně leze :-(. Chtěla jsem tramvají č.7 dojet na konečnou Výškovic a pak buď Bělským lesem nebo rovnou přes polní cestu na Bažantnici ve Staré Bělé a do Pískovny v Proskovicích a dál naučnou stezkou lučinami kolem Jistebnických rybníků  na autobus do Polanky. Byla jsem přesvědčená, že nic na světě mi tento výlet nemůže překazit, ale hned za první zastávkou jsem byla nabyla opačného mínění. Tramvaj prostě zůstala stát před přechodem a stála nezvykle dlouho, pak začali vystupovat cestující a já nenechala na sebe s výstupem taky dlouho čekat a udělala jsem dobře. Řidič tramvaje zřejmě narazil lehce do starší paní, která naštěstí utrpěla jen nervový otřes a nějakou modřinu, ale stejně se vše muselo sepsat a čekat na příjezd záchranky a policie. Hned jsem měla vymyšlený alternativní plán ( ještě aktivní Verun :-) ) Šla jsem tedy rovnou ze zastávky Telekomunikační učiliště pěšky na Svinov a dál kolem řeky Odry k tůním, přes Honculi na jistebnickou stranu. Prošla jsem si i dávno nenavštívené místo Výsostné území ( jenom mé místo a taktéž mnou spontánně pojmenované, protože jsem se tam vždycky tak "výsostně" i cítila. Hlavně na jaře, kdy kolem všechno kvetlo, v lesících kolem pučel medvědí česnek a kolem to bzučelo a vonělo :-) ), kde jsem kdysi svou éru výletů začínala. Kdy moji motivací vyjít ven, byla Davidova práce v Polance n. Odrou a já si tam pro něj chodila a cestou se vždycky stavila na krásné luční mýtince ukryté mezi lesíky a četla si nebo se jen tak povalovala na dece.

Cestou jsem už trošku pociťovala příznaky zpocení a slabosti, ale pořád jsem věřila, že to bude dobrý...ale na druhý den nebylo a bylo ještě hůře a bolely mně svaly a kosti a hlava a chtělo se mi jen ležet a ležet, ale ta představa, že Boží den strávím v posteli mně nakopla a já si sestavila svůj léčebný plán - naordinuji si paralen, pro který si zajdu do lékárny, bude regulérně můj a nebudu ho ujídat Davidovi, budu chodit pomalu a nebudu se nikam honit, budu pít teplé čaje ( a teplé pivo :-) )  a nebudu mluvit :-). Parelen zapůsobil a hodně silně, tudíž jsem měla pocit jakobych byla pod vlivem nějakých drog, všechno bylo jiné, jakoby za oponou. Léčbu jsem pak sice nahradila strouhaným zázvorem, ze kterého umím vytvořit úžasně silný odvar, ale popíjet pořád se to nedá, je docela agresivní na žaludek a pak bych snědla i mámu s tátou :-). Ale nakonec to všechno nějak zabíralo a já si tu nemoc přece jen tak nějak pomalu užívala. V přírodě kolem řeky Opavice, v ptačí rezervaci Turkov ( moje Mionší ) a po starých známých stezkách, kde jsem od svého Silvestrovského utrpení a předsevzetí cestovat, nebyla. Teď jsem se tam ráda vrátila a známá zastrčená místa si znovu se zájmem prošla.

A i když mně místy přepadá melancholie, některé věci a situace běžného života mi příjdou nějak beznadějné, do práce chodím zadumaná a trošku znechucená, ale vím, že je to bacilem a že za chvilku zas bude jen líp a už teď při dokončování článku je :-).

Výraz psa věrně vystihuje i výraz můj :-). Akorát on se tak tváří kvůli zákazu pobíhání po lese a slídění po zvěři. ( ale ve finále, oba máme podobné důvody se tvářit :-) )

Na sobotu 13. 2. jsem se těšila, naplánovala si výlet na zříceninu hradu Starý Jičín, kterou jsem minule jen obešla. Počasí nemělo být zrovna nejlepší, ale to co jsem viděla v sobotu ráno z okna mně vzpamatovalo. Byl by nesmysl se jet kochat někam na hrad v mlze a za drobného mrholení a usoudila jsem, že bych si ten výlet tam akorát tak znechutila a to nechci, takže se akorát přesunul na slunečný den.

Vzala jsem si deštníček a trochu dobré nálady navíc a vyrazili jsme s pejskem nedaleko za Porubu skrze ptačí rezervaci Turkov ( na fotce vstup do Turkova kolem tajemné zahrádky )

podél řeky Opavice dál do Děhylova. Libuju si, že v takovém počasí alespoň nebudou venku turisti, ale po chvilce se přesvědčuji, že turisti jsou a je jich docela hodně, ale utěšuju se brzkým odbočením z hlavní turistické značky na trochu krkolomnější stezky. Po cestě byl i přístřešek, který jsme využili k odpočinutí a promyšlení další trasy. 

Sedíme, čučíme na řeku a najednou se za námi objeví pán se stafordem, ale je na vodítku, tak mně to trošku uklidní. Vzpápětí však zpoza stromu vyběhnou jeho další dva psi, malí teriéři, kteří se se zuřivým štěkotem blíží do naší soukromé zóny. Ron se je snaží zahnat, jeden to vzdá, ale druhý zuřivec v bundičce s kapuckou si říct nedá, neposlouchá zoufalé volání svého pána a dál si drze osvojuje můj metr čtvereční. A najednou je na zádíčkách, třepe nožičkama a je bez bundičky, která zůstala viset na šlahounku :-). Jsem nucena opustit své odpočivadlo, mého Rona lehce přimět, aby tu příšerku neudusil svým tělem a malého nešťastníka osvobodím. Mimochodem ani pak to štěkat nepřestalo :-). Pak si pán s ulehčením připne svého poníženého a zjevně uraženého psa, který si s ním odkráčí na vodítku, již bez bundičky :-). Volám, obleček podávám, ale zjevně se pokoření netýkalo jen jeho vzteklého šmudly, tak pán prohodí něco o tom, že si bundičku vyzvednou na zpáteční cestě a krajem se opět rozhostí blahodárný klid.

Po chvilce se zvedáme taky a míříme směrem na Dobroslavice, déšť už naštěstí ustal, ale je pošmourno a mlhavo, ale v lese je krásně, zas trochu jinak, ale krásně. Obejdeme vesnici skrze její zámecký park a další vískou Plesnou projdeme Plesenským lesem na 8. obvod k Duze v Porubě. Zastávku U Táty si už z principu nemůžu nechat ujít a pak nakonec pěšky poračuju až domů. Trošku jsem se se překonala a nechápavě pak doma koukala do map.cz, které umí vypočítat dle zadaného výchozího místa, turistických rozcestníků po cestě a místa cílového, délku trasy...tak 19,5 km, no, pěkně :-)

A dušené hovězí se špenátem a čočkou se mi taky povedlo :-).

A jelikož na neděli 14. 2. byl naplánován výlet do míst za Hlučín, směrem Darkovičky, Kozmice, Závada, prozkoumat další vojenská opevnění, tak proto, že tento víkend byl zasvěcen změnám plánů, jelo se do Studénky :-).

( Hlavně se tam jelo proto, protože vhodné spoje směr Hlučín prostě o víkendu neexistují a vesele si jezdí pouze v dny pracovní. Ale to jsem zjistila až po pečlivém vymyšlení trasy a vypsání přesných turistických pokynů kudy a jak postupovat po cestě, jelikož všude nevedla tursitická značka  :-) ) 

Ale lákalo mně to a na tuhle alternativu vycházky jsem se strašně moc těšila a vydařila se, jako celý nedělní den.

Cestou 16,5 km dlouhou, až do Suchdola n.Odrou jsme potkali jen jednoho živáčka a to ještě profičel na kole. Slunce svítilo 

a se zadostiučením jsme si to taky prošli znovu kolem míst mezi pastvinami a loukami, kudy vede trať a po ní téměř nepřetržitě jezdí vlaky směr Brno, Praha, Ostrava. Naposledy jsem tam totiž měla smrt a hrůzu v očích a asi hodinu příšerný strach o mého hafana, kterého jsem tam jednoho mrazivého dne nechala chvilku na volno..Srnčím se to tam hemžilo i dneska a já si uvědomila, jak je super, když mám Rona připnutého ke krosně na popruhu u pasu, tím pádem i s oběma rukama volnýma. Že bez něj by ta chůze nebyla taková dá se říct až vzletná a poslední dobou navíc zjišťuji, že jeho to taky začíná bavit, že si vede svoji paničku, přizpůsobuje se mi v chůzi, ve vyhýbání se překážkám, přeskakování potoků atd. a nejlepší ze všeho je, když před stoupáním do kopce zahlédne na vrcholku prchající zvěř, to se pak jen tak lehce zhoupnu v bocích a mocná síla mne posouvá kupředu :-).

Na závěr dne, kdy jsem se šťastně dopravila vláčkem do Svinova a pak se prošla ještě kousek cesty k domovu pěšky, jsem si poseděla při západu slunce na lavičce v parku a přemýšlela, co uvařím k večeři :-) 

Nakonec to vyhrála zapečená luštěninová směs se sojovým masem, zeleninou a spoustou žampiónů, s rajským protlakem, rozmačkaným česnekem, italskými bylinkami a plátkovým sýrem, ano, mé recepty jsou rozmanité :-).

...tak je zas třeba vydat se do Bohumína :-). A hned se dvěma deštníkama, jeden pro mně a druhý pro můj baťoh. To aby, kdybych si znavená během cesty chtěla odpočinout a kochat se přírodou a nepotkala po cestě žádné příhodné přístřeší, mohla chránit nejen sebe ale i své zavazadlo. Vybavena tímto naivně ďábelským plánem jsem se  vesele vydala na nádraží. Můj spoj měl opět 7 minut zpoždění, brala jsem to už jako svůj úděl a znamení, že vlastně už nikdy nemusím spěchat na vlak:-).

Těšila jsem se jak malá, až v Bohumíně hned z vlaku navážu na zelenou, která vedla do Pudlova, dál do Antošovic kolem jezírek a přes řeku Ostravici po silnici až do mého, poslední dobou srdcového, Černého Lesa, s cílovou zastávkou na Landeku /Landekforever :-)/

Kupé byla plná, ale já si vyhlídla sympatické udělátko pod zadek v chodbičce, které sice pro tyto účely jistě sloužit nemělo, ale mně to v tu chvíli připadalo jako další znamení vydařeného výletu a to hned ze začátku :-). V polosedu jsem se tak okýnkem kochala ubíhající ostravskou průmyslovou krajinou, starými továrnami a oplocenými areály a za chvilku se ocitla v nádražní budově vlakové stanice Bohumín z roku 1891, která lahodila oku pěknou architekturou.

Samozřejmě, že jsem venku zelenou značku, asi skrze poměrně hustý déšť, nemohla najít, tak jsem chodila s deštníkem v ruce jednou do leva, pak zas do prava, pak zpět doleva.. po chvilce mně to překvapivě přestalo bavit a začala se moudře rozhlížet na místě :-). Kousek dál jsem zahlédla reflexní vesty městkých strážníků, kteří se očividně k něčemu spravedlivému chystali a já s k nim, jako k jediné záchraně, jako můra k lampě, s nadějí vydala. V duchu jsem si formulovala svůj dotaz a přemýšlela, jak jej nevhodněji skloubit s botičkou, kterou zrovna nasazovali autu stojícímu na místě zákazu. Pány jsme tedy z bohulibé činnosti vyrušila a nevinně se zeptala kudy tudy na Pudlov, chvilku na mně zpoza kapoty udiveně koukali, ale pak mávli daným směrem a dál se pečlivě snažili nešťastníka obout. A za chvilku jsem ji spatřila, svou zelenou a byla šťastná :-)... až do další křižovatky, kde mi opět zmizla, takže zas, do leva, pak do prava, sakriš..už néé, ale opět zasáhla pomoc zhůry. Tentokrát v podobě babči na skládačce, která rychle překonávala silniční komunikaci. Nejdřív jsem ji chtěla oslovit už uprostřed vozovky, ale po pořádné dávce etikety, kterou mi v té chvíli naštěstí střelil můj vychovaný mozek, jsem slušně počkala, až přejela na chodník a tam ji již nelítostivě oslovila. Babička však byla vlídná, kraje znalá a ani ji nevadilo, že při vysvětlování cesty asi trochu zmokne, což mi taky vzápětí sdělila :-). Kousek se mou ještě šla a jak si byla jistá, že jsem její tam a tam pochopila, nasedla na svůj stroj a odfrčela jako včelička:-).

Jak jsem si to metelila Bohumínem, podél staré zástavby, garáží a odstavených kolejích, pomalu se začal opět zvedat vítr, ale utěšovala jsem se, že když prší, přece nebude ještě k tomu foukat, to prostě nejde. No, tak jsem zjistila, že to jde a že může dokonce foukat i více, než když svítí sluníčko, a že si fakt ze mně nikdo blázny nedělá mi potvrdilo ještě mumlání zděšeného bezdomovce, který kolem mně s vypětím svých sil tlačil vozíček s domácností a světu kolem sebe hlásil, že nějak fouká :-). Útrpným pohledem jsem ho uklidnila, že nefouká jen na něj, nastavila své paraple před sebe jako štít a vydala se vstříct bezva výletu :-).

Statečně jsme prošli Pudlovem, až na konec zástavby a já marně hledala budku, kde bych si mohla na chvíli odpočinout, protože jsem takhe prchala asi už 40 minut, ale v Bohumíně a okolí asi budky nemají a já si začala uvědomovat svou naivitu s posezením ve volné přírodě, jak si budu držet deštníček nad sebou a nad batohem roztáhnu ten druhý, haha. Měla jsem díky prudkému dešti v kombinaci s ještě prudším větrem část vrchního oblečení celou mokrou a modlila se, ať to má bunda nepropustí dál. Naštěstí nezklamala a ani nové boty mně nepodvedly a zkouškou "ohněm" prošli na jedničku.

V zoufalé situaci, kdy už jsem si nutně potřebovala sednout a napít se, jsem zbystřila lavičku, tak jsem se smířila, že zde opravdu uskutečním svůj "ďábelský plán" a v nejhorším případě mně to odfoukne, ale v polovině pohybu jsem se zarazila, sebrala zbytek sil a vyrazila dál, rozhodnutá dát světu ještě poslední šanci poskytnout mi přístřeší. 

Po pár krocích jsem nepochopila, no, byl tam, altán, hned u řeky, s pěkně šikmou sedlovou střechou, skoro až na zem. Vděčně jsem přijala přístřešek a jen si říkala, jak bych nadávala, kdybych zůstala na té lavičce. Po chvilce odpočinku jsme se, ale vydali dál, že si další stanoviště dáme v autobusové zastávce (měla jsem ji matně v mysli z předloňského výletu, kdy jsem to místo míjela ) na konci nejútrpnějšího úseku, který mně díky tomuto Roniho počasí ( rozuměj psímu ) čekal. A to přes silnici a most, který křižoval dálnici D1 na Polsko. Most byl výše než dosavadní terén a mně bylo jasné, že pokud překonám toto, překonám všechno :-). Uprostřed mostu jsem nápory větru byla dokonce přinucena kvílet taky, abych si dodala odvahy a síly k dalším krokům :-), ale dělala jsem to ráda, byla to sranda, fakt...Ale moc mně potěšilo a překvapilo, že ochota pomoci stále existuje a lidé nejsou bezohlední. Zpod sklopeného deštníku jsem uviděla najednou protijedoucí brzdící modrý jeep, vypadalo to, že řidič v obleku se chce pouze zeptat na cestu, ale ne, pan se mně zeptal, zda nechci někam svézt a to jen s tím vědomím, že ze svého pohledu viděl akorát velký deštník, boty a mokrého psa uvazáneho na domyšlené postavě :-).

Pánovi jsem poděkovala, odpověděla, že jsem na procházce, že takhle trpím dobrovolně, ale jinak moc děkuju. Pán se taky pousmál, ale s dost nechápavým výrazem a pak pomalu otočil auto zpět svým směrem :-).

Akorát si nedokážu představit, že by mu fakt nevadil mokrý pes, když už ne já, ale tak chápu, Ron je krásný za každé situace a třeba to bylo nakonec kvůli němu :-).

Už jsem se blížila k polní cestě a ke své vysněné budce, která....tam samozřejmě nebyla, sakra sakra, zatla jsem zuby a pádila dál k lesu, s dalším pokusem uskutečnit svůj ďábelský plán tentokrát mezi stromy, kde nebude tak foukat.. :-). Po další půlhodině jsem to fakt zkusila v jehličnatém podrostu, a světe div se, ono tam skoro nepršelo a dokonce i vítr se uklidnil a bylo to sice lehce bojové, ale fajn, jen pes se začal už taky trošku tvářit udiveně :-). Sice jsem pak po pár krocích, jako na potvoru, minula bunkr s docela dobrým přístřeším, ale byla jsem ráda, že jsem si vyzkoušela to své posezení pod smrky.

Další jediný objekt, o kterém jsem věděla, byla polororozpadlá hájenka, opuštěná zchátralá vila uprostřed Ćerného lesa. Nedaleko od ní se nachází cedule se zmínkou o bankéřském klanu Rothschildů, který  v r. 1846 vlastnil zdejší panství, možná toto bylo jejich letní sídlo, bůhví, ale stavbu jsem obešla a shledala ji hodně ponurou a zdegenerovanou dalšími generacemi, ale bylo tam sucho a tak vznikla i jediná fotka z tohoto výletu, kdy jsem vymotala telefon ze všech igelitů a tuto hrůzu zvěčnila :-)

Výlet se už pomalu blížil svému cíli a na posledním stanovišti na kopci Landek v příjemném altánku, jsem jej zhodnotila jako totálně suprový a adrenalinový a den mi připadal lepší a delší než obvykle a to mně ještě čekala 11ctka Svijany, kterou si vždycky v hospůdce pod Landekem dávám za odměnu :-).

P.S.: Líbila se mi reakce Davida, jak jsem přišla domů, prý: "To sis teda dneska asi moc neužila, co ?" A já ho ani nadšením nenechala domluvit :-)

Tak zatím...

...tak je třeba se vydat na výlet do Mokrých Lazců. Ve středu 9 .2. mi od rána svítilo sluníčko, počasí slibovalo až 12 stupňů a výlet jsem měla vymyšlený. Vláčkem se svezu do Mokrých Lazců a od tama pak podrobněji prozkoumám stezky podél Opavice vedoucí ze strany za řekou, které jsem vždycky vypozorovala akorát z vlaku nebo z prostějších kopců. Jedna z těch stezek by mně měla dovést až k rybníku v Háji ve Slezsku, kde se keždé léto jezdíme koupat, obejít ho až k hrázi rybníka Dolního Benešova a dál dalšími stezkami chráněné rezervace až do Jilešovic ( směr Děhylov ), celkem cca 15 km.

Staré známé Třebovické pidi nádraží mně přivítalo svou opuštěností a 7 minutovým vlakovým zpožděním, ale díky mé nově nabyté trpělivosti jsem se bez psychické úhony dočkala a za chvíli už vystupovala na dalším pidi nádražíčku v Mokrých Lazcích .-). Tam už rovnou navazovala ne jedna, ale dvě cesty a mně sváděla ta polní, kterou jsem se vesele vydala a libovala si...za chvilku jsem si libovat přestala, protože mně dovedla akorát k řece, jako ke kruté harnici protějšího břehu, na který jsem se měla dle mapy dostat. A to právě bylo možné tou druhou, méně malebnou, cestou asfaltovou. Situaci jsem ale využila k posezení u chráněného břehu Opavice, na výhodném pozorovacím místě, ukrytá před stále víc sílícím větrem.

Za řekou, na snímku ukrytou, za stromy na protějším břehu je stezka, na kterou jsem měla dojít..

NIcméně vrátit zpět k nádraží jsem se musela stejnou stezkou a že byla malebná, vůbec to nevadilo :-) Konečně jsem našla ten správný směr a s pořádným větrem v zádech se vydala na průzkum. Teplo sice slibovali, taky že bylo, ale silný vítr mně nakonec donutil si čepici srolovat na více vrstev a přes ni přehodit jak kapuci od mikiny tak ještě od bundy. Pak jsem sice byla odolná vůči povětrnostním vlivům, ale nic jsem neslyšela, díky čemu mně později málem přejelo kolo :-).

S mírným úžasem, jak je všechno propojené, jsme úzkými stezkami s hafanem dospěli k našemu rybníku, respektive staré štěrkovně s pozůstatkem vojenského opevnění. Bílý bod v dálce je opuštěná kaplička. Kousek za ní je pak osamocený srub se záchytným bodem v podobě neomylného rozcestníku :-)

Šlo se nakonec dobře i s větrem, i když jsem musela mít hlavu skloněnou a záda instinktivně lehce nahrbená. Člověk se prostě s přírodou sžije, po cestě obrní a s klimatickými výkyvy se časem vyrovná.

A vyrovná se i s drobným incidentem s cyklistou :-). Na úzké stezce mezi dubovými velikány mně najednou vyrušil podivný, ale docela sympatický zvuk, který jsem ve svém vytržení označila řečí, kterou ke mně promlouvají stromy. Ještě jsem si v duchu říkala, že větrem to není, to že vržou jinak :-) /somznalec :-)/

A až mírně nervózní chování mého psa, mne donutilo se taky otočit. Za mnou pán už mezitím rezignovaně slezl z kola a chtěl mně nějak rafinovaně obejít, tak jsem se mu se smíchem omluvila, že přes vítr a vrstvy na uších moc neslyším a pustila ho před sebe :-) 

A až do Jilešovic na vlak mi cesta utekla, ani jsem nevěděla jak.   /šlajsemrychle/ :-)

V uších mi hučelo, profouknutá jsem byla totálně, ale pro dobrý pocit jsem si  na konec výletu nemohla nechat ujít návštěvu kultovního bistra Albi na křižovatce v Třebovicích a to už jen kvůli školním lavicím a posezením na školních židlích :-) ( kecám, bylo to kvůli piva :-) )

Když je den, kdy se mi nechce nikam daleko jet, chci mít úplně klidné ráno, pohodovou velkou snídani a dělat všechno pomalu, tak mně výlet směr Polanecká Niva nikdy nezklame. Do této oblasti lemující řeku Odru se dá navíc dostat z různých výchozích míst, tudíž cesta není vždy stejná a variant je poměrně dost. 

A to všechno sedělo přesně pro tento den 6. 2.

Večer předem jsme se ještě dohodli, že David tuto sobotu zůstane nakonec raději doma kvůli celkové vyčerpanosti a já si volný den zařídím jen podle sebe :-)

Ráno jsem si opravdu vychutnala, začalo to mraženým jogurtem s jahodami, čokoládou a oříškovým müsli, jako další chod tmavý toust se šunkou, sýrem a zeleninouvou oblohou a jako bonus velké kafe se sojovým mlíkem, k tomu kniha a snídaně mi trvala asi hodinu :-)

Ale nakonec jsem se psím doprovodem vyšla v docela dobrý čas 10 : 38 s tím, že se svezeme kousek tramvají za Svinovské mosty a z Nové Vsi Vodárny pak už půjdeme pěšky. Zatoužila jsem totiž po delší době vidět tunel, ve kterém pořádá naše kapela Lesní směs jednou za rok alternativní koncerty. Tunel je nedaleko mé výstupní zastávky Nová Ves Vodárna, ukrytý v lesíku a kdysi přes něj vedla vlaková trať. Teď jsou tam jen zbytky zpráchnivělých kolejí, což dotváří dokonalou atmosféru ponurosti. Z druhé strany tunelu pak člověka mile překvapí skrytý rybníček.

Fotky jsou právě z léta roku 2015, před koncertem L. S.

Letošní zimní posezení u rybníčku jsem si nemohla nechat ujít a chtěla vyfotit pro srovnání i únorovou podobu místa, bohužel jsem záhy zjistila, že můj přístroj bude za chvíli na minimu energie a nechtěla jsem riskovat úplné vybití. Trochu jsem si jen posteskla, že momenty, které potkám dnes po cestě budou viděny pouze jednou..( Takže tady si pro představu stačí odmyslet jen listy a zeleň  a je únor :-) )

Při dalším pokračování v chůzi však mírná nostalgie zmizela, můj pes opět nabral své tempo a frčeli jsme si to směr Odpočívadlo u Honcule ( proslavený turistický rozcestník snad u všech ostravských cyklistů ). Prošli jsme kolem bezdomoveckého území v opuštěném lesíku, který se nachází pod kamennými útesy nedaleko řeky. V těch místech mají své chatrče skupinky bezdomovců a drze si tam žijí už několik let. Spolu s nimi tam žije i smečka hlídacích voříšků, mají i svoji malou trafostanici, kotle na vaření jídla, šňůry na věšení prádla a vypadá to, že jim vlastně nic nechybí...a do krajiny taky kupodivu docela zapadají a "architektonicky" nijak nenarušují ducha místa :-). Působí jak domorodý indiánský kmen, když je člověk náhodou potká ( v těch místech moc turistů opravdu nenajdeme )jsou usměvaví a nemluvní :-)

Podél řeky Odry jsme dorazili k Polaneckému mostu, který rozděluje stranu Svinova a JIstebníku a vydali se dál směr Jistebnické rybníky. Hned ze začátku jsme zapadli do Polanecké Nivy, která nás doslova pohltila. Stezičky lučinami a lesními úseky byly vyšlapané, styčné body vytyčovaly vždy dřevěné ukazatele se zelenou cedulí chráněné rezervace a vše působilo ještě malebněji, když se najednou rozzářilo slunce. Taková překvápka na zdánlivě pošmourných výletech miluju.

Obešli jsme kolem dokola Polaneckou Nivu a vyrazili na autobus do Polanky nad Odrou. Spoj jel až za půl hodinky, tak jsem využila situace a sedla si do hospůdky na čekanou, dokonce se dalo i venku na čerstvém vzduchu. Tam jsme sklidili pochválení od pána na lavičce, jakou máme pěknou srst :-o ( tak jen doufám, že kompliment byl míněn na adresu mého psa :-) )a za chvilku se pak jelo se západem sluníčka domů..

A celkem jsme mohli ujít tak 14 km, abych nezapomněla :-) 

Na pátek 5.2. jsem měla vymyšlenou úžasnou trasu, aspoň podle mapy, z Nového Jičína do Suchdola nad Odrou. Vzdálenost seděla, cca 17 km, povinnost vaření večeře odpadla, jelikož se " pan domácí" velkoryse nabídl, že uvaří rád :-), takže jsem mohla akorát vyrazit a bezstarostně objevovat nová poutní místa.

Vláčkem jsem se za 17 min dopravila do Suchdola a tam následoval téměř okamžitý přestup na "prdítko" do Nového Jičína, kde jsme dorazili za dalších pouhých asi 14 minut. S úsměvem jsem vysotoupila z vlaku a na chvilku mi ten úsměv ještě rozšířil asi deseti letý chlapeček, který koelm mne projížděl pomalu na kole, a to svým uctivým pozdravením. Tak jsem si v duchu říkala, no né, to mně ten Jičín pěkně vítá, ale pozdravem to nekončilo, ba pokračovalo žádostí o deset korun, úsměv mi kvůli tomu nezmizel, ale ujistilo mně to v mé nekonečné naivitě :-).

Procházka městem byla ale příjemná, protože je to městečko malebné, s roztomilým náměstíček a klikatýma uličkama dlážděnýma kočičíma hlavama. ( Fotka s mou rukavicí byla samozřejmě fotografovým záměrem :-) ) 

Cestou jsem si uvědomila, že jsem tady už jednou byla a že mi i náměstí bylo vlastně trochu povědomé, pak jsem se plácla do čela, jak jen jsem mohla zapomenout, vždyť tady jsme si cca před 4-mi lety v jarním měsící květnu, jeli pro mé černé tehdy 5-ti týdenní kňučítko :-). Postupně jsem si začala vybavovat místa tehdejších zastávek, bytovku a byt v ní, kam jsme si pro Roníčka vyšlapali až do nejvyššího patra do podkrovního bytu, kde se to hemžilo psíčky a prý: " Kterého chceš ? " a já: " Kluka a černého "  rychlá reakce tehdejší majitelky: " Tak na " a chňapla psíka, kterého mi strčila do ruky a už to bylo a já ho od té doby nedala z náručí :-). Pak jsem si vybavila kavárnu, ve které jsme s ním po tom seděli a já mu dávala lízat smetanku z kávy a přitom se bála, aby mně nepočural :-). Pak jsme s ním strávili první noc na chatičce u známých v Suchdole ( vlastně  u jeho člověčí babičky, protože Markétce, které patří chajdička, patří vlastně i Ronův táta ) a bylo to nezapomenutelné, celou noc mi prospalo to klubíčko ve vlasech, asi proto, že tehdá byly černé a on taky a pak k ránu konečně něco počuralo a to Davidův spacák ( ne můj, juchůůů, škodolibá radost :-) ) a jeho první hovínko jsem sebrala do lístku od pampelišky, jak poetické :-) tak a tímto bych vzpomínku na Roniho štěněčí leta raději už završila :-)

Pokračovali jsme tedy dál ke kopci Svinec, který se takto jmenuje podle pověsti, jež vypráví o vybíravém chasníkovi, který odmítl chléb a mléko se slovy, jestli toto bude muset pozřít, tak ať jej raději sežerou svině a nasupeně odešel do lesa, ze kterého se nevrátil, poněvadž ho opravdu ta prasátka prý přepadla a rozsápala,hm :-) dále kolem Oční studánky, ze které pramení dle google ta nejlepší voda široko daleko. Bohužel jsem to ještě nevěděla a neochutnala, tak příště..a vzali jsme to polní stezkou pod zříceninu hradu Starého Jičína, kterou jsem si vytyčila jako cíl příštího výletu a dále pak nekonečnou vesnicí Bernartice n. Odrou na překrásnou prolsuněnou naučnou stezku, ktará se s námi rozloučila nádherným západem slunce a doslova nás vyplivla u vlakového nádraží Suchdol n.O.

Mimochodem, doma naservírované kuře až pod nos bylo výborné :-)