Moribundus
Jsem nemocná a už je to 6 den a jsem z toho docela nešťastná, i když si to nechci pořád připustit. Nemůžu se věnovat tomu, co mám ráda, výlety jsem musela omezit na kratší procházky v okolí domu a je to všechno takové nějaké pomalé. Správně bych měla nemoc vyležet, ale to bych byla ve splínu ještě daleko více. Celý den v posteli, proboha :-o. Na jednu stranu je fajn, že jsem opět zpomalila, nikam se neženu, ale něco mi chybí...Tady níže přidávám jen pár fotek z příměstských toulek alá paní důchodového věku.
Ačkoliv to byly pěkné procházky, ve většině případů počasí odpovídalo mé nemoci. Pošmourno, mlhavo a jen včera, pondělí 22. 2. bylo sluníčko.
Nejdříve mi začaly příznaky chřipky, ve středu ráno jsem se probudila mírně nesvá, tak jsem raději hned šáhla hned po paralenu a i přesto se vydala na delší trasu a nedbala, že možná něco na mně leze :-(. Chtěla jsem tramvají č.7 dojet na konečnou Výškovic a pak buď Bělským lesem nebo rovnou přes polní cestu na Bažantnici ve Staré Bělé a do Pískovny v Proskovicích a dál naučnou stezkou lučinami kolem Jistebnických rybníků na autobus do Polanky. Byla jsem přesvědčená, že nic na světě mi tento výlet nemůže překazit, ale hned za první zastávkou jsem byla nabyla opačného mínění. Tramvaj prostě zůstala stát před přechodem a stála nezvykle dlouho, pak začali vystupovat cestující a já nenechala na sebe s výstupem taky dlouho čekat a udělala jsem dobře. Řidič tramvaje zřejmě narazil lehce do starší paní, která naštěstí utrpěla jen nervový otřes a nějakou modřinu, ale stejně se vše muselo sepsat a čekat na příjezd záchranky a policie. Hned jsem měla vymyšlený alternativní plán ( ještě aktivní Verun :-) ) Šla jsem tedy rovnou ze zastávky Telekomunikační učiliště pěšky na Svinov a dál kolem řeky Odry k tůním, přes Honculi na jistebnickou stranu. Prošla jsem si i dávno nenavštívené místo Výsostné území ( jenom mé místo a taktéž mnou spontánně pojmenované, protože jsem se tam vždycky tak "výsostně" i cítila. Hlavně na jaře, kdy kolem všechno kvetlo, v lesících kolem pučel medvědí česnek a kolem to bzučelo a vonělo :-) ), kde jsem kdysi svou éru výletů začínala. Kdy moji motivací vyjít ven, byla Davidova práce v Polance n. Odrou a já si tam pro něj chodila a cestou se vždycky stavila na krásné luční mýtince ukryté mezi lesíky a četla si nebo se jen tak povalovala na dece.
Cestou jsem už trošku pociťovala příznaky zpocení a slabosti, ale pořád jsem věřila, že to bude dobrý...ale na druhý den nebylo a bylo ještě hůře a bolely mně svaly a kosti a hlava a chtělo se mi jen ležet a ležet, ale ta představa, že Boží den strávím v posteli mně nakopla a já si sestavila svůj léčebný plán - naordinuji si paralen, pro který si zajdu do lékárny, bude regulérně můj a nebudu ho ujídat Davidovi, budu chodit pomalu a nebudu se nikam honit, budu pít teplé čaje ( a teplé pivo :-) ) a nebudu mluvit :-). Parelen zapůsobil a hodně silně, tudíž jsem měla pocit jakobych byla pod vlivem nějakých drog, všechno bylo jiné, jakoby za oponou. Léčbu jsem pak sice nahradila strouhaným zázvorem, ze kterého umím vytvořit úžasně silný odvar, ale popíjet pořád se to nedá, je docela agresivní na žaludek a pak bych snědla i mámu s tátou :-). Ale nakonec to všechno nějak zabíralo a já si tu nemoc přece jen tak nějak pomalu užívala. V přírodě kolem řeky Opavice, v ptačí rezervaci Turkov ( moje Mionší ) a po starých známých stezkách, kde jsem od svého Silvestrovského utrpení a předsevzetí cestovat, nebyla. Teď jsem se tam ráda vrátila a známá zastrčená místa si znovu se zájmem prošla.
A i když mně místy přepadá melancholie, některé věci a situace běžného života mi příjdou nějak beznadějné, do práce chodím zadumaná a trošku znechucená, ale vím, že je to bacilem a že za chvilku zas bude jen líp a už teď při dokončování článku je :-).
Výraz psa věrně vystihuje i výraz můj :-). Akorát on se tak tváří kvůli zákazu pobíhání po lese a slídění po zvěři. ( ale ve finále, oba máme podobné důvody se tvářit :-) )
