Díl I. Když má foukat vítr a svítit slunce...

...tak je třeba se vydat na výlet do Mokrých Lazců. Ve středu 9 .2. mi od rána svítilo sluníčko, počasí slibovalo až 12 stupňů a výlet jsem měla vymyšlený. Vláčkem se svezu do Mokrých Lazců a od tama pak podrobněji prozkoumám stezky podél Opavice vedoucí ze strany za řekou, které jsem vždycky vypozorovala akorát z vlaku nebo z prostějších kopců. Jedna z těch stezek by mně měla dovést až k rybníku v Háji ve Slezsku, kde se keždé léto jezdíme koupat, obejít ho až k hrázi rybníka Dolního Benešova a dál dalšími stezkami chráněné rezervace až do Jilešovic ( směr Děhylov ), celkem cca 15 km.

Staré známé Třebovické pidi nádraží mně přivítalo svou opuštěností a 7 minutovým vlakovým zpožděním, ale díky mé nově nabyté trpělivosti jsem se bez psychické úhony dočkala a za chvíli už vystupovala na dalším pidi nádražíčku v Mokrých Lazcích .-). Tam už rovnou navazovala ne jedna, ale dvě cesty a mně sváděla ta polní, kterou jsem se vesele vydala a libovala si...za chvilku jsem si libovat přestala, protože mně dovedla akorát k řece, jako ke kruté harnici protějšího břehu, na který jsem se měla dle mapy dostat. A to právě bylo možné tou druhou, méně malebnou, cestou asfaltovou. Situaci jsem ale využila k posezení u chráněného břehu Opavice, na výhodném pozorovacím místě, ukrytá před stále víc sílícím větrem.

Za řekou, na snímku ukrytou, za stromy na protějším břehu je stezka, na kterou jsem měla dojít..

NIcméně vrátit zpět k nádraží jsem se musela stejnou stezkou a že byla malebná, vůbec to nevadilo :-) Konečně jsem našla ten správný směr a s pořádným větrem v zádech se vydala na průzkum. Teplo sice slibovali, taky že bylo, ale silný vítr mně nakonec donutil si čepici srolovat na více vrstev a přes ni přehodit jak kapuci od mikiny tak ještě od bundy. Pak jsem sice byla odolná vůči povětrnostním vlivům, ale nic jsem neslyšela, díky čemu mně později málem přejelo kolo :-).

S mírným úžasem, jak je všechno propojené, jsme úzkými stezkami s hafanem dospěli k našemu rybníku, respektive staré štěrkovně s pozůstatkem vojenského opevnění. Bílý bod v dálce je opuštěná kaplička. Kousek za ní je pak osamocený srub se záchytným bodem v podobě neomylného rozcestníku :-)

Šlo se nakonec dobře i s větrem, i když jsem musela mít hlavu skloněnou a záda instinktivně lehce nahrbená. Člověk se prostě s přírodou sžije, po cestě obrní a s klimatickými výkyvy se časem vyrovná.

A vyrovná se i s drobným incidentem s cyklistou :-). Na úzké stezce mezi dubovými velikány mně najednou vyrušil podivný, ale docela sympatický zvuk, který jsem ve svém vytržení označila řečí, kterou ke mně promlouvají stromy. Ještě jsem si v duchu říkala, že větrem to není, to že vržou jinak :-) /somznalec :-)/

A až mírně nervózní chování mého psa, mne donutilo se taky otočit. Za mnou pán už mezitím rezignovaně slezl z kola a chtěl mně nějak rafinovaně obejít, tak jsem se mu se smíchem omluvila, že přes vítr a vrstvy na uších moc neslyším a pustila ho před sebe :-) 

A až do Jilešovic na vlak mi cesta utekla, ani jsem nevěděla jak.   /šlajsemrychle/ :-)

V uších mi hučelo, profouknutá jsem byla totálně, ale pro dobrý pocit jsem si  na konec výletu nemohla nechat ujít návštěvu kultovního bistra Albi na křižovatce v Třebovicích a to už jen kvůli školním lavicím a posezením na školních židlích :-) ( kecám, bylo to kvůli piva :-) )