Velký pátek a pečlivě vymyšlená trasa :-)
Na Velký pátek 25. 3. jsme měli konečně s Davidem oba volno a i počasí nám docela přálo, tak jsem se rozhodla, že ho zavedu na svá momentálně oblíbená místa směrem na Polanku a zároveň si přivedu posilu, kterou využiji ke sbírání jak jinak než medvědího česneku. David byl nápadem nadšený, jelikož výlet měl i nějaký cíl a význam a bez zbytečných ranních prodlev jsem vyrazili. Marmeládové koblížky splnily svůj účel a David začal remcat, že má hlad až kolem půl druhé. To jsme se už blížili do lužního lesa, tak jsme se usnesli, že si svou páteční nekřesťanskou klobásu dá rovnou na místě a já budu mezitím sbírat.
David si však svůj česnek začal trhat už rovnou k jídlu a to přímo ze země, až jsem se občas divila, že si přímo u toho neklekl. Já tedy vesele sbírala za oba, protože posila to sice byla, ale jak se ukázalo, tak pouze psychická. Ale opravdu, ono se ve dvojici sbírá lépe, i když ten druhý jenom kouká, ostatně při rozdělávání ohně je to zase vždycky naopak :-).
Po jídle a sběru jsme zjistili, že se docela připozdilo a vyrazili jsme na autobus č. 46 do Polanky, přičemž jsem zjistila, že jsem ještě neměla kdy si vymyslet výlet na druhý den. Což byla ovšem tragédie, protože večer, když už vypínám mozek a promítám si zážitky z celého dne, se mi plánování moc dobře nevymýšlí. Nechala jsem tomu tedy prozatím volný průběh, ale strašidlo v hlavě se ozývalo, že ráno zůstanu trčet u okna a nikam nepůjdu nebo že se v zoufalství vydám na procházku k Opavici, kde to až chorobně znám a kde se mi vůbec nechtělo :-).
Ale naštěstí večer na parapetu u kuchyňského okna, kde je mé odpočinkové místo a zázemí při vaření, mně napadla super trasa, kterou jsem si ještě během večera pečlivě sestavila.
Posezení u okna při čekání na večeři
Měla jsem se svézt od nás z Věžiček autobusem k Duze na osmý obvod a dojít přes pole na útesy nad vlakovými koleji směr Děhylov, Jilešovice a zpátky na Plesnou. Natěšená jsem ještě ráno v hlavě doladila poslední detaily směru, abych už nemusela přemýšlet v průběhu cesty, což taky někdy dělám, ale tentokrát jsem to chtěla mít předem všechno dané.
Došli jsme s Ronidlem pohodlně asi za 5 minut na zastávku, mrknutím jsem zjistila, že nám za dvě minutky jede autobus č.44 a libovala si, jak to pěkně začíná. Autobus přijel přesně a jelo se. Za minutku na křižovatce, kdy jsme měli jet dál rovně, jsem zjistila, že stojíme a že nás předjíždí autobus č. 44 :-O
No potěš koště, tak v jakém autobuse to tedy jsem? Během chvilky při odbočování vlevo směr na Opavu jsem zjistila, že je to 46tka, která přijíždí z Polanky a pokračuje opačným směrem do další vesnice za Ostravou, Krásného Pole. V té chvíli jsem se začala fakt bavit, koutky se mi roztáhly od ucha k uchu, při představě, jak je to někdy jednoduché, když nechám věci na vyšší moci a nebudu si lámat hlavu nějakým plánováním. No, tak směr výletu byl tedy dán a já přesně v jeden moment věděla, kam přesně chci pokračovat, respektive co nového mám za úkol z minulého výletu prozkoumat a věděla jsem, že se mi dnešní průzkum prostě povede :-).
Krpole ( Krásné Pole ) mně po cestě před začátkem dobrodružství stihlo také docela pobavit, kdy jsem už stoupala po postranní uličce Vrbka do kopečku a míjela členitou úřední budovu moderní rohové architektury. Najednou mně doslova zarazil velký nápis na ploše okenní tabule: " HOVNA!!! ".
To jsem si říkala, co to jako je :-) :-), že by tato vesnice vynikala takovýmto vytříbeným anarchistickým sarkasmem :-)? Po pár krocích jsem byla opravdu už vysmátá, když mi přečnívající roh úřadu odhalil nápis celý - KNIHOVNA!!!. Ale to už jsem prostě musela zavolat Davidovi a o zážitky se podělit hned :-).
Za chvíli jsem se již ocitla na polní cestě stoupající směrem na kopec s křížem a výhledem do širého kraje. Pěšina pak dále sestupuje na Velkou Polom, kde se také nachází poměrně zachovalá zřícenina hradu z přelomu 12. a 13. století. Tato původně vodní tvrz, bohužel však chátrá, prý z nedostatku peněz, což je dle mého názoru v dnešní době docela smutné :-(.
Boží muka nad Velkou Polomí a zpětný pohled na Krpoli, odkud jsem vyšla
Zřícenina Velká Polom
Dále za Velkou Polomí existují lesy, které jsou pouze zaznačeny v mapě, ale turistická značka tudy nevede a tak jsem se konečně rozhodla jeden z nich, zvaný Kotrska, v tento den prozkoumat.
Za zříceninou, která je položena v údolí vesnice, jsem šla kousek po silnici a čekala, až se mi naskytne příležitost odbočit do lesa, který se zatím neprostupně vinul podél cesty ohraničen polem a rodinnými domy. Nechtěla jsem moc riskovat vracení se zpět skrz nespočet uliček, které sice naznačovaly cestu do lesa, ale dle mnohých zkušeností, většinou končily plotem. Tudíž jsem dala na jistotu hlavní cesty a zanedlouho se těšila malou odměnou v podobě slečny na koni, která akorát vyjížděla z lesa velmi roztomilou příhodnou pěšinkou. Neváhala jsem však využít příležitosti zeptat se na cestu, protože v aprílovém počasí, které zrovna panovalo, šance potkat vědoucí a cest znalé místní obyvatele, byla mizivá. Slečna mi k nemalé radosti potvrdila, že cestička vede lesem směr na Dolní Lhotu a dál, že nekončí v polích, čehož jsem se obávala, ale že i tak, bude trochu blátivá. To jsem přijala se sebejistým úsměvem ve stylu, slečno, vy nevíte, kolik bláta já už mám prochozeno :-), vesele jsem poděkovala a vykročila do neznáma.
Les mně hned zpočátku nadchnul, navíc přestalo pršet a vysvitlo zprudka sluníčko, to vábilo k zastávce, posezení uprostřed pustého lesa, který se rozezněl zvuky jara. Po chvilce odpočinku pěkně na čas, začalo opět drobně pršet a přimělo mně se s tímto faktem " počasí na střídačku " prostě smířit.
Řídila jsem se svým heslem " Důvěřuj cestě", které se mi na neznámých trasách, když jsem si někdy nevěděla rady, tolikrát potvrdilo a procházela les směrem, kde jsem tušila Horní Lhotu, kam jsem se chtěla dostat. Tuto vesnici již znám ze svých cest a z ní jsem chtěla lesem dojít do Zátiší a svou cestu završit posezením v lesní hospůdce na konečné zastávce tramvaje č. 5., kterou bych se pak dostala snadno domů.
Jak dokonalé bylo mé naprogramování v hlavě, tak se i dokonale odvíjela cesta. Za chvíli jsme pěšinou sešli k zurčícímu potůčku Opusta, kde spolupes utišil svou žízeň a přes stoupající a klesající lesní kopečky a menší nejistotu, se ocitli na opět již prosluněné polní cestě, která mně nečekaně mile překvapila ten den již podruhé. A to proto, že se vinula směrem na kopec, za kterým již měla být ta má Lhota.
Došli jsme do vesnice a kterýsi ďáblík mně natočil směrem doprava, kde se v dálce rozprostírala další neznámá vesnice a já jak měla v průzkumnickém zápalu tendence pořád dojít do "nějaké vesnice", i když jsem právě do jedné došla, se dala k mému velkému překvapení tím směrem. Ale naštěstí mně po pár krocích zase kterýsi dobrý šotek vrátil zpátky, přímo do náruče usmívající se slečny, která v liduprázdné vsi zrovna venčila psa. Opět již při smyslech, jsem se slečny zeptala na svou momentální polohu. Ujistila mně v mém předpokladu, že jsem se úspěšně probojovala do Horní Lhoty a že cestičkou, kterou jsem se zprvu vydala doprava, bych došla zpátky a velkou oklikou na Velkou Polom. Jak jsem byla ráda, že to tak nedopadlo a ještě se nesměle zeptala kudy tudy na Zátiší. Slečna byla asi docela znalá, takže mi dala na výběr i lesní cestu a zvesela mně nasměrovala. ( Mimochodem je to docela příjemné, nechat si taky někdy prozměnu poradit od někoho jiného :-) ).
Sice se opět trochu zatáhlo, ale výhledy, které se přede mnou za chvilku objevily byly úžasné.
Pak už jsem si mohla vybrat sama a to buď sejít Vaňkův kopec, který v zimě slouží jako lyžařská sjezdovka, nebo sejít lesní cestou. Zvolila jsem si kombinaci, nejdříve lesem a pak jsem odbočila na vyhlídku na sjezdovku, kde jsem si chvíli poseděla, pokochala se a dál se dala ještě do lesíka Březí směrem na Kyjovice a okruhem přes poslední lesní "prsk" Zálučí do Zátiší k Tondovi na jednu zaslouženou desítku :-).
Názvy lesíků jsem objevila až posléze v online treking mapě.
Zde je odkaz na mapy.cz, ale lesní trasy bohužel naplánovat nejdou, tak jsem to " protentokrát z křesla" vzala zevrubně po silnicích a náhled je pouze pro představu :-)