Polanecká Niva
Když je den, kdy se mi nechce nikam daleko jet, chci mít úplně klidné ráno, pohodovou velkou snídani a dělat všechno pomalu, tak mně výlet směr Polanecká Niva nikdy nezklame. Do této oblasti lemující řeku Odru se dá navíc dostat z různých výchozích míst, tudíž cesta není vždy stejná a variant je poměrně dost.
A to všechno sedělo přesně pro tento den 6. 2.
Večer předem jsme se ještě dohodli, že David tuto sobotu zůstane nakonec raději doma kvůli celkové vyčerpanosti a já si volný den zařídím jen podle sebe :-)
Ráno jsem si opravdu vychutnala, začalo to mraženým jogurtem s jahodami, čokoládou a oříškovým müsli, jako další chod tmavý toust se šunkou, sýrem a zeleninouvou oblohou a jako bonus velké kafe se sojovým mlíkem, k tomu kniha a snídaně mi trvala asi hodinu :-)
Ale nakonec jsem se psím doprovodem vyšla v docela dobrý čas 10 : 38 s tím, že se svezeme kousek tramvají za Svinovské mosty a z Nové Vsi Vodárny pak už půjdeme pěšky. Zatoužila jsem totiž po delší době vidět tunel, ve kterém pořádá naše kapela Lesní směs jednou za rok alternativní koncerty. Tunel je nedaleko mé výstupní zastávky Nová Ves Vodárna, ukrytý v lesíku a kdysi přes něj vedla vlaková trať. Teď jsou tam jen zbytky zpráchnivělých kolejí, což dotváří dokonalou atmosféru ponurosti. Z druhé strany tunelu pak člověka mile překvapí skrytý rybníček.
Fotky jsou právě z léta roku 2015, před koncertem L. S.
Letošní zimní posezení u rybníčku jsem si nemohla nechat ujít a chtěla vyfotit pro srovnání i únorovou podobu místa, bohužel jsem záhy zjistila, že můj přístroj bude za chvíli na minimu energie a nechtěla jsem riskovat úplné vybití. Trochu jsem si jen posteskla, že momenty, které potkám dnes po cestě budou viděny pouze jednou..( Takže tady si pro představu stačí odmyslet jen listy a zeleň a je únor :-) )
Při dalším pokračování v chůzi však mírná nostalgie zmizela, můj pes opět nabral své tempo a frčeli jsme si to směr Odpočívadlo u Honcule ( proslavený turistický rozcestník snad u všech ostravských cyklistů ). Prošli jsme kolem bezdomoveckého území v opuštěném lesíku, který se nachází pod kamennými útesy nedaleko řeky. V těch místech mají své chatrče skupinky bezdomovců a drze si tam žijí už několik let. Spolu s nimi tam žije i smečka hlídacích voříšků, mají i svoji malou trafostanici, kotle na vaření jídla, šňůry na věšení prádla a vypadá to, že jim vlastně nic nechybí...a do krajiny taky kupodivu docela zapadají a "architektonicky" nijak nenarušují ducha místa :-). Působí jak domorodý indiánský kmen, když je člověk náhodou potká ( v těch místech moc turistů opravdu nenajdeme )jsou usměvaví a nemluvní :-)
Podél řeky Odry jsme dorazili k Polaneckému mostu, který rozděluje stranu Svinova a JIstebníku a vydali se dál směr Jistebnické rybníky. Hned ze začátku jsme zapadli do Polanecké Nivy, která nás doslova pohltila. Stezičky lučinami a lesními úseky byly vyšlapané, styčné body vytyčovaly vždy dřevěné ukazatele se zelenou cedulí chráněné rezervace a vše působilo ještě malebněji, když se najednou rozzářilo slunce. Taková překvápka na zdánlivě pošmourných výletech miluju.
Obešli jsme kolem dokola Polaneckou Nivu a vyrazili na autobus do Polanky nad Odrou. Spoj jel až za půl hodinky, tak jsem využila situace a sedla si do hospůdky na čekanou, dokonce se dalo i venku na čerstvém vzduchu. Tam jsme sklidili pochválení od pána na lavičce, jakou máme pěknou srst :-o ( tak jen doufám, že kompliment byl míněn na adresu mého psa :-) )a za chvilku se pak jelo se západem sluníčka domů..
A celkem jsme mohli ujít tak 14 km, abych nezapomněla :-)