Když se zase může výletit a mamčino okénko :-)
Neskutečně moc se mi ulevilo, opět můžu vyrážet na dobrodružství a nebýt omezená nějakou chorobou :-).
V pondělí 29. 2. a úterý 1. 3. jsem měla mít volno, počasí slibovali pěkně hnusné, ale já se těšila jak malá, protože už jsem nepociťovala únavu při každém pohybu, při smíchu ze mne nevyrážely trhané skřeky tuberáka a celkově jsem měla zpátky svoji sílu a energii. Věděla jsem, že i přesto se musím ještě šetřit, ale už jen trošku.
V pondělí pršelo od rána, vzala jsem deštník a po úvaze, že se nechci ráno stresovat v MHD jsem vyrazila na Landek pěšky starou známou trasou, rovnou z bytu. Cesta opět vedla přes ptačí rezervaci Turkov, podél řeky Odry k soutoku s Ostravicí, dále přes Petřkovice a na Landek. ( po rozkliknutí a prozkoumání odkazu stačí kliknout na tlačítko "zpět" )
Tam jsem pak obkroužila svůj oblíbený kopec, poseděla si v rozhledně, ze které šly vidět jen mlžné výpary nad Ostravou, ale mně posloužila výborně proti dešti a vydala se zpátky. Pod muzeem jsem objevila ještě jeden příhodný altánek k posezení a úkrytu. Škoda, že takových přístřešků rovnoměrně posazených na turistických trasách není více, ale díky Bohu i za tyto. ( ve jménu deštivé turistiky :-) )
A v úterý při výhledu z okna jsem dostala trochu strach, ale všecko jinak vypadalo venku tak krásně, všude sníh, sypal se z nebe, silným větrem se sypal z korun stromů a ze všech různých stran a to proměnlivě a teplota rapidně klesla. Ale dobrodružný duch zvítězil nad pokorou před počasím, vzala jsem na sebe nepromokavou odvahu a dobré boty a připravila se na nejhorší...což mi asi pomohlo, protože to venku nebylo vůbec nejhorší, ale prostě pěkný zimní zasněžený den, který jsem si užila v blízkém okolí a to výletem směrem k Hošťálkovické rozhledně, zasaznovu přes Mionší ( můj krycí název pro Turkov ), které tentokrát svým vstupem potěšilo mé oko pohádkovým pohledem Sněžného království. Malá chatička hned ze začátku vypadala zase jako ta Perníková a pak to ticho a mír v lese...
A taky jsem vytáhla jeden volný den na procházku mamku, v rámci dodržování nutričních hodnot svého psa samozřejmě :-) a nestačila se divit. Vyrazily jsme do Zátiší tramvají číslo 5, mamka měla, dle očekávání, tašku přes rameno plnou jídla pro sebe a pro Ronislava a koukat jsem začala hned při prvním stanovišti v příhodném altánku po cestě, kdy se na stole objevil celozrnný chleba, kozí sýr s medvědím česnekem, mrkev a vejce na tvrdo, v sáčku na kousky asi půl kila gothaje a ještě na dně půl kila jablek :-) ( Termosku s bylinkovým čajem a sklenici sirupu proti kašli nepočítám :-) ). Nejdříve vše nasvědčovalo tomu, že salám je pro psa a ostatní pro mamku, ale časem se situace změnila ( naštěstí úplně neobrátila :-) ), jelikož Ronův apetit je nepřetržitý. Za chvíli po zdlábnutí salámu na dalším stanoviši, asi po 3,5 km, již uprostřed lesů směrem na Štítinu
se rozhodl dát patřičně najevo, že by si dal možná i chleba s kozím sýrem, když jsem já mamce odmítla. Potom následovalo další hlasité domáhání se mrkve, no netušila jsem, že je schopen schroupat dvě, navíc s výrazem naprosté blaženosti a bystrého pohledu výživového specialisty, který nabral inteligenčních obrátek při poslední zastávce, kdy mamka měla v tašce už jen jablka... Hlasité kňučení po podání asi 5 -ti měsíčků jablíčka mamku už po celém dni odrovnalo, tak mu hodila poslední jabko rovnou celé...musím konstatovat, že takhle způsobně pojídat a tlapou si přidržovat kulaté ovoce jsem psa ještě neviděla :-) Sežral ho i z ohryzkem a byl klid.
S mamkou nám po cestě aspoň perfektě vytrávilo, tak jsme se těšily každá domů na večeři, o kterou však byl psí miláček z rozumových důvodů raději pro tento den ošizen :-).