Těžké opevnění Orel
Kultovní název, ani jsem netušila, že mně k tomu jedna z mých naplánovaných tras nakonec zavede, sice na druhý pokus, ale i to se počítá :-)
Ve čtvrtek 28. 1. jsme sedli na autobus č. 54 a s přestupem se svezli až pod Landek ( můj srdcový kopec plný permoníků :-) ) a vyrazily směr Černý les a dál na dosud neprozkoumanou naučnou stezku Areál opevnění Darkovičkyy, kterou jsem si na mapě pečlivě nastudovala a vymyslela okruh s cílovým místem Hlučín - autobusové nádraží, odkud mi krásně cca co půl hodiny jezdil přímý spoj do Poruby, cesta necelých 15 min, takže pohodička, pro tentokrát žádný stres. Jen jsem si nebyla trochu jistá pěší vzdáleností a měla slabou obavu, zda jsem nezvolila opět příliš dlouhou trasu, vzhledem k 23 km prchacímu výletu v den předešlý. Přála jsem si ujít něco jen tak kolem 17 km, což se mi nakonec i povedlo, jupí.
U Bažantnice, kde byl i rozcestník, jsem se dočetla, že to mám 10 km k Těžkému opevnění Orel, no, docela dost a pak ještě do Hlučína, bůhví kolik to pak je, ale jednou jsem se už rozhodla a neznámé trasy jsou pro mně vždycky výzva a tak jsem šla.
Za chvíli začal celkem hustý výskyt bunkrů a v lednovém ponurém lese to vypadalo docela strašidelně, navíc, když jsem za celých předešlých 6 km potkala jen jednoho lesníka ( podezřelého lesníka :-) )...ale prostranství se brzy rozestoupilo a já se ocitla na širém poli s výhledem na Hošťálkovický vysílač, což mně překvapilo, ale ujistilo, že je tak nějak zakletý, protože jde mimochodem vidět snad odevšad a nikdy by člověk správně neurčil, kde vlastně opravdu stojí :-), trochu blíže pak byla obec Markvartovice a v dálce snad už Hlučín, ale to jsem byla trochu nejistá a začaly pochybnosti, jak je to opravdu daleko. Marně jsem pátrala po nějaké veřejné tabuli s mapou, ale naštěstí se situace vyřešila vzápětí sama a ještě lépe. U nedalekého bunkru byl i oplocený vodárenský objekt a zrovna přijeli pánové na kontrolu, tak jsem neváhala a s obavou v hlase je požádala o přibližný délkový popis trasy do Hlučína a po jejich odpovědi si viditelně oddechla. Čekalo mně už jen asi 8 km, což je nic, včerejšek mi stačil a já už neměla další sílu někam letět, takže jsem si našlápla určeným směrem, sice po silnici, ale mezi lesem a poli a to mně vůbec nevadilo, obešla si ještě jedno opevnění MOS a dala si přestávu s posezením s výhledem do kraje.... a co se nestalo, vzedmul se vítr, nakupila se oblaka a začalo chcát :-) super změna, proč pořád chodit bez roztaženého deštníku, když ho mám v batohu, že :-) Za chodu jsem si vytáhla svůj nový červený a s jeho velkou pomocí přešla cca 4.5 km po docela frekventované asfaltce. Vítr dosahloval místy fakt velké rychlosti a já musela deštník držet celou cestu bokem ze strany projíždějícíh aut, abych vůbec přežila :-), takže jsem vypadala z pohledu řidičů jako pochodující červená boule s černýma nožičkama, ale aspoň jsem byla vidět. Ron se k situaci vyjadřovat odmítal a zmokle si tahal dál za nosem. Z hlediska zhoršené orientace a touhy už dorazit co nejdříve někam do sucha, jsem nedošla až k Těžkému Orlovi, ale vzala to po hlavní do Hlučína, a právě jak jsem toho provozu měla už plné zuby, se objevily Darkovičky a já si v dešti sedla na lavičku u a normálně si oodpočívala a hlavně, vůbec mi to nevadilo, bylo to super, bavilo mně to, prostě jsem byla nějaká zocelená :-).
Po chvilce jsme se zvedli a rozumně se vydali dále pak vesnicí a uličkama mezi domky, potkali kouzelného dědečka, který mně navedl na opuštěnou značku, která by mně předtím zavedla kousek dál k Orlovi a tou došli spokojeně v ustávajícím dešti až na autobus do Hlučína. Cestou jsme ještě minuli malinké vlakové nádražíčko, o kterém jsem neměla ani tušení.
Věděla jsem už, že příští volný den využiju k tomu, abych se dostala až k Orlovi a taky se tak stalo, po třech dnech ( 2. 2. 16 ) jsme vyrazili, ale opačně, z Hlučína na Landek a bylo to boží, objevila jsem to, co jsem předtím nestihla a dofotila, co jsem předtím nedofotila :-) a taky jsme viděli za plotem vyrůstat první letošní květenu, únorové šílenství :-p
