Po dlouhé době výprava dál než za humna
V pondělí se na mně usmálo slunce a já byla šťastná, když mně to ráno málem oslepilo a mohla jsem lítat od okna k oknu, abych se přesvědčila, že je to opravdu :-) Dávala jsem si pozor, abych hlavou nerozbila okenní tabule a po snídani, na kterou jsem měla jahodovou zmrzlinu vlastní výroby, se vypravila na tramvaj. Rozhodnutí to bylo velice odvážné, jelikož první takřka už jarní slunečný den trávit i jen 20 -ti minutovou jízdou tramvají, byl jednoznačně hřích. Vyhrála ovšem touha spatřit louky za Výškovicema, pole za Starou Bělou, výhledy kolem Krmelína a lesík za Pískovnou.
Měli jsme štěstí a 17ctka nám jela takřka hned po příklusání na můstek a navíc to tímto spojem bylo kratší. Vystoupili jsme nedočkavě na Mostě Mládeže, tedy o zastávku dříve, než obvykle, ale do lesa to bylo skoro stejně. Prokličkovali jsme sídliště a vnořili se do prd jarního lesa, všchno bylo ještě holé, hnědé a sivé, ale já stejně měla slavnostní pocit, protože jsem už měla přibalené sluneční brýle a těšila se, jak to s novými "Raybenami" natřu celému světu = Bělskému lesu :-). Zjistila jsem, že nenatřu, protože mi padaly a do toho mi hned volá kdosi z práce a jak to zvednu, tak to položí, tak po druhé a kde je něco, co tam není, když říkám, že to tam je, tak není a než to našli a dali vědět, tak mně to pěkně štvalo, nechtěla jsem si nosit práci do lesa. Ale pak jsem to naštěstí vytěsnila z myšlenek a byla ráda, že už to umím a věnovala se důležitějším věcem, jako výhledu na kostelík nad Starou Bělou a blátu na cestě a traktoristovi se smrdutým nákladem, co mi projížděl kolem posezení. Plánovaní další trasy jsem nechala taky prozatím otevřené, abych se rozhodla přímo na rozcestí, na kterou stranu mám chuť odbočit, na kterou stranu mne to více táhne.
A tak jsme táhli, jako jen může tažený člověk táhnout pomocí zdivočelého dvacetikilového psa s touhou ulovit veverku. Chvíli do leva, chvíli doprava, ale stále kupředu a kmitali jsme až jsme už nemohli a já si zalezla kousek za rozcestím u Krmelína od cesty mezi stromy a před sebou měla širé pole, lesy a výhled na svět a za sebou širé luka a širé hory Beskydy a všechno bylo širé a i to první letošní klíště, které mi lezlo po ruce odletělo do širé dálky. A pak se náhle ozval dětský křik nebezpečně se blížíci k mému tajnému odpočívadlu a sotva jsem se stačila ohlédnout již ke mně skotačil malý modrý nic nevědoucí chlapeček v kombinéze, který očividně hrdinsky utekl mamince, jenž po stezce tlačila kočárek a chlapečkovo kolo. Zatouži se ji jistě někde v houští schovat. Jakmile můj pes zaslechl podezřelý šuchot, vzepjal se u svého stromku, kde spokojeně ležel a započal divoce štěkat na nic netušícího chlepečka v přílbičce, která mu v té chvíli byla k ničemu, jelikož si chlapeček bucnul na zadeček a rozbrečel se na celé kolo. Za chvíli se přiřítila maminka a klučík se za ni kolísavě rozběhl a zabořil se ji někde mezi kolena a lýtka. Psa jsem po chvilce utišila a dál seděla v indiánské poloze, otočená tváří směr východ slunce a nekonečné nebe a dělala, že má přítomnost je pouze fyzická, když jsem ještě zaslechla, jak paní kárá synáčka, ať příště nechodí za cizími pány sedícími podél cest :-/. I nadále jsem seděla nehnutě :-).
A pak nadešel bod zlomu, kdy jsem musela dospět k rozhodnutí smrtelně vážnému kudy jít dál a já se rozhodla, že půjdu rovně a trasu vlevo směrem na Starou Ves nechám na jindy...v té chvíli asi duši začalo být smutno po těch místech, která jsem v duchu opustila a než mi další rozhodnutí stačilo dorazit do mozku, už jsem jen viděla, jak mé tělo odbočuje doleva směr na Starou Ves. No dobrá, tak jak příjdu pozdě domů, nebo budu muset spěchat, tak si to zodpoví někdo jiný, já si myju ruce a šla jsem a kochala se tím, co jsem opravdu chtěla vidět a vnímala místa za potokem a v Panenském lese, který jsem tak v té chvíli nazvala a "oficiálně" pojmenovala. Skoro dva roky ten les znám a poprvé jsem jej viděla v létě, v plné zelené kráse, jak jsem se vracela z Košatky po noci v chatičce a nemohla jsem přijít na to, jak mu říkat a věděla jsem, že to je místo, kterému nějak říkat chci. No a tak už říkám a pak jsem najednou vymyslela úžasnou odbočku, která mně měla napojit zpět na cestu tu " rovně" a vedla kolem včelína a kamenného můstku v lese a kolem Proskovického hřbitova, který se rozprostírá sám, na kopci, za ním jen pole, lesy a výhled do daleka a pak zas překročit silnici a dostat se přes Kůly, kolem Bažantnice k Čínskému přístřešku na Výškovické louky, tam utkvět v trávě a koukat na pomalý západ slunce a pak pelášit do trafiky, koupit si pivo na cestu na žízeň, protože večerka, se kterou jsem počítala byla zrušená a po takovém výletě je pivo do tramvaje prostě nutností. Ano, i muži mají své dny .-).