Záludná Čantoryje
Kunčice, Vítkovice, Bartovice, Šenov, Havířov, Havířov Suchá, Horní Suchá, Albrechtice, Chotěbuz, Český Těšín ..co si ještě České dráhy nevymyslí než se dostane do cíle..aha...Ropice, Třinec - Koňská, Třinec, Třinec - centrum K.O.N.E.Č.N.Ě.! zvolala a vystoupila z vlaku.
A jelikož měla naplánován výstup na horu Čantoryji, kde byla asi před dvěmi lety pouze jednou a nic si z toho nepamatovala, krom jednoho hraničního kamene na Polské straně, se celou cestu nestačila divit.
Nejvíce se však divila tomu, že výstup na horu, která se dle výškového profilu tyčí 995 metrů nad mořem, je skoro pořád z kopce. Po pár kilometrech začala za tímto tušit nějakou nekalost a ta se také projevila před výstupem k chatě Čantoryji. Doškrábala se někam pod ní
usedla na úpatí stráně a pozorovala tu nádheru a byla rozhodnutá už výše nestoupat, těch 700 m si nechat ujít a nemít pak možnost říkat lidem, které to samozřejmě zajímá, že byla na Čantoryji. No, tak určitě. Jde se, co by to byla za turistku. Zatla zuby a šla a došla a řekla si, že aspoň využije tamnější pohostinství k dočepování pitné vody na další pouť, aby tolik nemusela šetřit už téměř prázdnou lahví. Obsluha ji však sdělila, aby mohla dostat zadarmo pitnou vodu z kohoutku, musí si tam něco koupit. Tak si koupila pitnou vodu. Jak jinak, než s úsměvem, a rozloučila se. Pes se napil hned u vchodu z plné misky, nic si kupovat nemusel.
Cestou dolů do Nýdku
byla ráda, že si tam přece jen vyšla a počítala s tím, že na nádraží do Bystřice už to pak bude po rovince, kouskem zeleně, který zběžně zahlédla na mapě při plánování trasy. Výhledy byly opravdu nádherné, kolem Slezské Beskydy tvořily překrásnou scenérii a souhru krajiny. Běžecké boty Nike svou první zkouškou také prošly
šlo se ji jak by chodia po trampolíně. Žádná vedlejší únava, žádná vyčerpanost, která ve srovnání s chůzí ve starých obyčejných botaskách byla častým jevem. A proto se vyplatí, když má člověk něco rád, do toho trochu investovat, protože pak to co dělá rád, dělá ještě radši a dostane to zase jiný rozměr a to platí nejen u chůze. Neodbývat to, co máme rádi, ale posouvat dál. Na chůzi si člověk může přeměnit spoustu věcí na věci v běžném životě, poznává sám sebe, své možnosti, získává poučení a dokáže si pak například lépe rozvrhnout své schopnosti. Pokud však chce a poučit se nechá a všímá si. Možná si málo lidí všímá maičkostí a detailů a bere svět jako jednu šmouhu, ale všude, v každém okamžiku se něco skrývá, jen se zastavit, nepředbíhat a vnímat. Jde to pomalu, stále se vrací jakási světská zrychlenost, ale když mozek ví, že má dbát na tento nový rozměr přítomnosti, připomíná to pak trvale a mysl si to osvojí a nový vzorec chování se naučí. /Somatakámúdrásova/ :-p
Po troše úvah dospěla do Nýdku a ještě chvilku byla přesvědčena, že cesta na vlak bude rovná a krátká. Rozcestník v malebné vesničce ji samozřejmě přesvědčil o krutém opaku. Do Bystřice ji zbývalo ještě 6 km a to s výstupem přes Prašivou goru. Co jiného, nic, než jít a usmívat se na ten svět a nehroutít se z dalšího kopce, který tušila velmi strmým a tušila dobře. Nejdříve si tedy vyšla kopeček ještě pěkně po silničce a usedla, aby se pokochala výhledem na vrchol, ze kterého právě sešla a který si nenechala ujít, aby o tom mohla vyprávět náhodným pocestným :-).
A pak už přestala nad sebou kroutit hlavou a za chvilku se při pomalém západu slunce plížila ke strmé zarostlé neviditelné pěšině stoupající na vrch gory. Maliním si potrhala kůži na nohou, prošlápla cestu případným turistům a vynořila se na vrcholku nádhereného kopce, který ji ukryl do svého věčného úžasu.
A byl již čas večeře a proto se nebránila rozbalit si své posezení o kousek dál, mezi jedlemi, zelenou travou a prosvítající nebem. Všude bylo lesní ticho, jen cvrlikali ptáci a občas z dálky zazněla motorová pila, ale to už k Beskydům patří, ale jinak byla sama a samotinka.
Nejlépe chutnají pšeničnožitné dalamánky se šunkou a sójovou pomazánkou v lese, to jednoznačně odsouhlasila i psí hlava lehkým kývnutím.
Potom už byl čas sejít dolů do Bystřice a zjistit, že na vlakovou stanici jsou to ještě další tři kilometry, ale to už šla ze setrvačnosti, s jedinou vidinou stihnout vlak v 20:00 h. Druhotná vidina koupit si lístek a sednout si na lavičku a koukat na hory za nádražím ji dodávala sil a třetí vidina koupit si tam studené pivo a vychutnávat si cíl ji vedla za ruku. A pak se tak i přibližně stalo, akorát že v malém nonstop Tescu, kde si raději zašla ještě po cestě, než by nedej bože náhodou byla hospoda u nádraží zavřená, měli pivo vlažné a lístky se dali nakonec stejně koupit akorát až v vlaku. Ale to byly zanedbatelné věci, které ji náladu rozhodně nezkazily a proč by měli, když mohla cestou domů vidět třeba tohle..
