Pršící les a kdy je v lese nejhezčeji
V lese je stejně nejvíc hezky, když prší, tak trošku, ne moc. Musí to být ovšem už jarní les, kdy jsou koruny stromů obsypané zeleným listím a to spadané pak jen tvoří krásný koberec na zemi, který trochu hřeje, když si člověk rozloží igelit k posezení. Při dešti stromy tak jinak šumí a les jakoby člověka obejme a osvojí si ho. Lesní zvuky spíše utichnou a dají přednost zvukům vody a melodie lesa je jako symfonie opusu. Na středeční rozjímání 4. 5. do hlubin lesa mi poskytly útočiště Opavské lesy. Z Třebovického nádraží jsem se vláčkem dopravila do Lhoty u Opavy a sice bez deštníku, ale ve vzduchu už byla cítit krásná deštní vlhkost, jsem ušla jen pár kroků vesnicí, abych mohla co nejdříve vplout do lesa, kde nikdo nebyl, nikdo, jen já a pes a sem tam brablenec a jedno klíště :-). Usedli jsme do mechu, protože tento den byl jednoznačně odpočinkový, neuspěchaný a tak jsem se na to těšila, že jsem nemínila kořit žádné rekordy, ale jen přirozeně proplouvat krajinou.Tento úsek lesa skýtal po cestě i případné úkryty proti dešti jako altán nebo zastřešený krmelec, ale já se rozhodla žádného nevyužít a při dalším posezením u potůčku mezi obrovitými buky, které mně poměrně dlouhou chvíli chránily před prvními kapkami deště, jsem po chvíli roztáhla deštník, nohy skrčila trochu více pod sebe a v tureckém sedu, chráněná svou drobnou červenou stříškou jsem byla za muchumůru. Ani se mi nechtělo loučit, ale cesta pokračovala dál. Přeskočit potok a pak stoupat pěšinou k silnici. Tu jsme jen přešli a byli v lese poblíž Háje Slezského, kde už jsme potkávali bunkry, tzv. tvrze MO - S. Jedna z nich je obzvlášť strašlivá, jakási zbudovaná skála do země, vysoká cca 4 m, z jedné strany ve svahu a dál se ztrácí v kopci, takže i z vrchu vypadá jak palouk. Bohužel jsem měla kvůli deštíku a vlhku zabalený fotomobil někde v útrobách batohu, ale našla jsem alespoň fotku na internetu, tak pro představu:
#/media/File:H%C3%A1j_ve_Slezsku,_Smolkov,_MO-S_39_(2015-04-14;_02).jpg){kind=link}
Asi teprve nedávno se taky po stezce, která vede kolem těchto tvrzí objevily cedule s historií a fotkami vojáků, kdy jsem konečně mohla spatřit tváře těch, kteří zde bojovali, za dobro, za zlo, za ideu, za nesmysly...za život.
Mimochodem tvrze stále využívá armáda ČR.
Chtěla jsem si tyto lesy, které se táhly dál k Čertovu mlýnu a dalo se je obejít po neznačených stezkách, užít nejvíce co to šlo a tak jsem i objevila další průchozí lesní cestu nad areálem s hospůdkou a podiem, kde se pořádají koncerty a pořadatelé mají rádi Davidovu kapelu, tak tam každý rok řádí pro lidičky na Kdyžužtakfestu :-). Avšak teď tam bylo pusto prázdno. S deštníkem se nejde zas tak nejhůře, pokud člověk přivykne a les měl zas jiné barvy, takové plné zemité, jarní, bez odrazu a lesku, které způsobuje slunce.
A lahvový radegast na nádraží v Háji ve Slezsku přispěl k pršivému konci výletu tak, že se do těch míst budu chtít brzy vrátit a ani nevadilo, že nebyl vychlazený :-). Ale tentokrát se vracet nebudu jen kvůli pivu, fakt :-).
A pak je v lese krásně, když svítí slunce, skrz stromy, skrz listy, které se lesknou svou čerstvostí a třepetají se v mírném vánku, když mezi kmeny září kužely paprsků a dopadají na mech nebo bukovinu, celý les září a rozevírá svou náruč, všechno je volné, vzdušné a široké, les člověka nepohltí, neschová, les člověka rozptýlí do všech svých koutů. Všechno svítí a leskne se, tak že někdy oči přecházejí a naplňuje to nějak duši, nevím čím to je, něco jak v kostele...a možná to tak mám jenom já a jsem divná, ale každý jsme nějaký, já se v tomto nějak našla a neztrácím se, spíše mně to vede ještě více do hloubky a podstaty. A proto již chápu, jak to myslel meteorolog pan Ján Zákopčaník, idol našich dívčích srdcí :-) :-) s prupovídkou na konci svých předpovědí " a mějte slunce v duši " :-). Akorát tenkrát nás spíš zaujala jeho sčesaná ulíznutá patka, pokorný výraz, který nás nutil do škodolibého smíchu a překroucení jeho symbolické věty na " mějte sumce v duši :-)". Ale co, sranda to byla veliká, tak proč ne třeba sumce :-).
Nicméně, ve čtvrtek 5. 5. jsem měla v duši uplně všechno, a ten sumec byl ke konci výletu pak už trochu protivný, ale zbavila jsem se ho a bylo krásně na polonové cestě kolem Hlučínského JZD :-) i přes pole řepky olejky se nešlo zle a svlíkání podvlíkaček v lese stálo taky za otočení :-), naštěstí, že se na mně mohl koukat akorát tak datel, ale po poledni se tak rozsvítilo, že mně chůze tím horkem co mi bylo, spíše unavovala než těšila. Po odhození přebytečných svršků a nezbytného přítížení baťůžku jsem se rozhodla v lese spočinout i jinak. A to v pohodlném sedu s ještě poměrně chladným nápojem a začalo splývání. Za chvilku mně dokonce přišel navštívit pan srnec, asi jak jsem tak dokonale splynula, ale Ron to splynutí úplně nezvládl a vážně ho asi rozčílilo, že ta vysoká se odvážila pomalu dojít tak blízko a tak se srneček polekal a že mu to štěkání šlo při úprku snad líp, než psisku, ho možná rozjitřilo až do konce našeho výletu. Kdo ví, jakého sumce si v duši pro změnu nosí zase takový pes..
Momentka z cesty u Markvartovic
Jo a taky jsem změnila opět trasu, ale rozumově jsem se usnesla, že ani tentokrát nepůjdu prozkoumat lesy směr Kozmice, další překážkou byly totiž silnice a já prostě raději toužila po lese, i třeba prozkoumaném, tak jsem tento záměr odložila hluboko do šuplíku na neurčito a mám po trápení. A jak jsem byla celá taková rozhodnutíplná, přece jen jsem si řekla, že když průzkum, tak aspoň maličký a že Černý les skýtá takových zákoutí dost, jenže jsem udělala první chybu tohoto dne, nedůvěřovala jsem opět cestě a z pěkné lesní pěšiny jsem odbočila příliš brzo, abych se ocitla na asfaltce, která vede středem lesa až na Landek. Je to známá cesta a já se ji tentokrát chtěla vyhnout, ale nakonec jsem si ji teda o moc nezkrátila. A pak jsem byla naštvaná, když jsem chtěla podat psovi chudákovi aspoň trochu vody, sluníčko hřálo vážně už dost a po celou cestu nebylo potůčku. Tak jsem se nesmířila s vidinou dešťové tůňky až na Landeku, kterou bychom dosáhli určitě dříve, kdybych nepokoušela štěstí. Nevím, jestli mi z hlavy trčela zrovna zlomená virgule nebo co jsem měla za věštecké schopnosti, ale zahla jsem na ten nejbídnější chodníček, který se samozřejmě asi za 10 minut prodírání ztratil a já zůstala u včelína, kde to bzučelo a bylo tam hnusně a já na tom byla tak, že po dlouhém pozitivu jsem si prostě přiznala, že jsem na sebe naštvaná a nějak se mi ulevilo, odpočinula si a sobecky si dala poslední pivo, co jsem měla ssebou a pak najednou bylo zase krásně a já se uklidnila a šla a šla a došla a pes dostal napít a zase se smál a já se rozhodla, že se prostě už nebudu vztekat, že to za to fakt nestojí a stačí třeba jen zapojit rozum, jenže, ono když je tak krásně a svítí slunce, tak to vede holt občas prostě srdcem :-).