Tůristka a hovno
Tak to vypuklo i v pondělí, Verunčino výletování, znělo to jako plán, jako skvěle vydařená cesta vlakem, jako navazující spoje, jako slunečné nádraží ve Studénce, jako posezení na mírumilovně osamocené lavičce ve stínu nádražní budovy, s výhledem na starý úsek tratě s vlnícími se listy staré lípy, s poctivě vrnícím starým motorákem ve směru Štramberk, který mi dával 20 minut času na příjemné čekání na nástupišti.
A jako osamocená lavice v zadním prostoru naftového vlaku, s okýnekm staženým a větrem foukajícím do vlasů, celou cestu malebnou krajinnou novojičínského kraje. Vše sedělo a zapadalo do mých plánů a příjemně ve mne klíčilo napětí, co mně to čeká za putování, za objevením stezky, mírně se odklánějící od vyznačené trasy, s cílem - Kopřivnice nádraží. Tuto cestu jsem si poprvé prošla někdy v zimním období, byla akorát opačným směrem a dala mi docela zabrat, sněžilo a docela hustě, zaběhl se mi tenkrát pes a vše bylo takové syrové, holé, s výhledy široko daleko. V nížších polohách pak dost silně pršelo, že jsem si dala tenkrát za úkol navštívit tato místa na jaře a jak bude už opravdu krásné počasí a všechno to hezké si naplno užít.
Z červené turistické značky jsme po natrhání Štramberského bezu ( který dle mého přesvědčení chutná v čaji docela jinak než bez z Vinné hory ) sešli a jali se obejít po obvodu nejvyšší Kopřivnickou horu nesoucí název Červený kámen ( 690 m. n. m.). Raději jsem volila tuto, dle mne delší trasu, s tím, že jsem si nechala ujít přímý výstup do kopce, ale tím pádem i vyhlídku na Štramberskou trúbu, jak jsem později zjistila. Vnitřně jsem pak za to prolila hektolitry duševních slz a slibovala si, že si tu vyhlídku musím nějakým způsobem vynahradit, protože kolem mně dokola samé zelené stromy, další stromy a listy a sem tam jsem zahlédla... stromy :-) a pak na okamžik jedinečnost kraje, ale tu trúbu ne a že já se vlastně těšila hlavně na ni...vytěsňovala jsem tyto vtíravé myšlenky, které se mně snažily naštvat a vzít mi potěšení z výletu, aspoň těmito výkuky...
které byly opravdu, ale jen dva :-/. Nečekaně za chvilku jsem se ocitla na rozcestí Janíkova sedla Pod Raškovým kamenem, o kterém jsem věděla, že je asi tak 3,5 km do Kopřivnice. No a to je jako všechno? znělo mi v hlavě posmutněle. Tak buď jsem tak zdatná turistka, nebo jsem přes to nadšení letěla jak pták a pořád čekala na neznámé stezce nějaké úskalí, které nepřišlo a naopak hladce mně dovedlo tam, kde jsem to znala anebo je to prostě nějaká zkratka. A bylo to vlastně všechno dohromady. Raškova vyhlídka je pak asi o 200 m výše po strmé stezce a od ní pak pokračovala další část mé cesty, dalo se říct už závěrečná etapa a já plna energie, to by to tak hrálo ujít tak málo, si chtěla před tímto výstupem dát tedy ještě nějaké chytré kolečko, kterým bych si doplnila kilometry. Rozcestník mi ukazoval i směr zříceniny hradu Šostýn, kde jsem vlastně, vzpomínám si, ještě nebyla, tak se hrnu, vyloženě slintám blahem nad správně zvolenou alternativou prodloužení stezky, ano, z toho místa navíc jistě uvidím na tů trúbu....stoupám, a hle, klesám, není možné, už to určitě bude a klesám, až jsem zjistila, že jsem skončila na rozcestí před silnicí vedoucí k nádraží v Kopřivnici. Skvěla se tam jen lavička a památník, no tvářila jsem se, jakobych tam nebyla, jakoby takový turistický poklesek patřil někomu jinému a rychle to otočila zase zpátky alá hlavně nenápadně :-). ( Později jsem zjistila, že jsem odbočku na zříceninu nějak minula, ale prý je to jen pár kamenů, tak zas někdy příště..) Dělala jsem samozřejmě jakoby nic a tím jsem trochu své turistické ego uchlácholila. Po cestě zpátky do prudšího kopečku jsem minula rozcestí čarodějnic, kterého jsem si při hysterickém tempu "výstupu na Šostýn " nevšimla a bylo jasné, že je to tady prostě začarované :-).
Po zdolání výškové nerovnosti do polohy původní mi zase bylo fajn a jak jsem ještě vylezla prudkým stoupáním k Raškovu kameni, tak už jsem doufala, že neštěstí objevitelského komplexu bude zažehnáno. Vvydupala jsem železné schůdky na vyhlídku, ocitla se na tom stejném místě jak v zimě a viděla velké kulové. Jen kopec přede mnou a listy a stromy.. Objevitelský komplex nyní propukl v celé své velikosti, turistické ego začínalo skučet a při posezení pod kamenem ve stínu, které jsem musela kvůli přímému slunci zvolit, si už kopalo hrobeček, protože to jsem vyloženě čučela jen do stromu. Ale v tu chvíli přišel spásný "Aha! Moment", zkusím ještě jednu cestu ze zimy a šlo se a cesta mně vedla na vrchol, hurá, uvidím do kraje, vylezu to, vydrápu se tam, kam mně ta pěšina zavede, ano asi to neobchází horu, ale přejdu ji a hle, jsem na vrcholu, nic nevidím, jen začínám cítit namožené svaly, ale to nevadí, to je fajn, půjdu dál z kopce, sílu mám a tady, po levici, se něco tkví, to bude jistě pozůstatek něčeho kultovního, ano, vedení vysokého napětí, tak nevadí, jde se teda dolů, ale co to, tady to nejde, tady pěšina končí v neprostupném roští, bezva, já nakonec zas musím zpátky, tak repete k Raškovu kameni, ano, to je přesně ono, co jsem od tohoto výletu chtěla :-). A pak na cílové stezce kolem Bezručovy vyhlídky si aspoň pomstychtivě vyfotila onen preventivní kopec, na který se jistě budu vracet, tourčitě :-)
A pak už jsem neměla kam jinam jít, tak jsem slavnostně zatroubila k ústupu a u poslední vyhlídky, kde jsem se vítězoslavně usadila, fakt něco viděla a bylo mi to tak nějak jedno a rezignovaně jsem z vrchu obdivovala střechy továrny v Kopřivnici a nádraží pod sebou. A když jsem tak už v nic nedoufala a nakonec objevila tu nejlepší nádražní hospůdku s točenou desítkou a zahrádkou a z plastové židle viděla na všechny ty kopce z pohodlného sedu, tak mi to přišlo všechno tak směšné, to lopocení a dospěla jsem k názoru, že jsem si to vlastně docela užila. Ke štěstí mi chyběl ještě telefonát od Davida a prý jaký je výlet, tak že super, výhled ze židle a dobrý pivo stojí za to, příště se můžeš přidat :-).
Zato úterní výprava do Fulneku začala naopak a to hned na Svinovském nádraží, kde všechno sice dýchalo stejným pozitivismem jako včera, ale byla tam cítit i jistá záludnost. Zatím jsem netušila v čem, nástup do vlaku se mi podařil totiž opět skvěle (měla bych se u toho už konečně vyfotit a rozepsat se o tom podrobněji černou křídou do komína )...celá natěšená si udělám pohodlí na sklápěcím sedátku v chodbičce a vzrušením skoro ani nedýchám, jak se těším až se rozjedem, ale my se nerozjíždíme a vlak stojí a je dusno a já bych se málem samým nadšením byla udusila, kdybych se na to nevykašlala a prostě zbaběle nezavolala Davidovi, že nejedem, že stojíme a že mně to štve a to v takových nouzových případech funguje vždycky a náš vlak se pak asi po 5 minutách fakt rozjel. Zdalipak bude v Suchdole čekat přípoj jsem si vůbec nebyla jistá, ale když jsem to vlastně v rozmluvě s Davidem zmínila, tak přece aby nečekal, sice jsem tajemným silám zoufalého telefonisty věřila, ale malinký záložní plánek se už taky nesměle vykluboval.
A jasně že motoráček čekal, pes sice letěl z vlaku čumákem na před a při nástupu do motoráku se zas prý bouchl do hlavy, trochu mi ho bylo líto, ale prázdný vagónek jen pro Verunku mi tu lítost sobecky zahnal a já si to frčela štandopede bez zastávek na znamení až do Fulneku, krajinou kopcovitou. Ale bez zastávek byla cesta strašně rychlá, tak jsem si to štěstí ve vlaku nestihla vlastně ani pořádně vychutnat a už jsem musela vystoupit na konečném nádražíčku v městečku Fulnek, které je malebné a milé.
Pak jsem si po cestě dlouho a pečlivě vybírala posezení s výhledem, neboť jsem po pondělku onemocněla Výhledovou chorobou a to v pokročilém stadiu. Diagnózu mi potvrdilo zjištění, že když jsem po usednutí, vydechnutí a rozložení svého utrmáceného člověka do krajinářské pozice zjistila, že výhled je sice krásný, ale to suché co jsem překročila a považovala za uschlou kůru není uschlá kůra, ale exkrement alias hovno s výhledem. Jímavé posezení..
( Chtěla jsem tu nechat fotku, ale po zhodnocení veškerých vlivů na okolí, jsem ji raději odstranila :-) )
A když tedy hovno, tak to přece znamená štěstí a cesta se vydaří. A bylo to přesně tak, jak jsem vyvěštila. Ne ovšem z hovna, ale z jiných indicií. Prošli jsme ještě dva kilometry po silnici, která se líně vinula pohořím, nebyla vůbec rušná a auto o ni zavadilo jen jednou, až jsme se dostali k pěšině lesní.
A ze předu a s otočkou vzad k tomu
A odbočili do zeleného lesa. Všechna odpočívadla pak už byla bedlivě prozkoumána a s maximálním prožitkem vychutnána. Mířili jsme navíc k oné, delší dobu opomínané, rozhledně Kanihůře, přes cesty, na které jsem v zimě tak hrubě nadávala a které mi tehdá připravily nejednu krušnou chvíli. Tentokrát byly schůdné, v bezvadném stavu a já si je nemohla vynachválit. Došli jsme k výhledu na Bílovec a okolí, v ten den šlo vidět snad až do nebe a pak už jsme jen minuli Hubelesku, zrůdné stavení v lese
a cestou na Bílov jsme se blížili ke Kanihůře, která se tyčí nad Studénkou a na dalších 10 km, které mně dělily od nádraží ve Studénce, mé cílové stanice.
Bylo nádherně a já si vychutnávala jarní výhledy do kraje a i přes deset kilásků, co už jsem měla v nohou, se mi šlo stále doře. Ale věděla jsem, že se za chvilku připlíží drobná krize, ale tu jsem včas zažehnala jednoduše kecnutím do trávy na prvním pěkném místě, které bylo zrovna roztomilé a to i bez výhledu, v zastrčeném údolíčku, v lesíku s potůčkem a otevřela si plechovku s pitím. Psa jsem vyexpedovala do rybníka a pak jej oblažila kusem chleba a oba jsme po chvilce zářili energií široko daleko :-).
Tentokrát jsem Studénkou už nechtěla procházet skrz vesnici trasou únavnou a asi 4 km dlouhou, tak jsem si v mapách vyhledala pěšiny, které městečko obcházejí. To znamenalo na začátku vesnice za kostelem zahnout na polní stezku. Tam někde, bokem od lidí jsem chtěla i povečeřet a pak ujít asi poslední 2 km na vlak.
Sluníčko se již pomalu klonilo k obzoru a nastával čas večerní a já se najednou ocitla před roztomilým altánkem kousek za kostelní zdí s výhledem na topoly a hory v dálce a brala to jako znamení zasednout k večeři.
Po vydatném žitném chlebu s lučinou, šunkou a salátovou okurkou a samozřejmě, psích granulí, jsme pokračovali vesele dál a samozřejmě, úskalí by na sebe nenechalo dlouho čekat, kdybych neměla v záloze své hovno.. :-)
Bláhově jsem se totiž domnívala, že už mi zbývá přejít akorát tak vlakové koleje a jednu louku a budu u cíle, tak jsem se ani přes dotíravé nutkání, nezeptala zjevivší se paní, co obracela seno a byla jsem si tak jistá svou cestou...
že jsem pelášila dál, kolem zahrad a jednoho plotu, kde vykukovali dva pánové a přemýšlivě hleděli do kraje. Byla jsem jata je také minout, ale sami od sebe mně mile pozdravili a mně to v té chvíli prostě nedalo, tak jsem k pozdravu přidala ještě hovorový dotaz, zda kráčím správně k nádraží a pán číslo jedna hned Hohohó, milá slečno, to byste si řádně zašla, pojďte, provedu Vás zahradou a pak už půjdete jen rovně, tak jo, mimochodem ji měl fakt pěknou tu zahrádku, tak jsem mu ji i pochválila a všichni jsme byli spokojeni a mně došlo, že měl vlastně pravdu, že já šla podél Studénky dolů a přitom ona trasa k nádraží se stáčela šikmo doprava. No ano, ale zas vesnicí jsem tak trochu nechtěla, tak mi hovno opět pomohlo ( jedině hovno :-) ) a měla jsme si ho možná zavěsit na krk jako zaječí pacičku. Po cestě mně totiž málem zakous ratlík jedné milé stařenky, ale jen málem a já měla záminku se přimluvit a již poučená, zeptala se kudytudy a ona jé, běžte raději zkratkou, přes polní stezku, jinak s tím pejskem byste musela chudáku městečkem, no vždyť joo, to jsem přece chtěla :-) a za chvilku už jsme byli opravdu na nádraží a takovou pěšinku jsem si představovala leda tak v pohádce, nádhera a zkratka pro další příští stezky třeba zase k té mé Kanihůře :-).
A pak prosluněná zahrádka na nádraží ve Studénce a 22 km v nohách, co víc si člověk na konci dne může přát.
Good bye..