Zřícenina Starý Jičín
Konečně jsem se rozhoupala a v lehce zamlženou květnovou neděli 1. 5. dospěla k uskutečnění dlouho odkládaného průzkumu zříceniny hradu Starý Jičín. Někdy v zimě jsem na výletě z Nového Jičína do Suchdola n.O. kopec s hradem jen obešla a to se slibem návratu a podrobnějším průzkumem. Na zdolání kopce, totiž nebyl vůbec čas a ani síly. Dlouho se mi stavěly do cesty různé překážky, ale tuto neděli už nebylo vyhnutí..dokonce se mi už po tak dlouhém odkládání ani zas tak moc v ty směry nechtělo, jako tenkrát, a pak tu byla neděle a turistický čas pro rodinky s dětmi, kteří určitě budou prahnout po zřícenině víc než kdy jiny, ale věděla jsem, že tam prostě musím, jinak to už nešlo. Cíle a navíc věcí, které dělám tak ráda, se musí plnit a zdolávat a překonávat a posouvat, jinak by už člověk nebyl člověkem, ale otrokem nudy a šedivého systému splynutí s davem, zbabělostí a lenosti a neúplnosti. Ano, to je to slovo, kdybych prostě nejela, tak by to možná bylo jednodušší, ale já bych se cítila tak nějak neúplně. Proto jsem i u okýnka na nádraží slyšela skoro cizí hlas z mé vůle, jak si říká o lístek do Suchodla, přičemž jsem to fakt na poslední chvíli chtěla vzdát a jet jen kousek, na poměrně známou trasu Lhota u Opavy - Háj ve Slezsku, kam se mi sice taky chtělo, ale zvítězila jsem nad svou nerozhodností a jakmile po koupi lístku nebylo cesty zpět a bylo rozhodnuto, tak jsem věděla, že nebudu už tak snadno podléhat bludům a budu se držet konkrétních plánů bez debat :-).
( Ne, zatím schizofrenií netrpím :-) )
Rychlík na Brno nás spolehlivě na čas vysadil 11:18 v Suchdole a já se těšila na osobní prozkoumání svých na mapách vybádaných stezek, které mně měly dovést až k hradu a to mimo turistické značky. Až na cestě zpět, jsem měla v plánu jít po už jednou projité žluté přes nekonečnou vesnici Bernartice n.O., zpět na vlak do Suchdola.
Poslední otočka za nádražím před vstupem do lesní rezervace:
Za chvilinku jsme z turistické značky odočili do prava a obkroužili si tak celý les, abychom se znovu za tímto zarostlým žabím můstkem napojili na kousek žluté a zároveň se napojili vodou z řeky ( čeština je prostě krásně rozmanitá a mi to nedalo se neopakovat, jinak samozřejmě vodu z potoka chlempal jen pes :-) )
Po pár metrech jsme měli zase odbočovat, abychom se vyhli cca 4 km stoupání Bernartickou vesnicí, a to na lesní stezku, která se točila lesy. Nějakým záhadným způsobem jsem věřila, že mně vyplivne na nějaké pěkné polní cestě, která mně pak vyvede k hradu. Tak jsem si to aspoň pomocí plánování vymyslela a po výletě jsem porovnala skutečnost s ideologií nadšeného turisty a usnesla se na tom, že realita bývá občas krutá, ale kdyby mi byla známá, tak bych se s takovým nadšením do výletů asi nevrhala a to by mi chybělo rovněž, navíc trocha nezdaru při riskování je taky mutná, o to je pak větší radost, když se něco povede :-).
Nechci být ke stezkám, ale úplně sketpická, i na této trase se mé objevitelské já nejednou zatetelilo, třeba právě kdy jsem to už nejméně čekala, se najednou objevil schůdný lesní chodníček nebo pěšinka kolem pole a nejednou jsem narazila na zajímavé objetky po cestě, třeba tento celodřevěný posed
nebo toto osamocené stavení obrostlé rozkvetlými stromy a s jednou nefunkční zrezivělou pumpou asi až 300 m od domu, aby měl člověk pořádnou žízeň, než se dojde napít :-) )
Občasné bloudění mně ale taky docela unavovalo, navíc když se zřícenina hradu neustále nechtěla přiblížit a i když jsem už k ní měla našlápnuto dobrých 13 km, tak kopec vypadal pořád stejně daleko, k popukání, fakt, ale to už jsem s myšlenkou, že tam třeba nedojdu, byla rozloučená, takže jsem místy i zuřivě šlapala cestou necestou, polem nepolem...za asfaltkou kousek dál už v polích, kde mne právě tušená stezka opustila a já měla vidinu vyježděné brázdy po traktoru táhnoucí se asi 2 km nahoru, jsem si na chvilku kecla do trávy a čučela na kopec s hradem, magnetizovala jsem ten svůj cílový bod a těšila se, až se tam vydrápu beztak tou nejméně schůdnou cestou, která bude oproti tomuto stokrát horší a nahoře zvolám něco jako Heureka nebo tak :-).
Mezitím mně v úvahách přerušil, jak jinak, než starý nedoslýchavý pán typu sedláckého dědečka na kontrole svého lánu a příjemně jsme si nakonec poklábosili o našich nejoblíbenějších značkách piva :-) a o přílivu měšťáků do jeho malé vesničky :-/, vidím, že tento problém trápí více starousedlíků v naší republice.
Kopec se naštěstí najednou přiblížil téměř na dosah ruky a za chvilku jsem objevila už přesně tu nejprudší stezku nahoru, abych nemusela obcházet chodníčkem " pro děcka " kolem dokokola, tak jsem to riskla, prudší snad než výstup na poslední úsek Lysé, občas jsem se musela šoupnout výš pomocí kořenu nebo větve a hecovala se slibem Davidovi, že mu tu zpropadenou zříceninu nafotím, až jsem s červeným ksichtíkem od námahy ( což se mi už dlouho nestalo ) dosáhla bodu šutrů a lidí :-o. Akorát heuréka nějak neproběhlo, spíše mne doprovázela vážná statečná tvář, která měla znamenat, že takové šplhání dělám běžně a že to mé náhlé, udýchané a velmi důstojné objevení se na chodíčku mězi turisty a před vstupem do hradu jsem měla opravdu v plánu :-). ( Co ve skutečnosti znamenala nevím, ale měla jsem místy pocit, že se někteří poklidní návštěvníci na mne dívali jak na vetřelce :-) ).
Na hradě bohužel byli hlavně rodinky s dětmi, ale dělala jsem, že je nevidím a doufala tak trochu, že ani oni nevidí mně :-) a trošku jsem ty ruiny Davidovi blýskla, i když bylo lehce zataženo. Původně jsem měla hned v plánu zmizet, ale když už tak už, udělala jsem rychloprohlídku, nic moc extra jsem teda neviděla, to celá ta cesta k cíli byla daleko zajímavější, ale zas bez cíle by nebylo cesty a s tím jsem složila na chvíli své unavené kosti u jedné stěny z kamenů a nečekaně z červených cihel, která mně trochu chránila před větrem a otevřela si výstupní slavnostní pivo. A beztak mně tato vidina hnala kupředu ze všeho nejvíce :-) :-).
No a pak už byl čas na návrat, kopec jsem tentokrát sešla poctivě po asfaltce kolem dokola, protože sešup z koce, který jsem vylezla, byl úplná sáňková dráha. Pud sebezáchovy zvítězil a já navíc nijak netoužila po špinavé prdeli, ale celý výlet jsem chtěla strávit důstojně jako turistka s blátem maximálně na botách :-). To sice znamenalo asi 1,5 km navíc, ale to už jsem se povýšila do sběračky kilometrů a brala to skoro jako bonus.
No a pak jsem pořád velice naivně doufala, že nekonečná vesnice Bernartice se mi zdála nekonečná pouze minule a že se umoudřila a nějak se scvrkla, ale nescvrkla a přišla mi díky tomu ještě nekonečnější :-p, ale vydržela jsem a už se viděla v lužním lese, jak sebou plácnu na trávu a vychutnám si poslední posezení před odjezdem vlaku, s tím, že nebudu vůbec ale vůbec spěchat a pojedu až v 18 h a že večeři si doma dám klidně až po 20 h a že kvůli toho se svět nezboří a s problémem nejíst na noc ( nebo budu strašně moc tlustá ) se prostě vyrovnám a pro tento den tlustá prostě nebudu :-).
No, ale jsem asi vážně blázen a pěší notorik, já ten vlak na těch 17 h prostě stihla na minutu přesně a dokonce kvůli tomu, že měl 10 min zpoždění ( celý vesmír se spojil, aby mé úsilí nevyšlo nazmar a já necestovala se 40 kč přirážkou :-) ) si stihla koupit i lístek:-).
Doma jsem si aspoň v klidu uvařila fazolové lusky, které jsem si pak naložila na talíř a čekala až mně pan domácí obslouží, jak mně sliboval při mém trochu zoufalém telefonátu, kdy jsem musela oznámit línějším lidem, že plán splňen a zřícenina sice nafocena, ale kolik km mám vlastně ještě před sebou a že se to nějak protáhlo a že doma, pokud ovšem vůbec dorazím, nedělám vůec nic :-). A za chvilku přede mně přistála úžasná porce kuřátka s pečenou cibulí a česnekem, tím opravdickým :-).