Tak dlouho se chodí kolem horké haldy, až se halda vyleze aneb výprava do ostravských kopců
Pátek 22. 4. začal trošku zmateně. Naštěstí se ze zmatenosti vyklubal podařený výlet, s objevením nových míst a s výborným pocitem uvnitř z totálně naprosto povedeného dne, bez mráčků jak na nebi tak i těch pomyslných na cestě.
Chtěla jsem vlastně opět jet úplně někam jinam :-).
Ve čtvrtek večer jsem už měla dva plány, dvě odlišné trasy, na které jsem toužila jet. Dlouho vzpomínaný Suchdol, Studénka a další varianta z Havířova do Ostravy, přes lesíky Michálkovických kolonií až na haldu Emu.
Více mně to táhlo do Havířova, ale nechala jsem věc viset ve vzduchu s tím, že pojedu tím vlakem, který bude časově blíže mému dopravení se na svinovské nádraží. ( Havířovák jel o něco dříve než Suchdolák )
Budík jsem si tedy nastavila na docela pohodlný vstávací čas, pěkných 7:40 a ještě si večer po práci příjemně ponocovala u filmu Kněžna Libuše v americké verzi. Pravda, trochu mně zarazily anglické dialogy v jedné z nejznámějších pověstí českých a když zaznělo jméno Libuše z úst nějakého amerického Přemysla Oráče, znělo to tak nějak kostrbatě a vůbec se to trošku pralo s mým vlastenectvím :-), ale celkově se mi film nakonec líbil.
Ráno jsem se kupodivu probudila úplně odpočatá a navíc nečekaně do zářicího sluníčka, předpověď totiž nebyla ideální. Pomalu se začínám učit poznávat počasí raději sama a nehroutit se z jejich výhružek zatažena s přibýváním oblačnosti, která je na většině území nejistá :-) a podobných meteorologických domněnek. ( Chci být meteorologem :-) )
Nespěchala jsem, v klidu si byla nakoupit nějaký ten proviant na cestu a pak jsem si vychutnala snídani a kávičku. A světe div se, čas jsem měla takový, že bych čekala i na ten Havířovský vláček. V té chvíli mně začala nahlodávat myšlenka na ne příliiš sympatickou asi ještě 2 km dlouhou cestu z Havířovského nádraží městem k lesním pěšinám, navíc díky časové smyčce pak čekání na Svinově na vlak a ještě navíc půl hodina ve vlaku, tak jsem byla z toho taková rozpačitá, že když jsem na zastávce nasedla do přijíždějící tramvaje č. 8, která mně měla dovézt na nádraží, ale zároveň jela akorát i do centra Ostravy, kde by bylo mé původní cílové místo na zpáteční cestě, tak má volba byla jasná. Z cílového místa si prostě udělám výchozí. Navíc se svezu přímo, bez čekání a za chvilku ze zastávky budu v zeleni u řeky obtékající Slezskoostravský hrad a trasu si dám prostě stejnou, jen začnu od konce :-).
Cesta tramvají se psem, trekingovými holemi a batohem stejnou cestou jako když jedu do práce, uběhla rychle a docela v jiné náladě :-).
Prošli jsme kolem hradu novým chodníčkem vedoucím podél tramvajových kolejí, které probíhají asi 2,5 km středem zelených útesů až na konečnou Hranečníku, kde jsme pak odbočili starou hornickou kolonií vzhůru k haldě Emě.
Původně jsem ji chtěla obejít jen po asfaltce a rovnou se dole u ZOO napojit doprava na zelenou směr Michálkovice - Eldorádo, tedy jít nějaký kus opět po silnici, ale nedalo mi to a věděla jsem, že později bych si určitě vyčítala, kdybych se nedala navazujícím lesním chodníčekem do srdce Emy. Vstoupili jsme do haldovské břízovité krajiny, kde vedla i turistická značka a po výstupu mírně stoupající lesní pěšiny jsme byli pod vrcholem. Se svými cca 315 m.n.m. je třetím nejvyšším bodem Ostravy. Na něj pak vede poměrně prudce stoupající úsek načervenalé písečné stezky, na které se občas vyskytnou doutnající místa vydávající nepříjemný zápach oxidu siřičitého. Halda uvnitř pracuje a je stále živá a místy s teplotou až 1500 °C. Díky teplu zde roste bujná vegetace a žijí roztomilá zvířátka :-).
Ale jelikož jsem pořád měla v plánu původní záměr, vrchol jsem si nechala ujít a dál pokračovala po značce kolem a s tím, že jakmile si haldu projdu aspoň takto, utěší to mé svědomí a vnitřní uspokojení a pak sejdu na úsek silnice. No a za chvilku to přišlo, trošku jsem začala litovat, že jsem přece jen na vrchol nevystoupila, že vlastně celou tu cestu jsem chtěla podniknout kvůli poctivému prozkoumání Emy. Ale pořád jsem se tak nějak utěšovala, že nahoře jsem už kdysi byla a že to tak stačí...ale když jsem se pak objevila u turistického rozcestníku z druhé strany vrcholu, na kterém byl naznačen výstup i druhou variantou, tak už jsem začala být docela nalomená, ale přes to jsem šla dál. Jenomže v té chvíli jsem si plně vybavila cestu po silnici, jezdící auta a prach a podobné silniční nepříjemnosti, které zažívá pěší v provozu a říkala si, že tedy jen nahlédnu jak situace na cestě vypadá...nahlédla jsem a v tu chvíli jsem rovněž zboku za sebou zahlédla další stezičku, neoznačenou, vedoucí opět zpět k haldě, opět v jiné výškové úrovni a to rozhodlo :-). Táhlo mně to tam jak magnet a já se nechala tedy vést. Za chvíli jsem se dostala opět pod vrchol Emy ze strany původní a to už jsem měla vymyšlený náhradní plán, který mou duši zcela naplnil svou genialitou :-). Vylezu si konečně na vrchol, sejdu pak tou druhou stranou a napojím se na značku, která mně dovede k řece, k vodě, kterou už očividně po tom lokálním bláznovství můj psíček potřeboval. Pak si projít park Komenského sady, který se táhne asi 2 km podél Ostravice až pod Landek, k soutoku s Odrou a dál si vylézt do jeho útrob a tam si užít zelenost a ticho a klid a všechno nej, co tenhle kopec má. A trasu Havířov - Michálkovice - Ema si pak prostě dát jindy a v původním znění.
Výstup na Emu prudší stranou byl poněkud snadnější než v mých představách nebo jsem už tak zdatný chodec, že mi jde hladce to co dříve ne, anebo tím, že mám prostě dobrého tahacího psa ( budu k sobě upřímná, vyhrává tahací pes :-) ). Za chvilku jsem už tedy děkovala prozřetelnosti, že jsem se tam vydrápala, protože výhled byl úchvatný, pocit taky a navíc nikdo nikde, což jsem nečekala, jelikož se na Emu pořádají různé exkurze a hromadné výběhy nebo výpravy. ( Proto i tak ráda výletím během pracovního týdne )
Za vrcholkem už byl stinný podrost, zajímavá dřevěná konstrukce pyramidy s ohništěm uprostřed a travička akorát tak k posezení. Rozdělila jsem se o chleba a pivo se psem a pak už jen v klidu seděla a rozjímala. Za chvilku jsem se však lekla uctivého dědečka, který se s pozdravením dobrého dne vyškrábal nahoru z druhé strany. Nějaké zvuky výstupu jsem slyšela, ale pak na ně zapomněla, jelikož se dlouho nic nedělo, svedla jsem to na nějakého živočicha. Zaujalo mne jaké je zde zvučení, pán byl dole a teprve začal stoupat a asi s někým dole mluvil nebo jinak šramotil a já ho slyšela téměř za sebou..
Serpentinami jsme pak sešli dolů a po ujištění se, že jsem opravdu zvolila adekvátní aletrnativu výletu, jsem ještě sešla po pěšině k Zoo, abych se přesvědčila, že silnice je opravdu nevhodná, neznačená a dlouhá a abych si cvičně vystoupala ještě znovu kopeček zpátky :-). Rychlejším tempem jsme pak procházeli Slezskou Ostravou kolem Keltičkovy kovárny - kovář Ketlička dle pověsti objevil v Ostravě náhodným výkopem černé uhlí, Staré radnice a přes Most Miloše Sýkory k řece.
V Komenského sadech bylo zeleno a žluto a bílo a živo, ale je to park dost veliký a členitý, takže jsem si tam osamocenou pěšinu mimo chodníčky našla a tak nějak jsem měla po dlouhé době chuť na hudbu, tudíž do akce přišla MP4 a úžasné rytmy balkánské skupiny Gogol Bordello mně tak nakopli, že až na Landek jsem letěla alá vysmátá kometa, akorát za mnou nic nevlálo, ale spíš já jsem vlála v závěsu psa, kterého mé zrychlení popuzovalo skoro k běhu :-).
Na Landeku jsme si našli příhodné místečko k nutnému odpočinku, posilnění a regeneraci a přitom s výhledem, byť mezi stromy, na hodně vdálenou Emu.
Na fotce v pravo jsou v dálce rozeznat dvě věže, ve zmenšené verzi fotky asi jen jedna a za tím jde vidět halda Ema. ( lepší než zraková zkouška Indiánů :-) )
No a Landek jsem si jako vždy užila, bylo tam krásně zeleno a z živáčků jen dvě starší dámy na procházce. Mimochodem, všichni dnešní pocestní se mně zeptali na směr cesty. Jak dědeček na Emě tak i tyto paní :-). Jsem holt asi už i chodící rozcestník ( a tím bych se chtěla taky živit :-) ).
Pěšinka na Landeku vedoucí k altánku..
No a pak už byl čas jet pomalu domů, cesta autobusem mně sice moc nelákala, ale když jsem se vrátila opět ke své objevené MP4, utekla rychle a se všemi zážitky v sobě dokonce i příjemně.
Doma jsem se pak rozhodla pro kulinárnost největší a to v podobě pečené čočky s červenou řepou, mrkví, žampiony a šproty v rajské omáčce. Nechala zapékat cca hodinku s občasným promícháním, vše na závěr posypala sýrem a proložila medvědím česnek a bylo :-).