Putování za sluníčkem aneb plnění si restů
04.04.2016 17:37
Zdálo se, že v úterý 29. 3. byla zlomena kletba škaredého počasí v mých volných dnech a mně konečně probudilo sluníčko. Proto jsem neváhala si splnit jeden z restů a vyjela z Nezvalova náměstí autobusem č. 54 směr Moravská Ostrava na zastávku Sad B. Němcové, odkud jsem už chtěla jít rovnou pěšky. Vzala jsem to kousek přes Komenského sady, novou stezkou podél Ostravice k lávce na Koblov. Jak jsem správně předpokládala, tak přes týden jsem na cestě nepotkala vášnivé běžce nebo cyklisty a proto jsem neváhala se nachvilku posadit na břehu řeky naproti staré haldy a užít si jarní slunce. Prostředí bylo sice lehce industriální, ale starý železniční most s občas projíždějícími nákladními vlaky a zelenající se halda, atmosféře rozhodně neuškodily.
Fotka staré haldy už za mnou a nová prázdná cyklostezka ( mraky byly způsobeny momentální indispozicí :-) )
Dále jsme mířili přes Koblov na Koblovské rybníky, kolem kterých jsme to pěšinkami prošli až na okraj Ćerného lesa, zase trochu z jiné strany. Sice jsme se tam trochu domotali a museli šlapat kus cesty přes pole, které ale bylo naštěstní úplně suché a tak jsme se zároveň vyhli i pobíhajícím srnám v mlází, které mého parťáka neskutečně iritovali a jistě by i duši vypustil, kdyby mu zavčas nezmizly ze zorného úhlu :-). Občas mi připadá jak starý chrčivý chlap, který už mele z posledního. A když náhodou někoho na svých cestách doháníme a Ron má opět jeden ze svých záchvatů tahavosti, mám často obavu, že člověka před sebou poněkud vyděsíme. Já na místě nic netušící turistky, slyšet za sebou sýpání, přerývané dýchání a k tomu rychlé kroky, asi strnula hrůzou a obestřela by mně mírná panika :-).
Koblovský rybníček
Černý les nás však přivítal otevřenou jarní náručí, prosluněnými lesními stezkami a hlavně klidem...
Obešli jsme si jej kolem dokola, skrz naskrz a křížem krážem a pokračovali pak už do cílového bodu výletu, kterým byl Landek, můj favorit mezi kopci. Rozloučila jsem se pro tento den s rozhlednou, se sluncem a větrem a při posledním posezení a odpočinku mezi ještě starým napadaným listím a holými stromy usoudila, že na opravdové jaro si ještě chvilku počkám, ale jen chvilku :-)
A pak jsem se už jen těšila domů na pečeného králíka s červenou řepou a mědvědím česnekem.
Postup je velmi jednoduchý, rychlý, zdravý a dobrý :-) a ještě mezitím zbyde spousta času, který se dá využít posedáváním na parapetu a rozjímáním u okna, úklidem pokoje, utřením prachu nebo vypráním si oblekového kostýmu :-).
Na dvě porce stačí půl velkého králíka, tentokrát to byl předek. Maso jsem umyla, z obou stran lehce posolila a opaprikovala, zabalila do listů medvědího česenku a položila do pekáčku na měsíčky cibule. Obložila trochu posolenou oloupanou červenou řepou nakrájenou na tlustší plátky, kterou jsem ještě drobet dochutila kmínem, vše jsem pak zalila do poloviny vodou a dala péct na cca hodinu a půl s občasným podlíváním, případně dolíváním, aby se maso nepřipeklo nebo nevysušilo a na závěr ještě přidala pár listů medvídka. A bylo :-)
A druhý den ve středu 30. 3. jsem si pro změnu vyšlápla splnit rest č. 2 a to na trasu, kterou mi minule náhoda ( nebo osud :-) ) znemožnila nastoupením do špatného autobusu...
Tentokrát jsem si pečlivě zkontrolovala číslo přijíždějícího spoje ( a s lety to bude ještě horší :-) ) a 44ka mně svezla kousek od restaurace Koliba na osmý obvod. Dál jsem se vydala cestou přes loukopole do Martinova, chráněnou rezervací ke kolejím na Děhylov a podél nich k Loděnici a dala si odpočívací stanoviště u řeky Opavice. Pak jsem jen přešla nádraží v Děhylově a ocitla se na začátku Dobroslavického lesa:
Schody do něj nešly nevyfotit, ale tentokrát jsem jim jen zamávala a před nimi se dala doprava stezičkou, která mně zavedla na úžasné útesy, které se klenou nad tratí dál směr Jilešovice. Zdolání tohoto úseku je sice trochu krkolomné a fyzicky náročnější, ale výhledy a tak trochu i adrenalin ze šplhání nahoru nebo slézání dolů pomocí záchytných kořínků, větví stromů nebo psí síly, stojí pak za to :-).
Krátké posezení na výčnělku srázu nad tratí, s výhledem na Hlučínské jezero alias Štěrkovnu
Vyhlídka na úspěšnost cesty mne trochu děsila, jako vždycky, ale i tentokrát dopadla dobře a dále jsme pokračovali neznačenou lesní stezkou do Plesenského lesa. Vzali jsme to přes kopec lesní stezkou, kterou nám najednou prosvítilo sluníčko a vydrželo nám až do konce výletu, ale ještě jsme měli před sebou překonání dalších terénních nerovností a protáhnutí se vesnicí Plesná, která se táhne fakt jako snopel :-). Ke konci posledního posezení u zastrčeného bublajícího a rozkvétajícího Plesenského potůčku mi začalo pršet :-). O to více jsem se těšila domů a škodolibě se šklebila na lidi po cestě, kteří svůj výlet třeba teprve začínali a většinou taky končili:-). Ačkoli osamocené babičky, kterou jsme viděli cestou jak se ještě blaženě se zavřenýma očima opírá o mohutný dub a vystavuje sluníčku, mi bylo trošku líto...
Pozn.: Trasy na mapách jsou pouze orientační, nesedí přesně podle popisu z článku, z důvodu rozmanitosti mých cest a nezavedených GPS souřadnic mého pohybu )
Den první
Den druhý