Vinná hora a Dobroslavická stezka naučná /25.5. a 26.5.2016/

Jak blesk z čistého nebe padá i dunění v samotné hoře na člověka, jako poklopec, jako podzimní listí, bez prsti, jen s heřmánkem a kvetoucím bezem.

Třešnové listy do čaje nepatří, proto se večer vyhodí z okna, jen nezralý plod by mohl trochu pustit ve vroucí vodě, zkusí se, uvidí se, neotrávím se. Tak to je, jarní bylinkářství aneb když si člověk zapomene koupit na večer čaj. Dobré to bylo.

V jarním dni sbírané, při výstupu na Vinnou horu utržené, do mikrotenového sáčku vsunuté, poctivě přenášené, z místa na místo, posezení, les.

Jsem to já, jako klíště, přimknutá k zemi, stopy mně nesou, bytím se cítím silnější nebo slabší, každou chvíli balancuji.

Hranice, dny se dělí, ale přitom jsou jedno, jedno bytí, tady, všude, kde jen chci, jen si vzpomenout a jsem.

Přežít historii, přežít bylinný čaj, probudit se, zas a znovu usínat. Mám z toho strach, jen někdy. Když bych nad tím příliš přemýšlela, kdybych příliš přemýšlela nad každým svým krokem, měla bych taky strach.

A neušla bych těch svých...17 km.

Cestou přes Vinnou horu, kde se prý kdysi propadl hrad, s žárlivou hraběnkou.

Věděla jsem, že mně tam něco táhne, silný magnetismus místa. Vznikl další kopec, pro mne teprve nově, pro jiné starý tisíce let. Pro mne týden.

Už navždy. Chtělo se mu mně objevit, tak mně má. 

275 metrů vysoký, opředený tajemstvím, s křížem u paty, kde zastřelili německé vojáky, kteří odmítli bojovat, s mnoha cestičkami  a kamenolomem na samém vrcholu.

S heřmánekm a vlčím mákem u cesty na něj, s výhledy do kraje, které určují směr.

Na tento kopec už vždy sama, jinak mi tu nebude dobře, jinak mu tam nebude dobře.

( Pozn. by Hlučín )