Objevení Josefovic a jiné jarní porosty
Středa a čtvrtek 6 a 7. 4. byly zasvěceny pouze mně a mým výletům. Na středu jsem si říkala, že už je čas jídla ssebou a pobýt venku co nejdéle to půjde, ale předpověď počasí nebyla tak příznivá, jako po dva dny po sobě jdoucí, tak jsem si řekla, že s takovým dobrodružstvím je ještě čas a nebylo by rozumné cpát do sebe krajíc čehosi někde promzrlá a profoukaná a hlavně naštvaná.
Už delší dobu jsem chtěla projít jarní Bělský les, les za Starou Bělou a Proskovické okolí směrem na Starou Ves a představa cca 30 ti minutové jízdy tramvají mi protentokrát vůbec nevadila.
"Bělák" jsme prošli bez větší "úhony", lidí nebylo tolik, jako ve slunečné dny a při posezení na jedné zastrčené lavičce, jsem si uvědomila, že už nechci nic vymýšlet a přecházet asfaltky a že chci jít co nejvíce přírodou a lesem, tak jsem průchod vesnicí Starou Bělou zavrhla a vyšla z Bělského lesa na konečné tramvaje č. 2, kde je po pár krocích po silničce odbočka do širých polí. Za chvilku jsem dorazila k Lesíku pod modřínem, který si tak pojmenovali kluci ( David a Strašidlák Kryštof) ze svých let her, dobrodružství a objevování tzv. kultů v okolí příměstských částí Ostravy. Na tom základě si začali i vytvářet příběhy se strašidelnými postavami, psát povídky a vymýšlet dobrodružné hry, jejich svět je zcela pohltil a tenkrát už vlastně vznikaly základy pro založení kapely Lesní směs, která objevením mé osoby opět po delší odmlce ožila :-).
V lesíku jsem chvíli nasávala "strašidláckou" atmosféru a pak se vydala dál, mnou dosud neprobádaným chodníčkem. Ten mně nečekaně vyplivl ve Staré Bělé, ale tak šikovně, že do lesů za ní, jsem se dostala pouze přejitím cesty a do kopce, kolem pár domků. Došla jsem do míst, která mi byla povědomá a vzápětí si vzpomněla, že kdysi, asi před 4 mi lety, jsme zde s Davidem strávili dobrodružnou noc pod stanem, akorát tenkrát mi to všechno přišlo takové větší...to jsem ještě nevýletila a byla krajeneznalá, tak asi proto. Nebo jsem během těch pár let vyrostla :-).
Stezka se napojovala na cyklostezku uprostřed pole mezi lesy, vedoucí do Krmelína. Já na rozcestí odbočila doprava a přes můstek přátelství zvaný Václav ( tentokráte oficiální název :-) ) šla lesem na Proskovice a stočila doprava k lesíku Na Kůlech, dál přes Bažantnici kolem ( opravdu jen kolem :-) ) hospůdky U Matěje podél potůčku směrem k řece Odře, kde to bylo jarně skvostné a musela jsem sáhnout hluboko do baťohu pro fotomobil :-).
Přešla jsem louku kolem Netopýrů a kousek dál jsem si udělala poslední stanoviště s výhledem na keř :-)
( Na Netopýrech - úsek stezkou, která lemuje louku, odbočka z cyklistické trasy do luk. Kluci podnikali také pravidelné večerní vyjíždky na starých kolech se strašidláckým osvětlením a místa, která je zaujala si také pojmenovali. Sami sebe nazývali Večerními jezdci :-) )
A najednou se zničehonic vyjasnilo a vyhouplo z mraků sluníčko, které mi pak krásně svítilo celou cestu v tramvaji :-p . Za normálních okolností by mně to asi pěkně namíchlo, ale bylo mi nějak hezky, tak jsem sebou kupodivu nehodila na zem a nezačala vztekle kopat nohama, ale vystrčila jsem na něj ksichtík z okna a chytala bronz aspoň za jízdy :-).
Večer na parapetu jsem se už při pohledu na jeho západ těšila na druhý den, protože všechno nasvědčovalo, že bude krásně...
..ráno mně probudilo sluneční světlo deroucí se do pokoje a to se pak nevstává normálně, to se prostě vylítne z postele, otevřou se všechna okna, v záchvatu radosti se zakopne o nějaké to zvíře a vůbec to nikomu nevadí a všechno se už těší ven..
Vytáhla jsem trekingové hůlčičky, letos poprvé a usoudila dle počasí, že dneska by to šlo :-) a plán díky průzkumnické náladě byl jednoznačný: objevit další stezku, která vedla z ještě známého výchozího náhorního místa v Dobroslavickém lese s výhledem na Velkou Polomi, polem směrem na Háj ve Slezsku, přes Čertův Mlýn. Kdysi jistě oblíbená restaurace u zurčícího potůčku v údolí uprostřed zelených lesů, o které vypovídá i jeji značení v mapách jako zavedený turisticý rozcestník a stará oprýskaná cedule s čertem u cesty, kterou prozatím nikdo nesklidil. Jen zub času zanechal zde své stopy a nyní je to stará opuštěná komunistická rekreační budova.
Už asi druhým rokem jsem tento směr probírala na mapách a občas si pohrávala s myšlenkou vydat se za Čertovým Mlýnem doleva do kopce po neznačené pěšině. Jít na nejistotu a zkusit, zda mně to pustí na Josefovice, docela neznámou vesničku, za kterou byl další les, turisticky neprozkoumaný, který pak za Hrabyní ústí v Zátiší. Ale stejně pak z obav z neprostupnosti jsem to vždycky vzdala a šla známou cestou dál za Čertův Mlýn do Háje na vlak. Když jsem se o to chtěla pokusit další rok, tak mně v tom zas zabránila výstavba silnice I/11 spojujícící Ostravu s Opavou. A tak tato oblast byla prostě pasé na delší čas.
No a tento čtvrtek byl pro to prostě stvořený a v odhodlání mi nemohlo zabránit vůbec nic, náhradní plán, kdyby mně cesta zdradila zněl "vrátit se" a to mně uklidňovalo.
Prošli jsme prosluněný Plesenský les, tentokrát vrchem, přes Plesnou jsme to taky zkrátili po sympatické asfaltové silničce stoupající ke kostelu, kolem rozkvetlých zahrádek a dále kolem lesa k Dobroslavicím, kde hned na samém kraji vesnice byla odbočka mezi kopečky.
Sluníčko po cestě mně lákalo k posezení a já se na toto místo vyloženě těšila. Ještě jsem cestou sundala mikinu a šálu a jen tak zlehka si to šlapala a že to díky holím byla chůze zas na jiné úrovni, netřeba dodávat.
Po rozložení svého podsedáku se najednou z jedné strany objevilo velké temno a já už jen smutně koukala na mizející sluníčko, ještě s marným zábleskem naděje v očích.
Poměrně rychle se ochladilo a já, stále poněkud nejistě, oblékla opět mikinu a musela se zabalit do šály a pořádně si dopnout bundu. Tak a kletba počasí mně prostě bude pronásledovat nevím do kdy, třeba ji nějak překonat, tak do toho, hlavně že neprší...zabrala jsem hůlčičkama a za chvilku jsme už procházeli náhorní polní pěšinu směrem k Čertovu Mlýnu. Pořád jsem se koukala na postupující oblačnost a říkala si, že beztak ještě začne pršet, ale tu myšlenku jsem samozřejmě brala za neuskutečnitelnou...V tu chvíli se však před námi vyloupla podezřelá osamocená postava pána ve slunečních brýlích, oblečená do pršipláště a obutá do holin. Jen jsme chlapíka minuli, spadla jedna kapka, pak deset a pak už to šlo samo. Hůlky putovaly do jedné ruky, do druhé deštník a po chvilkové panice a jednom (ne moc) sprostém slově jsem se tak nějak uklidnila, protože už mně nemohlo vlastně nic překvapit :-).
Chlápka jsem pak jasně identifikovala jako Pána deště, který neměl beztak celý den nic jiného na práci, než mi zkazit počasí :-).
Na chvilku jsem si potřebovala odpočinout, sedla si pod deštník mezi lesní porost a opatrně zkoumala, zda hůlky pro ten den srolovat nebo dát tomu ještě šanci...dala a udělala jsem dobře. Za chvilku drobný déšť ustal a já si vesele pokračovala vytyčenou trasou. Za Čertovým mlýnem byla odbočka, která stoupala lesní pěšinou do prudkého kopce. Asi v polovině výstupu jsem potkala další podezřelou bytost. Ze začátku jsem to tipovala na starší cigánku v riflovině, ale při bližším setkání se z toho vyloupl tvoreček se úzkým zažloutlým obličejíčkem, trochu tmavým, pravda, s ustrašeným výrazem v očích, ale jinak s širokým malomyslným úsměvem ve tváři. Dobrácky a s respektem se zastavil a kynul ať klidně projdeme, tak jsem se v duchu ptala, proč bychom jako nemohli klidně projít, no, lidé jsou zvláštní :-)
Z té přemíry přátelskosti, která z něj čišela jsem na něj musela taky promluvit: " Na procházce?" Odpověď, která mi moc neseděla vzhledem k prožitému dešti a mračící se obloze:" Ano ano, je moc hezky " tak jsem se na něj zazubila a sotva co mi zmizel z dohledu, se mé podezření potvrdilo. Zničeho nic začal foukat vítr, který pomalu nabýval podivné intenzity...Již jsem se nad tímto jevem nezarazila a zkušeně jsem chlápka identifikovala jako Pána Větru.
( Hlavně, že jsem to měla na koho svést :-) )
Stezka mně měla dovést k již dostavěné a plně funkční čtyřproudové silnici a já byla velice zvědavá, jakou formu přechodu do lesů u Josefovic, páni inženýři vymysleli. Za chvilku jsem jen potěšeně přecházela přes důmyslnou lávku klenoucí se nad páteřní komunikací Moravskoslezského kraje.
Cestou roubenou ovocnými stromy jsem po chvilce došla do malinké vesničky Josefovice, za kterou hned vedla sotva znatelná pěšina do lesa. Ani nevím jak, asi vycvičeným instinktem jsem ji za chvilku objevila a úspěšně se probojovala do známých končin lesa Hrabyňského odkud už to pak bylo coby kamenem dohodil do Zátiší. Akorát mi jela tramvaj a jak jsem dosedla, úspěšně se rozpršelo :-).
A doma se pak krásně vařilo a dusilo hovězí s celerem a uklízelo a odpočívalo s výhledem na větve stromů ve větru a dešti z pohodlí a tepla domova a bez potkávání podivných bytostí :-).
A všechno bylo jak mělo být :-).