Ze Studénky do Zábřehu a odpočívací pondělí
V neděli 8. 5. to chtělo vymyslet něco výjimečného, ale ne moc, jen tak, abych si mohla o tomto dni říct, že byl bez debat celý skvělý. Předpověď slibovala konečně slunečné počasí ( díky velký Bože Slunce, taky jsem se dočkala :-) a navíc, oba dva dny volna před třídenním pracovním maratonem jsem chtěla využít maximálně a nabrat sil do dalších slunečných dní v práci. (grrr) Tak a babo raď!
A že baba poradila a dobře.
Doma jsem navíc zaúkolovala muže, že mi může uvařit něco dobrého na večeři, ať nemusím spěchat a prej že jo, tak super.
A od rána bylo jasno i v mé hlavě a sedlo se ve Svinově na vlak do Studénky, kde jsem byla za deset minut. Tam se dle chuti mělo rozhodnout, zda odbočím směrem na Bílovec kolem rozhledny Kanihůry nebo půjdu po žluté značce po dosud neprojité cestě směrem Albrechtičky, Petřvaldík, Košatka a dál jak se mi bude chtít, nejlépe však kolem Jistebnických rybníků na vlak, aby to bylo beze spěchu nebo pak trochu dál na bus č.46 do Polanky s trochu větším spěchem anebo úplně nejdál, kolem Proskovic, Staré Bělé na tramvaj č.7 do Zábřehu k Vodárně, sice s panem Spěchem ve stavu chvatném, avšak po krásné pěšině kolem říčky Lubiny lesní stezkou s medvědím česnekem, kterou jsem nedávno objevila. Ale to jsem nechala na později, jak se situace vyvrbí.
Měla jsem totiž v plánu nejít úplně po značce, protože ta vedla hodně silnicí, ale sejít na příhodných místech na lesní nebo luční stezky, lehce znázorněné v turistické mapě treking online. I když byla neděle a pěkně, tak jsem v lukách kousek za nádražím potkala jen dva cyklisty a pak už jen samá zeleň a keře a stromy a nádhera z jara. Cítila jsem se vyrovnaně, klidně a tak jsem si i pohodově šla, jen se psem na vodidle kolem pasu to pohodově moc nešlo, ale snažila jsem se, tak jsem si protitahem aspoň trénovala statiku a zpevňovala páteř /tourčitě/ :-).
Za chvíli jsme došli k rozcestníku Albrechtičky/Bílovec a já plná vjemů s konečnou platností zavrhla silničně polní trasu do Bílovce. Znám ji ze zimy a vím, že mi možná díky tomu i trošku zkazila dojem, kdy bylo všechno takové syrové a holé a na jaře to může působit třeba úplně hezky, ale tak času dost, určitě se dostane i na tuto jarní nebo letní variantu.
Kolem rybníka jsem došli k malinké vesničce Albrechtičky, kterou vedla náhorní pěšinka kolem malebných domečků až na silnici běžící loukami a s poutavým výhledem na obrysy hor a kopců. Provoz byl minimální a nálada suprová, začínala jsem nabírat tempo a šlo se mi moc dobře, možná i tou změnou obuvi za jarní botasky. Za chvíli jsem si všimla pěkné pěšiny, která směřovala doleva do lesního pásu, který se táhl pod polem mým směrem a říkala jsem si, že by bylo moc fajn tamtudy jít, ale taky hrozilo, že to bude pěšina slepá, ale riskla jsem to a jakmile jsme vešli do lužního lesa, byla tam akorát pěšinka klikatící se kolem lesního potůčku cca 2 km, znovu až k té mé asfaltce, kousek před Petřvaldíkem. Pak už jsem musela opět jít po značce, když se další pokus sejít pěšinou tentokrát tak nevydařil a stopa zmizela s travou. Ale každopádně Petřvadlík byl taky přívětivý a nijak frekventovaný a jedna odbočka do lučin se přece jen taky našla, a tam jsem sebou kecla pod rozkvetlý strom a koukala do daleka a poslouchala vlaky v dálce a včely zblízka a bylo krásně.
Přistihla jsem se, že vůbec nepřemýšlím dopředu, jako bohužel občas na výletech dělám a nepředstavuju si cesty, kterými dál půjdu, ale nechávám to na přítomnosti, na samotném kroku, který následuje po prvním a že to vychází a daří se a nikde nebloudím. Tak výzva pro mou mysl, soustředit se na přítomnost, na ten okamžik, zkusit důvěřovat cestě..
Ale pak jsem si stejně nedala říct a s blížícími se Jistebnickými rybníky se plánovací myšlenky stejně vetřely a já už kombinovala, kterou z těch tří tras se nakonec dám, ono to vlastně bylo i potřeba. A v té chvíli to už trošku začalo. Luční stezka končila neprůchodně u statku s oplocenou ohradou, ale naštěstí jsem jen přeskočila strouhu, ve které nebyla ani voda a byla zpět na žluté směr Košatka a jak tak snovám plány a přikláním se k variantě rybníků, nějak nemohu najít odbočku, kterou jsem si asi zase opět naslibovala, ale vzápětí mi padne zrak na novou pěšinu, tvářící se jak cyklistiská stezka, vedoucí tedy směrem na Polanku a já se stotožňuji s variantou b a možná, dle dobrého času, i bez toho spěchu. Tou cestou se tedy nadšeně vydávám, avšak si neuvědomím, že je to z druhé strany řeky Lubiny, která protéká Košatkou a po své délce až do Polanky není prostupná. Že by mohl nastat problém nebylo navíc v tu chvíli myslitelné, když silnička byla označena dřevěnou cedulí Přírodní rezervace, byla asfaltová a vjel na ni těsně přede mnou a dost sebejistě pár cyklistů. Šlo se mi zvesela /tralalalajakblázen:-)/ až jsem došla ke konci asfaltové cesty do luk, ale to mé nadšení zatím neohrozilo a dál se dala po sotva viditelné vyjeté stezce v trávě k dřevěné malebné boudičce u potůčku. A tam sem si říkala, jaká to nádhera, jaký to skvost uprostřed luk a rybníků, opuštěná chatička.. " Tralala" mně však rychle přešlo a to když se najednou z nitra verandy ozvalo uctivé " Dobrý den", zatímco já se teprve obdivovala štítovému průčelí této dřevěné zástavby a nestihla si všimnout souložícího páru, který vypadal tedy rozhodně více pobaveně než já a možná to byli právě ti stejní cyklisti, kteří věděli opravdu najisto kam jedou a to že jsem mladíka, který mně pozdravil, oslovila Ježíši, bylo možná rouhání, ale jistě odpustitelné. Nicméně pozdrav jsem posléze opětovala, ale dost zčerstva upalovala zpátky, k vyježděné cestičce v trávě, kde jsem pár okamžiků předem viděla svěže ujíždět jiného cyklistu, možná taky vyděšeného uctivým pozdravením :-).
Tak jsem prozkoumání schůdnosti potůčku, který byl za srubem prostě zavrhla a v ta místa se už nechtěla ani za nic vracet a naivně se přesvědčovala, že se cyklista beztak taky jen spletl a jel teď správným směrem.. Rozčarování však nenechalo na sebe dlouho čekat, kdy jsem došla k stojícímu kolu a akorát se pán vracel od slepého konce ramene řeky, kde byl prý jen na průzkumu břehů po jarních oblevách. Tak aspoň znalec místních lučin, no, jediné štěstí, a tak mně milý pán musel proklestit cestu roštím a ukázat mi to "nejvhodnější" místo k přebrodění, poněvadž břehy byly opravdu skoro všude strmé, zarostlé kopřivama, vysoké, vodou vymleté a sama bych sotva našla schůdnou variantu a asi zůstala raději ve strnulém sedu na břehu řeky a modlila se, aby mně uneslo UFO.
Pán mi tedy popřál hodně štěstí a zvesela si zmizel, možná až moc škodolibě :-)... Bylo teplo, tak proč ne, až do prvního krůčku, kdy slibovaná hloubka pod kolena mi zmáčela půlku stehen,jak noha zapadla do říčního bláta, to jako proč??!! co to sakra je!!! ale i přes vnější nespokojenost, vnitřně mně to stejně začalo tak nějak bavit :-)...a smířená, že vracet se prostě nebudu a raději zapadnu až po prdel, jsem vyděšeně udělala další krok a už to fakt bylo pod kolena a pejsek vedle mně jak vydřička plaval a já trošku nadávala na pána a pak ještě trošku, když jsem se už na opačné straně vydrápala do kopřiv a hned za nimi nebyla očekáváná pěšinka v trávě, ale zorané polé, které by pro mé mokré bosé nohy navíc ještě od říčního bláta, které se nejlépe sundává chůzí travou, znamenalo, že by mně asi možná nepustili ani do tramvaje :-). Tak jsem zvolila sebereflexní variantu chůze kopřivami a to až na tu moji vysněnou louku. Pak už jsem přestala fňukat, nazula boty a cítila se úplně skvěle po té kopřivové terapii a vodní lázni navíc svěže, no prosím. A navíc směr už byl jasný, nakonec půjdu tou nejdelší variantou a se spěchem a zapálená kopřivovou energií to už hladce projdu loukama kolem Odry a u tůní se dám doprava na zastávku Zábřeh Vodárna. Ještě mně však čekal průchod lesním chodníčkem s mědvědím česnekem a jedna fotka už trochu v tempu...
Za silnicí, která spojuje Polanku se Starou Bělou jsem však nádherně dospěchala. Zradila mne ta nejméně nápadná říčka, ta nejvíce zanedbatelná prkotina, která mi dala poznat, že vůbec není tak zanedbatelná a jak má protivné a strmé břehy. Šla jsem najisto, protože teprv nedávno jsem přes ní objevila lávečku, prkýnko, které stačilo na dva kroky k přejití na druhý břeh a které tam umístil asi nějaký dobrák. Jaké zoufalství mně však obestřelo po zjištění, že tento pidimost zas nějaký dobrák, asi abych se nenudila, odstranil. Čas se totiž najednou docela nachýlil a já chtěla být doma do sedmi a bylo pět a nehodlala jsem ustoupit těmto naschválům a prodloužit si tak cestu nejméně o kilometr jsem pokládala za čirý nesmysl.
Sice jsem se pokaždé tento potok bála přeskočit, ale tentokrát mi vnuknutí vyšší zákeřné moci našeptávalo, že tento den je jako stvořený pro mé "poprvé". Jednou jsem jej sice už překonala, ale za notné pomoci Davida, kterému jdou skoky přes nejisté břehy daleko lépe a při doskoku mně okamžitě zachytil a vytáhl nahoru. Ale tento den jsem se pochlapila, navíc jsem nechtěla ztrácet čas třeba dalším zouváním a navíc zocelená předešlými zážitky jsem skoro bez zaváhání skočila, protože jsem si říkala, že kdybych otálela, neskočím. Tak jo, příště si dám místo výletu celý jeden den lekce otálení, protože jak jedna noha tak i druhá celá od černého téru, nebo co to v tom potůčku teklo, celá má bílá teniska zaplula až po nohavici riflí do hodně mělkého břehu nahromaděného směsí bioodpadu z vesnice, kterou říčka protéká, vody a bůhvíčeho ještě. Minulý rok jsem tam viděla jak paní přes plot háže lopatou do vody psí hovna, tak paráda, proč ne, když hovna tak i tér z asfaltu je třeba... Jak já si nadávala, víc než předtím na pána, úplně jsem se tam málem vyfackala, že jsem si raději mohla jen zout boty a lehce to přehupsnout, případně z nohy jen pak smýt binec, čas by mi to ani nezabralo, ale co teď s černou promočenou botou olezkou černým smradem a s nohavicí jakbysmet...dříve však než jsem začala nekontrolovatelně brečet na celé kolo, jsem si uvědomila, že třeba nejsem až taková posera a tak šly boty dolů i s ponožkama, našla jsem si kousek dál v té říčce čistější místo a šlo to, bota sice mokrá, ale bílá, fusky taky jakžtakž a doma prostě půjdou rovnou do koše, kalkoty šly taky očistit a já se zdržela maximálně 20 minut i s tím vztekáním a navíc jsem si mohla loukou projít pěkně bosky a nakonec jsem si stejně ještě kecla pod topoly nedaleko tůní a už s mírem v duši sledovala pomalý nástup večera a byla ráda za to, že jsem a že jsem zapadla do kopřiv, popálila si nohy, umazala se od bláta, že jsem si mohla užít zase v jeden krásný den ten svůj kousek země. Filosofické okénko mně nabádá rozšířit myšlenku, kdybych neskočila, kdybych se neumazala, bylo by to všechno nakonec tak fajn, odnesla bych si z výletu ten pocit...nesnáze člověka nutí je překonat, po překonání jich se cítí lépe, zadostiučinění, posunutí se...ano, má to hodně do sebe, ale neznamená to, že bych na každém výletu snad chtěla spadnout do bláta, to prosím ne, to ať ani nikoho nenapadne :-) :-).
Do tramvaje pak, na půlhodinové cestování domů a pro podporu duševního systému, mi poskytla chlazený radegastový nápoj barbarská večerka u tramvajové zastávky a doma mně v troubě čekalo skvělé pečené vepřové maso, které se někomu fakt povedlo, kdo vařil nevím, protože doma nikdo nebyl :-).
Pak mně volala drahá maminka, že asi pronajali super chatičku u Krpole a ať se jdu na ni podívat. Její překypující nadšení mně naladilo na příjemnou vlnu skepse, ale zároveň jsem si pochvalovala, že mi vlastně aspoň vymyslela plán na pondělní výlet. A jelikož se z původně klidného dne stala jeho průběhem trošku divočina...
...pondělí pak mělo být už opravdu pohodovým dnem, avšak místo lužních lesů a luk měly přijít na řadu spíše lesy smíšené a jehličnaté a kraj mírně zvlněný.
Ráno mi vyšlo krásně a u ranní kávičky a knížky na mně zase koukalo modré nebe..
Z Vozovny jsem se velice důvtipně svezla jednu zastávku tramvají k rektorátu VŠB, protože jsem přece nemohla v tak slunečném ránu projít pěšky kilometr ulicí Opavská a kazit si tak krásný den pohledem na osvícené domy ve slohu Socialistického realismu. Raději jsem si velmi trpělivě počkala 10 minut, než mi konečně přijela ta správná tramvaj, která nekončila na vozovně a svezla mně na křižovatku. Dalších příjemně strávených 5 minut v přehřáté tramvaji, kde výplně oken házely po cestujících sluneční prasátka jsem si zpestřila číháním na semafor, abych pak mohla za sekundu vítězoslavně vystoupit z tramvaje. Po této procedůře jsem se pak cítila osvíceně už i já, jako že jsem jela fakt někam daleko, abych mohla být vlastně tak blízko..:-).
Ale o to více jsem se pak aspoň těšila do lesa. Les Porubský neboli Myslivna je sice tak zatraceně profláklý les, kam chodím už od dětství, většinou to byly povinné procházky, nebo sporťáky se školou, ale i tak se tam dají najít stezičky, které mile překvapí a navíc dopoledne v týdnu tam nepotkáte skoro nikoho. Prošli jsme kolem Strže, pak kousek vesnicí Vřesina k zastávce Nová Plzeň. Nedaleko za silnicí a kolejemi se právě nacházela ona osudová chatička, kterou jsem při prvním pohledu zavrhla a že důvodů bylo několik. Prostě můj sen je mít chajdu, kde bude vysoký plot, hodně stromů, keřů, budu moct nechat psa na zahradě a nebude mi soused koukat na účes a hlavně, nebude u cesty a v zahrádkářské osadě a bez vody :-).
Tak mise splněna a šlo se dál na Krpoli ( Krásné Pole ). Lesní stezkou kousek po značce, která vede nad tramvajovvými kolejemi linky č. 5. a pak už jsem nechala značku značkou a trochu namáhala své mozkové buňky při vybavování si všech lesních pěšin a volila nejlepší variantu. Prošli jsme se tedy lesíkem nedaleko Kotalova mlýna kolem dokola, protože ten za projití stojí a na jeho konci překročili koleje a silnici mezi zastávkou Krpole a U Obory. Po sejití kopečku v lese se před námi rozprostřela louka v údolí s potůčkem, který bublal k posezení...
Pokračovala jsem podél vodního toku a za chvilku objevila přesně takovou tu chatovou osadu, schovanou před světem, kde by se mi líbilo a po obdivování zastrčených zelení obrostlých chatiček jsem šla pak sotva znatelnou pěšinkou do kopce na kousek značky směr Čavisov. Pak jsem si všimla stezky, která stoupala ještě výš do řepkového pole, které se klene nad Vřesinou, s výhledem na Porubu. Neboť jsem si poprvé, co tudy chodím asi 2 roky, všimla pěšiny, která stoupá lesem a obchází tak krásné výhledy a čověk se navíc vyhne nudnému kilometrovému kopci, kerý vede k rozcestníku Mezihoří, kousek od Klimkovických lázní, taky tisíckrát prochozenému. Jen nechápu, že mi dřív nedošlo, že se dá chodit i jinudy, než jen po značce a já se otrocky držela stále dokola stejných pěšin, až mně to prostě začalo štvát a byl čas na změnu, ale asi to mělo přijít až později, navíc není od věci poznat lokalitu bezpečně pomocí značky a pak postupně namotávat další provázky cestiček a neprobádaných tras. Je v tom celém vlastně jakýsi územní systém, takže dost divení se. A teď mi tedy vždycky stačí zašátrat v paměti a už vidím plán výletu před sebou. /Kdyžchci:-)/
Pak už mně opět zlákal les ...
a já měla pocit, že abych si tak nějak obešla i oblast u rozcestníku Vlčí kout, je čas se vydat zpět dolů na kousek značené cesty. Sešla jsem, ale sice moc brzy, takže jsem stejně ten nudný kopec musela vyšlapat skoro z poloviny, ale dobrý pocit z nově objevených míst nechuť naprosto překonal.
Pak jsem probádala ještě jednu stezičku, ale ne už tak pěkným terénem, ale plán cesty splnila, jelikož krásně uzavírala můj vymyšlený okruh, jen jsem se opět nechala unést chůzí a výlet se nějak prodloužil, ale vůbec mi to nevadilo ani nijak neunavilo. Pak už mně jen polní cesta dovedla na zastávku Dolní Lhota, kde mají i sympatickou zahrádku. Na požádání mi za půl minuty pan vrchní natočil malou desítku na žízeň, abych ji za 5 minut měla vypitou a opět si nevychutnala posezení, ale raději stihla tramvaj, protože posezení, která jsem si vychutnala během výletu mi to dostatečně vynahradila a já se těšila už zas domů na to, jak budu připravovat a hlavně pak jíst kuřecí játra s bulgurem :-).